Skutečnost popsanou Noltem – že etablovaní historici, média, justiční systém i společnost celkově podezírají revizionistické autory, že jsou stoupenci nebo aspoň sympatizanti nacistické ideologie – lze vystopovat v dlouhé řadě publikací, jejichž vrcholem je práce Kogona, Langbeina a Rückerla, v níž revizionisty nechutně pomlouvají a podezírají ze všeho možného, ale nikoho nejmenují ani necitují jedinou revizionistickou publikaci, aby se o tom čtenář mohl sám přesvědčit. Tato pseudoargumentace etablovaných historiků vždy směřuje ktémuž, totiž k obviňování revizionistů z obhajoby nacistického systému neboli jinak řečeno z bezpodmínečného rozhodnutí obhajovat nacistický systém i navzdory údajné realitě. Pokud někdo něco obhajuje, pokládá to za obhajoby hodné, tj. v tomto případě musí být sympatizantem nacismu.

Na tomto místě je třeba konstatovat, že nikdo z autorů podílejících se na této práci nemá ideologicky blízko k nacismu. Krom toho takové obvinění věcně nijak nevyvrací naše argumenty. Lze tedy oprávněně mít za to, že se etablovaní historici uchylují k těmto útokům jen proto, aby odvedli pozornost od věcných otázek, které evidentně nedokážou zodpovědět. Každopádně je jasné, že pokud se někdo vyhýbá věcným argumentům pomocí politických obvinění, nemůže k tomu mít vědeckou motivaci, neboť vědecky motivovanému badateli jde v první řadě právě o věcnou argumentaci. Za politickými obviněními může být jedině politická motivace, čímž se ovšem obvinění z politické manipulace s historií jako bumerang vrací jim.

Ať si každý čtenář sám odpoví, s čím k této knize přistupuje, protože:

„Pokud si myslíte, že musíte zkoumat badatelovu motivaci, musíte zkoumat rovněž motivy těch, kteří se v této věci trvale vyslovují proti intelektuální svobodě. Pokud nechcete zkoumat motivy na obou stranách sporu, možná (snad mi prominete) byste měli zkoumat své vlastní.“

Rovněž v rámci debaty o holocaustu nepřipouštíme odklon od tématu k určitým marginálním otázkám, do nichž možná začali zabředávat někteří revizionisté – například scestné teorii, že se nacisté uchýlili k vraždění Židů v rámci sebeobrany po vydání knihy T. N. Kaufmana Německo musí zemřít!, nebo teorii (podle mezinárodního práva neudržitelné), že po vyhlášení války Třetí říši mezinárodními židovskými soukromými (!) organizacemi nacisté po právu internovali všechny Židy ve své sféře vlivu jako příslušníky nepřátelského národa. Navíc tuto mylnou tezi obvykle propagují lidé, kteří zároveň odsuzují sovětské deportace Povolžských Němců na začátku německo-ruské války v roce 1941, nebo americké internování Němců a Japonců po vstupu USA do války. Tyto okrajové záležitosti neřešíme. Cílem této knihy není ospravedlňovat nebo nějak odůvodňovat prokazatelné bezpráví. Jde nám výhradně a jedině o otázku, zda dnes předkládané důkazy holocaustu – definovaného jako záměrné, plánované masové vraždění Židů ve sféře vlivu Třetí říše – dostačují k tomu považovat ho za věrohodný, zejména pokud jde o masové plynování, nebo zda nové důkazy volají po revizi historie.

Tvrzení, že se holocaust, tak jak je definován výše, možná vůbec nestal, je pro soudobou historii i všechny s ní přímo či nepřímo provázené oblasti života pochopitelně výbušné. Toho jsme si plně vědomi. Nesmíme však zapomínat na jednu věc: když oficiální Institut für Zeitgeschichte nejpozději od roku 1955 tvrdil, že masakr víc než 20 000 příslušníků polské elity v Katyni i jinde v roce 1940 spáchali Sověti, německá média mohla šířit pravdu o Katyni i navzdory opačně znějící sovětské propagandě, jež skončila až v roce 1990. Přesto levicová média tuto komunistickou propagandu bezmyšlenkovitě papouškovala až do konce 80. let. Důvod patrně spočívá v politické, tzn. nevědecky motivované snaze nezbavovat Třetí říši viny ani v případech, kdy je to nevyhnutelné. O to víc to platí v případě větších revizí, které by nakonec mohly zpochybnit politicky žádoucí jedinečnou a bezpříkladnou špatnost nacistického režimu.

