Náš dovolenkový hotel měl nějakou velmi silnou vazbu na ruské klienty. A i když tam jednu chvíli bylo Čechů podstatně více než Rusů, v TV běžel pouze jediný program a to PLANETA RTR RUS. Jako „rusofil“, který neumí pořádně rusky, jsem ten program občas sledoval a lapal známá slovíčka. V tzv. Globále se tomu ale rozumět dalo. Kromě nejrůznějších talk show tam také občas běžely diskusní panely a o čem myslíte? Samozřejmě, že o Ukrajině. To, že tam v současné době vládne pučistická, násilím dosazena klika, to vůbec nikdo nezpochybňoval. Hlavní otázkou bylo vždy, jak zabránit dalšímu krveprolévání. Slovo genocida zatím ještě nepadlo, ale mohl jsem to přeslechnout. Také o ozbrojené intervenci zatím nikdo nemluvil, ale slovo „bezletová zóna“ již padlo.

Jiří Hermánek – Bloger

Je to ostatně „osvědčený prostředek“ naposled použitý v Libyi. A také by asi nebylo špatné udělit Kyjevu Havlovsko-Clintonovskou humanitárně bombardovací lekci. Jen ty TV pracovníky bych předem varoval a po vzoru pana Peszynského rozbombardoval těm pučistům pouze budovu bez lidských obětí.

Ale k věci. Ta reportáž měla tři díly. První pojednával o Sýrii a byl výživnou lekcí naší „západní demokracii“. Podle této „demokracie“ smí totiž ve svobodných volbách zvítězit pouze ten kandidát, který vůči USA projeví dostatečnou míru podlézavosti a servility.

Pokud by náhodou drtivě zvítězil kandidát, v tomto případě Bašir Asád, pak jako samozřejmý a „zcela oprávněný“ krok nastupuje neuznání výsledků voleb ze strany Západu. Kam bychom to prosímvás dospěli, kdyby si každý volil toho, koho se mu zamane, že?

Ne bez zajímavosti je též fakt, že pokud dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Porošenko likviduje vzpouru ve Východní Ukrajině silou a to je nejen správné, ale dokonce i vítané. Pokud ovšem totéž dělá stejně legálně zvolený syrský prezident Asád, je to fuj a je třeba mu zazpívat „Bombičky, bombičky, zvoňte zvoňte jen, až přijede Ježíšek, bude tam pustá zem“.

Další zemí, kterou si reportáž vzala na paškál, byla Libye. Nerad používám sprostá slova, ale tady to USA zcela pos*aly. A to tak, že to ani víc nejde. Již zmíněný Peszynski sice tvrdí, že to USA udělaly jak nejlépe mohly, ale zapomněl dodat co.

Jak nejlépe mohly to pohnojily. Diktátor a vysloužilí terorista Kadáffí (tací dostávají Nobelovku místo sira Nicholase Wintona) udržoval v zemi klid a rozumný blahobyt.

Nyní, dva roky poté, je tam jen zmar a rozvrat. A napotřetí a naposled zmíním klasika novodobého dogmatismu, blogera Tomáše Peszynského, který by Libyi rád viděl americká pozemní vojska.

To se nesmírně „osvědčilo“ v další a poslední zemi, o které reportáž byla, a sice Iráku. Penze vysloužilých amerických jsou poměrně vysoké a tak se administrativě USA nenásilně a nenápadně podařilo tyto náklady razantně snížit. Pozinkovaná rakev je totiž podstatně levnější a platí se pouze jednou.

Nebylo by tedy špatné uspořádat jakousi tipovací soutěž, ve které zemi to USA pohnojily nejvíce (není žádná, kde by po skončení Druhé světové války skončily v plusu). Ale, přese všechno, co dnes vidíme v Iráku a jinde, tak největším „úspěchem“ byl asi přece jen Vietnam.

Na začátku té války byl Severní Vietnam komunistický a Jižní Vietnam demokratický. Bylo by zajímavé vzít celkovou plochu Jižního Vietnamu v km2 a vydělit ji počtem padlých US vojáků.

Pozůstalé těch padlých by pak dozajista velmi potěšilo, kdyby věděli, že jejich syn dokázal hrdinně padnout za ztrátu tolika a tolika km2 jihovietnamského území.

Zdroj: Blog autora