Erika Hájková se zamýšlí nad jednoduchými pravidly, která ilustrují rozdíl mezi jednoduchostí a banalitou v nové knize mediální „magnátky“ Arianny Huffington. Svět je bezpochyby čím dál šílenější. Právě v takových časech však je potřeba zkusit žít… no zkrátka dobře. Přesto, nebo právě proto, že to vypadá, jako by šlo o naprostý protimluv. Přesto, nebo právě proto, že mnoho z nás může mít (oprávněný) dojem, že nejde zdaleka o nejdůležitější věc v životě.

Erika Hájková

Jak dosáhnout „dobrého života“?

Návodů na to „jak dobře žít“ – a to i těch, které dosáhnou na žebříčky bestsellerů – jsou mraky. Některé v zásadě jen radí, jak „žít dobře“ ve stávajícím systému. Tedy jinými slovy, jak se stát produktivním, a ještě produktivnějším, kolečkem ve stroji. Jiní to však myslí vážně.

V poslední době vyšla dvě díla, která jsou reprezentantem obou kategorií. Dobrým příkladem té první (tedy „návodu na existenci pro ovčany“) je kniha Lean In (příznačné Opřete se do toho, Dokořán, 2013) paní Sheryl Sandbergové. Kdo by si vsadil, že ředitelka Facebooku nemůže napsat nic jiného, než cosi z říše marxismu-feminismu, vyhrál by.

„Novinka“ z časů Marie Terezie

Populární, opěvované dílo v zásadě nepřináší nic nového. Kromě několika anekdot ze světa byznysu, v němž se autorka pohybuje, přesvědčuje ženy, že „hlavně nemají sedět doma s dětmi“ a snaží se bourat „předsudky“, které panují ohledně žen a mužů a jejich kariérní úspěšnosti a propaguje politicky korektní „rovnost“.

Modelovou hrdinkou je například osoba, které ve třetím trimestru těhotenství svěřili vedení společnosti Yahoo. Což opravdu není nic nového – o tom, že existují ženy, které dokáží skloubit kariéru a mateřství, víme v Evropě již od časů Marie Terezie. V zásadě jediným „novem“ v knize zůstává Sandbergové idea, že kariérní postup není ani tak „žebříček“, jako spíš „opičí dráha“, kde se k cíli dá dostat mnoha různými způsoby. Vůbec si neklade otázku, zda k němu vůbec mají ženy – či kdokoli jiný – směřovat. Pro kohokoli, kdo se nehodlá „politicky korektně“ zařadit do pelotonu lumíků, směřujících k útesu vyhoření, jde o naprostou ztrátu času.

Rozkveťte – doopravdy

Zato kniha Arianny Huffingtonové, zakladatelky velikého zpravodajského serveru Huffington Post a jedné z mála žen, které se podařilo dostat „na vrchol potravního řetězce“ v médiích, už si zamyšlení zaslouží. Její Thrive (přeloženo zhruba jako Rozkveťte nebo Prosperujte, nakl. Harmony, 2014), je možná jednou z prvních vlaštovek, které přináší do světa šíleného amerického byznysu pozvolna nastupující jarní vítr normálnosti.

A rady v knize obsažené mohou být kupodivu užitečné i v českém kontextu. Přesto – nebo možná právě proto – že jsou zdánlivě naprosto „obyčejné“. Jenže právě v tom je vtip – a v tom také spočívá „kouzlo“, které nutí miliony lidí tuto knihu kupovat, ačkoli o ní například Financial Times soudí, že jde v zásadě o snůšku banalit, která vůbec nedosahuje zajímavosti prvně zmíněného titulu Opřete se do toho.

Jednoduchost, nebo banalita?

Jenže mezi jednoduchostí a banalitou je velký rozdíl. Huffingtonová je kromě toho pozoruhodná ještě jednou věcí: svoje nápady ve vlastní firmě uvádí do praxe.

Arianna Huffington si totiž na vlastní kůži vyzkoušela, jak vypadá vyhoření. Že dělá nejspíš „cosi špatně“ pochopila, když se jednoho dne probrala ve vlastní pracovně v louži krve. Do slova a do písmene „spadla na ústa“. Na rozdíl od většiny podobně postižených si však nepořídila žádnou „chorobu navíc“, jako například rakovinu: prostě a jednoduše „dojela“ na nedostatek spánku a přepracování. Při pádu si rozsekla tvář u oka a zlomila lícní kost. S energií a poctivostí jí zjevně vlastní začala zkoumat, jak z krize ven – a když cestu našla, neváhala se o ni podělit s ostatními.