To však není jediný problematický případ, kdy média z ideologických důvodů popírají pravdu. Existují oblasti moderní historie, v nichž si média ani mnozí historici s nějakou poctivostí nelámou hlavu. Například skoro celá soudobá německá historiografie čtyři desetiletí bojovala za tvrzení, že německé tažení proti Rusku bylo nemilosrdné přepadení s jediným cílem, získat na úkor Slovanů životní prostor na východě. To se pokládalo za axiom až do doby, kdy V. Suvorov a E. Topitsch předložili přesvědčivé důkazy, že ruské tažení byla ve skutečnosti preventivní válka proti na úder se připravujícímu Sovětskému svazu – což se samozřejmě s politikou Lebensraum (životního prostoru) Třetí říše nemusí vylučovat. Po rozpadu SSSR a otevření jeho archivů historici stojící proti tezi preventivní války najednou zmlkli; obzvlášť německá média – v rozporu s těmi ruskými – ale šíří lež o útoku na mírumilovné Rusko dál. Filosof Topitsch ani ruský důstojník v exilu Suvorov nejsou němečtí historici a přesto jejich výzkum vedl k radikálnímu obratu v myšlení. Je pravda, že se mnozí historici Topitsche a Suvorova bojí následovat, protože je znepokojuje zastávat tezi, která by Třetí říši zprošťovala nějakého zlého činu.

I do dalšího citlivého tématu se napřed musel pustit cizinec a až pak se jím začali zabýval němečtí historici. Kanaďan James Bacque v roce 1989 vydal knihu, v níž dokázal, že Američané, Kanaďané a Francouzi v letech 1945 až 1947 úmyslně vyhladověli na smrt asi milion německých internovaných civilistů, což je genocida. Protože podle Bacqueho sovětské archivy odhalují asi 450 000 odvlečených německých vězňů zemřelých po válce v Rusku a protože se už dlouhá léta ví, že se ze spojeneckého zajetí nevrátily asi 1,4 miliony Němců, Bacque si myslí, že může stanovit počet ztrát v táborech dnešních německých přátel, západních spojenců, poměrně přesně na milion. Celkové poválečné ztráty způsobené spojeneckou politickou likvidace Německa odhaduje na nejméně 5,7 milionů. Reakce mnoha německých historiků na toto (sebe)obvinění, že USA, Kanada a Francie spáchaly genocidu vůči německému národu, byla taková, že popřeli správnost jeho analýzy a pustili se do obhajoby spojenců.

Výzkum koncentračních táborů založených po válce ve východní a jihovýchodní Evropě k internaci většinou německých obětí bez rozdílu, přičemž tam mnohé čekala trýznivá smrt, širší mezinárodní veřejnosti představil rovněž Neněmec John Sack. Ten ve své knize popisuje, jak se převážně židovští dozorci v polských koncentračních táborech hrůzostrašně mstili většinou nevinným Němcům, posbíraným víceméně náhodně. Peripetie kolem vydání knihy v Německu názorně dokládají, co je to za stát. Mnichovské vydavatelství Piper Verlag né meckou verzi vytisklo, ale těsně před vydáním se rozhodlo celý náklad skartovat, protože nechtělo přispívat k „relativizaci“ pohledu na německé zločiny vůči Židům a rovněž nechtělo ukazovat Židy jako pachatele. Sack nakonec německého vydavatele našel. (Podotýkam, že ide o tzv. “dokumentárnu” beletriu, ktorá však s faktografiou nemá absolútne nič spoločné, podobne ako Denníky Anny Frankovej – pozn. ::prop)

Podobně paradoxní je už celá desetiletí situace ohledně viny za bombardování německého civilního obyvatelstva. Zatímco Britové svou vinu otevřeně přiznávají (a dokonce jsou na ni hrdí), velká část německých historiků trvá na tom, že úplně za všechno mohl Hitler, i za bombovou válku proti německým civilistům.

Pokud člověk sečte vie než půlmilión německých obětí spojeneckého bombardování (porušujúcího mezinárodní právo), 1,4 miliony obětí spojeneckých táborů na vyhladovění, 2,1 milion obětí vyhánění z německých východních oblastí a statisíce obětí hladu a nemocí z počátku implementace genocidního Morgenthauova plánu, dostane zhruba 6 milionů Němců zabitých spojenci a jejich spolupachateli, úmyslně nebo minimálně hrubou nedbalostí, důsledku porušení mezinárodního práva. Tento počet se blíží jinému, naprosto symbolickému číslu.

Vzhledem k pohromám, které na německé vědce v oblasti moderní historie v posledních letech dopadají, je pochopitelné, že pokud nemají přijít i o poslední špetku věrohodnosti, musí podle většiny zůstat nedotčený aspoň holocaust. David Irving (další Neněmec) vzhledem ke skutečnosti, že se nenašel žádný Hitlerův rozkaz k vraždění Židů ani dokument, z něhož by vyplývalo jeho vědomí či souhlas s masovým vražděním, v roce 1977 přišel s tezí, že Hitler o vraždění nejspíš vůbec nevěděl. M. Broszat na to správně reagoval slovy:

“Irvingova teze se dotýká samotného nervu věrohodnosti historiografie nacistického období.”

Jenže co z té věrohodnosti zbývá, pokud se holocaust vůbec nestal? Tato revizionistická teze, rozvíjená v posledních desetiletích především občany spojeneckých zemí, se nejen dotýká samotného nervu věrohodnosti historiografie, ale úplně ho likviduje. Proto po vydání této knihy musíme počítat s adekvátními reakcemi historiků zbavených onoho nervu. Ale může v této otázce vůbec jít o nervovou slabost jistých historiků a jejich stoupenců, nebo ve skutečnosti nejde o nic jiného než o zjištění historické pravdy? A nejde také o otázku, jestli ještě v Evropě skutečně platí svoboda vědy a svoboda názoru, zda lidská práva, morální základ západní civilizace, skutečně ještě zaručují to, co slibují? Polokonzervativní deník Welt každopádně v pobouření nad již zmiňovaným rozsudkem (nejvyšší soud v. Deckert) požadoval, aby revizionisté nebyli bez zbytečných cavyků s vyslýcháním svědků odsuzováni za útoky proti židovské důstojnosti, ale jako další důvod uvedl, že:

“kdo popírá Osvětim […] otřásá také samotnými základy sebepojetí této společnosti.”

Levicový týdeník Die Zeit rovněž vysvětlil, proč musí být diskuse o holocaustu umlčována justičním systémem a Úřadem pro ochranu ústavy:

“V sázce je morální základ naší republiky.”

Nikoliv, dámy a pánové od novin, pravý opak je pravdou! Kdo ohrožuje akademickou svobodu a svobodu slova, ten otřásá samotnými základy sebepojetí německé společnosti a ohrožuje morální základ Německa!

Leda že by se Spolková republika Německo nedefinovala podle lidských práv stanovených v její ústavě, ale podle panující víry v holocaust. Jenže aby po nás někdo mohl chtít toto akceptovat, muselo by to být černé na bílém napsáno v ústavě – po předchozím schválení německým národem.

To, že za výše citované novinové články nemohly pouze přechodné záchvaty šílenství, brzy dokázal Welt, když napsal:

“Kdo popírá pravdu o nacistických vyhlazovacích táborech, zrazuje principy, na nichž byla vybudována Spolková republika Německo. Tento stát má být bojující demokracií, která se brání, když ji antidemokraté chtějí rozvrátit.”

A máme to: kdo má odlišný názor na některá historická témata, je antidemokrat.

K nepřímému obvinění Welt, že autoři této práce jsou antidemokraté, bych chtěl podotknout, že by podle mého názoru demokratickým právům v této zemi prospěla všeobecná účast lidu na rozhodovacím procesu. Vzhledem k podmínkám popsaným v tomto úvodu, jimž jsme my badatelé a vědci v Německu i dalších západních zemích vystaveni, je evidentní, že tyto země trpí značným deficitem demokratických a lidských práv – nejen v rámci svobody názoru, výzkumu a vědy, ale i v rámci přístupu do médií.

Další příklady ukazují, že výše citovaná mediální prohlášení nejsou jen názorem několika mediálních postav, ale spíš skutečným přesvědčením většiny německých elit. Tak třeba bývalý prezident Richard von Weizsäcker byl citován, jak řekl, že nikoliv NATO, ale Osvětim představuje [německý] raison d’etat.”

K tomuto pohledu se nedávno přihlásil ministr zahraničí Josef Fischer:

“Všechny demokracie mají základy, základní kámen. Pro Francii to je rok 1789. Pro USA Deklarace nezávislosti. Pro Španělsko občanská válka. Pro Německo to je Osvětim. Může to být jedině Osvětim. Podle mého mínění vzpomínka na Osvětim, ‘už nikdy Osvětim’, může být jediný základ nové berlínské republiky.”

Němečtí právníci nabízejí podobné argumenty:

“Holocaust a jeho přiznáni je normativní základ naší [německé] ústavy. Legitimita našeho základního zákona – ve smyslu zaslouženého uznávání – stojí na přiznání nacistických zločinů, které si vyžádaly životy Židů v en masse technologickém zničení.“

V německém Bundestagu (parlamentu) byl přednesen a aplausem poslanců všech (!) stran potvrzen tento názor:

“Kdo bagatelizuje nebo popírá nacistické masové vraždění Židů čili holocaust, musí vědět, že útočí na demokratické základy.”