Dvounohá židle

Její „překvapivé“ zjištění je následující: Naše civilizace, která úspěch definuje v kategoriích vlivu a peněz, je jako dvounohá stolička. Dříve či později dotyčný na ní sedící přepadne na již zmíněná ústa. Abychom skutečně žili dobře, potřebujeme ještě další nohu, „třetí měřítko“. Ono třetí měřítko je podle Huffingtonové wellbeing, tedy kvalita života. Kromě ní může třetí kategorii úspěchu definovat ještě radostný údiv, moudrost a dávání.

Huffingtonová nabízí praktický „pracovní program“, jak se k dotyčným kvalitám dopracovat. Zdůrazňuje, jak důležité je hodně spát (skutečně hodně), a dát spánku nejvyšší prioritu, která mu v životě přísluší. Jak důležité je udělat si čas na „digitální detox“ a alespoň jeden den v týdnu vypnout počítač, mobilní telefon i televizi – a spojit se se sebou. Jak nesmírně důležité je vnitřní usebrání, například v meditaci. Jak nezbytné je pohlížet na svět optimisticky a jakýkoli negativní postoj, který nám nepomáhá, odhodit jako staré harampádí. Že nic nenahradí prostou, každodenní vděčnost za vše, čeho se nám v životě dostává, ze které si je dobré udělat návyk.

A stejně důležitá že jsou drobná setkání s naprosto obyčejnými lidmi, ať je to uklízečka v kanceláři nebo prodavačka v supermarketu. A že je například potřeba si udělat „inventuru“ projektů a životních cílů tak, aby člověk mohl své cíle zvládat. Nejen Huffingtonová totiž ví dobře, že množství „rozdělaných“ záležitostí nás okrádá o energii, ačkoli se jim nevěnujeme. „Můžete projekt dokončit tím, že ho vědomě pustíte,“ říká Huffingtonová.

Hluboce osobní cesta

Banality? Každopádně hluboce potřebné. Abychom uspěli v čemkoli, musíme se především navrátit sami k sobě. Naslouchat svému tělu, intuici a vnitřní moudrosti. To, o čem mainstreamové servery píší jako o největších „slabinách“ knihy, je paradoxně její největší silou: je napsána ze srdce a ačkoli často cituje jako podklad různé vědecké studie, ve skutečnosti je hluboce osobní.

Což je vidět i z toho, že Huffingtonová skutečně podle svých ideálů žije – či se o to zřejmě snaží. V Huffington Post zaměstnala dostatek redaktorů a personálu na to, aby si všichni mohli dovolit mimo službu být skutečně mimo službu, nereagovat na maily ani telefony. Také redaktorům vybavila „odpočívárny“, kam si mohou kdykoli jít zdřímnout místo toho, aby si dali kafe či energetický drink a „jeli“ dál.

Jak ven ze systému

Pak si může kniha dovolit to, co ve své podstatě dělá: spojovat pár dobře známých pravd do nového celku, který docela funguje. Prostě proto, že je osobní cestou autorky k „uzdravení“ jejího života. Samozřejmě, že jde jen o první krok na cestě mnohem delší. Kniha je dílem ženy, která je stále ještě hluboce zakořeněná „v systému“: Pokud jezdí do Davosu a přednáší zaměstnancům společnosti Google, je jen „krůček před Sandbergovou“ (která je mimochodem její dobrá přítelkyně).

V tom je největší slabina jejího „návodu“ na dobrý život. Neříká už totiž, že po onom prvním kroku musejí následovat další, které vedou člověka na často složitou a nekonvenční cestu – k sobě samému. Mnoha lidem však může posloužit právě proto, že je nenutí vytrhovat se ze známého prostředí a není tak „exotická“ jako mnohé publikace, slibující lepší život.

A v jedné centrální tezi nelze než s Ariannou Huffington souhlasit: ke štěstí stačí ty zdánlivě nejjednodušší věci. To nejtěžší je zastavit se na tak dlouho, abychom si na ně udělali čas. Pak teprve můžeme zjistit, co vlastně v životě chceme. A to není málo. Vlastně – to je všechno.

 Zdroj: protiproud.cz