S jakým ohněm si zahrávají, jasně ukázal Patrick Bahners, když ohledně rozsudku proti předsedovi pravicové Národnědemokratické strany Německa Günteru Deckertovi napsal:

“Kdyby bylo Deckertovo [revizionistické] ‘chápání holocaustu’ správné, byla by Německá spolková republika postavena na lži. Každý prezidentský projev, každá minuta ticha, každá historická kniha – všechno by bylo lživé. Popíráním holocaustu Spolkové republice upírá její legitimitu.“

Kdo se sanží zakládat legitimitu existence Spolkové republiky Německo na pravdivosti či lživosti jednoho detailu moderní historie (a skoro všechna hlavní média i mnozí politici to poslední dobou dělají), má naprosto mylnou představu o základech této republiky, která není založena na holocaustu, ale na jednotě jejích občanů a na nezcizitelných lidských a národních právech. Takový člověk se zároveň dopouští několika neodpustitelných hříchů. Za prvé dává nepřátelům dnešní německé republiky snadné prostředky ke zničení daného systému. Za druhé je nezodpovědné a absurdní odvozovat legitimitu státu od „detailu historie“. Když je člověk konfrontován s tímto názorem, musí být na pochybách, co si myslet o státu, který se pod pohrůžkou obžaloby snaží zakotvit určité názory na historii jako definitivní pravdu a který špiní disidenty jako nepřátele demokracie. Friedrich Karl Fromme, koeditor deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a člověk rozhodně mimo podezření z protidemokratických postojů, nedávno napsal:

“Historickou pravdu nelze stanovit trestním právem; takové snahy se s liberálním státem neslučují, jakkoliv bolestné nebo trapné to v jednotlivých případech může být.”

Člověk by čekal, že se pravda ukáže po věcném, vědeckém sporu i bez ochrany trestního práva. Zároveň je prosazení pravdy pod trvalou hrozbou trestního stíhání prakticky nemožné.

Co tedy takový stát udělá, když se ukazuje, že revizionisté skutečně mají pravdu? Má se sám rozpustit? Nebo zakázat studium historie a zavřít všechny historiky? Lze snadno vidět, jak se s takovými mylnými názory sejde daleko od správné cesty: pokud se někdo tváří, že chce tuto republiku chránit nelítostnou obranou standardní verze holocaustu, ve finále musí podkopávat její skutečné pilíře, kterými jsou svoboda projevu, výzkumu, bádání, vyučování a vědy, a nezávislý justiční systém v právním státu. Tím pádem se nestává ochráncem elementárního svobodného a demokratického uspořádání, ale jeho největší hrozbou.

Že je tato hrozba víc než reálná, ukázaly reakce na neblaze proslulý mannheimský rozsudek proti Günteru Deckertovi. V tomto případě byl anulován jeden z nejzákladnějších principů a nezbytných předpokladů právního státu, totiž nezávislost soudů, když byli dva ze tří soudů potrestáni za svůj rozsudek (vynucenou) „neschopenkou“ a následným odchodem do výslužby, přičemž jim neustále hrozilo stíhání za orwellovské „překroucení spravedlnosti“.

Byli obviňováni nejen za to, že Deckerta odsoudili k příliš mírnému trestu, ale že také příliš podrobně a příliš shovívavě posuzovali subjektivní stránku jeho zločinu. I když se důkladné a benevolentní hodnocení subjektivních stránek zavedlo jako součást liberální politiky několika posledních desetiletí a důrazně se vyžaduje, když jde o trestání běžných zločinů nebo i levicových politických přečinů (jako násilné demonstrace proti průmyslovým stavebním projektům), jakmile je tato praxe výhodná pro pravičáka, je z toho najednou skandál. Jestli je přílišný důraz kladený na subjektivní stránky v neprospěch odstrašujícího účinku trestu v našem moderním justičním systému blahodárný či ne, je sporné. Důvodem ke znepokojení by však měla být evidentní skutečnost, že v procesech proti lidem zpochybňujícím určité aspekty nacistického pronásledování Židů už nejsou ještě před zahájením soudu stanovena pouze objektivní fakta – například otázka, zda je tvrzení obžalovaného pravdivé nebo ne. Pokud to půjde tak, jak chtějí média, politici i mnozí právníci, budou předem dány i subjektivní stránky! Na revizionistovi holocaustu z podstaty věci nemůže být nic dobrého, takže musí mít jedině zlé úmysly a tím pádem musí být odsouzen bez milosti či slitování – takový je trend mediálních reakcí. Soudy s pochybovači o holocaustu tím pádem nejsou nic jiného než loutkové procesy, v nichž jsou rozsudky napsány předem.

Navíc by byl zázrak, kdyby se soudci v SRN nepoučili – na základě náhlého ukončení kariéry jejich mannheimských kolegů že pokud si chtějí udržet práci, je pro ně lepší odsuzovat revizionisty nemilosrdně. Mé tvrzení, že v procesech s revizionisty jde z pohledu soudce vždy o to, kdo přijde o hlavu: jestli obžalovaný nebo on sám – tvrzení vypadající v roce 1993 jako kontroverzní – se o pouhý rok později ukázalo jako naprosto správné. V praxi to došlo ještě o krok dál: pokud si chce soudce chránit vlastní kůži, nestačí obžalovaného jen odsoudit; ne, musí navíc ukázat, že obžalovaný je monstrum a odsoudit ho co nejpřísněji.

Paralela mezi středověkými čarodějnickými procesy a dnešními soudy s „popírači holocaustu“, popsaná M. Kohlerem (v jeho kapitole v této knize), se tak ukazuje jako víc než pravdivá.

Chybné názory na základy svobodného a demokratického uspořádání Spolkové republiky Německo dávají vzniknout i dalšímu ohrožení tohoto uspořádání. Toto nebezpečí spočívá v tom, že zastánci onoho chybného pohledu prohlašují za nepřátele státu i lidi, kteří státu a jeho občanům nepřejí nic špatného, nebo kteří jsou dokonce ochotní mu sloužit a pracoval v jeho prospěch; tito lidé jsou démonizováni pouze proto, že zastávají odlišné názory na určité aspekty moderní historie. Tím se vyrábějí imaginární nepřátelé. Štvaním proti nim je loajálním občanům prakticky vnucována role nepřítele – jinak řečeno se tak vytváří právě ten nepřítel, proti kterému se údajně bojuje. Tento uměle vytvořený nepřítel se pak využívá jako záminka pro stále silnější osekávání elementárních práv zaručených německou ústavou. S rostoucími vědeckými úspěchy revizionizmu toto násilné tlačení spořádaných občanů do nechtěné role nepřítele musí vést ke společenské polarizaci, jež je všechno jiné, jen ne dobrá pro vnitrostátní pořádek.

Kvůli ochraně a reputaci Německa je nejvyšší čas usilovat o objektivní, vědecký dialog a dát holocaustu roli, která mu náleží, tedy pouhého jednoho kamínku v mozaice historie.

Věda je proces neustálé revize. Jak ukazuje tato práce, staré teorie mohou být zneplatněny novými objevy. Tak je tomu prakticky ve všech vědních oborech. Tím, že se zpřístupnily archivy zemí bývalého východního bloku, se náš pohled na druhou světovou válku a s ní spojené události rapidně mění. Aby čtenáři měli možnost držet krok s nejnovějšími vývojovými trendy, přidávali jsme do poznámek pod čarou internetové odkazy, které snad veřejnosti zprostředkují vývoj v této oblasti i do budoucna, navzdory sílícím snahám západních zemí právě tento typ informací cenzurovat.

Tato kniha netvrdí, že dává definitivní odpovědi na mnohá „co“ a „jak“ historie holocaustu, protože se k novým objevům musí všechno permanentně revidovat. Stejně tak se na rozdíl od většiny učebnic dějepisu nesnaží popisovat, jak se něco stalo. Místo toho jde k samotným koěnům historiografie: ke kritice dokumentů a podrobné, interdisciplinární odborné analýze určitých (údajně) historických událostí. Snaží se vybudovat nebo odhalit pevné a precizní vědecké základy několika bodů soudobé historie, jež mohou posloužit jako pramen, z něhož v budoucnu může vycházet zdravě kritická historiografie.

Dalším smyslem této knihy je věcná, vědecká diskuse nad otázkou, kde leží pravda o holocaustu. Naše kniha má sloužit jako úvod, nikoliv závěr takové diskuse. Proto předkládáme naše tvrzení ohledně dílčích částí holocaustu a těšíme se na věcné odpovědi i na eventuální vyvrácení. Ten, kdo na naší práci neumí odpovědět jinak než lacinou polemikou, se však od počátku jako věcně uvažující člověk diskvalifikuje.

Zdroj: Germar Rudolf, Holocaust pod lupou

Knihu si môžete zakúpiť v našom kníhkupectve.