Dnes si připomínáme 27. výročí tzv. Sametové revoluce. Všechny servery mainstreamu mluví o jakýchsi oslavách 17. listopadu, já bych se ale v této souvislosti nedotkl slova „oslava“ ani desetimetrovým klackem. Nevidím důvod oslavovat datum výročí události, které odstartovalo rozkradení republiky, vyvedení národních zdrojů do zahraničí, likvidaci průmyslové infrastruktury a hospodářské soběstačnosti. Za asistence estébáků a různých Zifčáků byla na občany Československa ušita bouda, nafukovací, páchnoucí, děravá a nesoběstačná. Milion lidí bez práce (úřady státu přiznávají jen strukturální nezaměstnanost, ne plošnou a ne sociálně-demografickou) a k tomu 100,000 lidí bez domova. Právě teď mají na stole exekutoři v ČR celkem 4.5 milionu exekucí [1]. Více než 120,000 lidí má na krku více než 10 exekucí. V roce 2016 bere průměrný dělník v průmyslu jen 32% toho, co na stejné nebo srovnatelné pozici bere dělník v Německu. Ovšem ceny potravin, zboží a zejména ceny nemovitostí, nájmů a bytů jsou s Německem plně srovnatelné.
V roce 1989 statisíce lidí cinkali na náměstích v celé zemi klíči. Byly to klíče od bytů. Mnozí z nich dnes ty klíče už dávno nemají, protože o byty přišli. Lidé měli ideály. Jenže ty rychle vzaly za své. Ne každý má dnes odvahu si připomenout, jak vznikl 17. listopad. Bylo to stejné jako v roce 2013 na kyjevském Majdanu. Cizí služby a zahraniční operátoři (KGB) již celou druhou polovinu 80. let připravovali ve spolupráci se státní bezpečností StB nové vládnoucí elity pro chystaný převrat. Když po vrcholných schůzkách prezidentů Ronalda Reagana a Michaila Gorbačova v Rejkjavíku na Islandu a v Ženevě ve Švýcarsku nastal proces demise mocenských sil Sovětského svazu ve Střední Evropě, když padaly berlínské zdi, když Budapeští pochodovali maďarští národovci, v Československu byl pořád klid. Nedělní knedlíková pohoda. Československo bylo spokojeno s tím, co mělo. Lidé sice brblali, ale měli byty, auta, chaty, chalupy. Šedá ekonomika sice bujela a na byt se čekalo 10 let, na auto skoro 5 roků, bez známosti to prostě bylo těžké.
Nikde však nebylo z občanského hnutí patrno, že by někdo chtěl svrhávat režim. A to velice znepokojovalo lidi okolo StB, kteří měli s republikou už dlouho jiné plány. Byly to plány na privatizaci, na převedení obrovských majetků do jejich privátních rukou, ne přímo, ale přes založené firmy, offshore struktury, joint venture organizace, ve kterých seděli zahraniční investoři ze západu a (všeho)schopní lidé z okruhu StB. Jenže k revoluci v Československu se nikdo z lidu neměl a dokonce ani disidenti. Když přišel 17. listopad 1988, rok před sametem, v Praze demonstrovalo pár stovek lidí napojených na tzv. disent. Pár stovek lidí. O rok později se ale něco změnilo. Ústřední svazácká organizace SSM přichystala studentský pochod a shromáždění na pražském Albertově. Tzv. pochod Prahou nebyl spontánní akcí studentů, ale organizovanou akcí SSM.
Právě SSM sehrála v demontáži režimu klíčovou roli. Svazákům tehdy šéfoval Vasil Mohorita. Ten patřil mezi tzv. mladou gardu uvnitř stranických struktur KSČ. Snažil se o změny ve společnosti skrze svojí mládežnickou organizaci. Nebylo toho moc, ale třeba právě za Mohority si někteří vzpomínají na to, jak na zábavách a diskotékách, které byly pod patronací SSM, se začaly pouštět skladby Depeche Mode nebo Sandry. Byl to jasný signál uvolňování. Jenže Mohorita brzy narazil na funkcionáře tzv. staré gardy. Rozpovídal se o tom zde. Nakonec to byl právě Mohorita a jeho SSM, kterého si StB vybrala za svůj nástroj státního převratu. Byla to pojistka. Pokud by to nevyšlo a pokud by např. ministr obrany a armádní generál Václavík vyslal do ulic armádu na potlačení demonstrací, StB by pokus o převrat svalila právě na SSM, resp. přímo na Mohoritu. Podle indicií 17. listopad koordinovala StB přímo s KGB, Mohorita promluvil a vyvolal tím poprask, více zde.
To je velmi zajímavé, protože klid v Československu byl tak značný, že ani StB si nebyla jistá, jestli lid a občané Československa se nepostaví za KSČ a neodmítnou pád socialismu. Právě proto si StB chtěla nálady ve společnosti pojistit. Pověřila agenta StB Zifčáka, aby během průvodu studentů a během zásahu policejních kordonů sehrál inscenaci usmrceného studenta Šmída. Této úlohy se opravdu Zifčák zhostil bravůrně a ihned poté se začaly dít neuvěřitelné věci. Generální ředitel Československé televize Zelenka dostal přímo od Úřadu pro tisk a informace (tehdejší cenzurní odbor státu) příkaz, že musí umožnit přístup do vysílaní lidem a zástupcům studentů. Ihned poté začala Československá televize 15 milionům šokovaných občanů Československa předávat informace o zabití studenta Šmída na Národní třídě v Praze. Stejný příkaz od úřadu dostal i Československý rozhlas.
Právě tento moment spustil celonárodní demonstrace. Vyšetřování událostí 17. listopadu se nikdy nedozvědělo, kdo dal příkaz z Úřadu pro informace a tisk k tomu, aby televize a rozhlas najednou začaly informovat proti příkazům z ÚV KSČ. Vzhledem k tomu, že StB zinscenovala úmrtí studenta Martina Šmída, je i naprosto jasné, kdo ovládl tiskový úřad a skrze něj převzal kontrolu nad vysíláním Československé televize a rozhlasu. Ihned v následujících dnech následovaly obrovské bouře ve společnosti, protože lidé byli rozeštváni proti režimu. Lidé dlouhá desetiletí tolerovali KSČ lecos, ale ne zabíjení jejich vlastních dětí v demonstracích. Právě tento moment odstartoval lidové protesty, spouštěcí mechanismus zafungoval.
V následujících dnech byly ustaveny studentské hlídky, následovalo založení Občanského fóra, v jehož středu se objevili bok po boku disidenti a představitelé establishmentu, kteří v rámci Prognostického ústavu byli dlouhá léta za pomoci StB připravováni na řídící procesy v zemi. Václav Havel, disident. Václav Klaus, prognosťák. Jiří Dienstbier starší, disident. Vladimír Dlouhý, člen KSČ, prognosťák. A tak bychom mohli pokračovat. Elity, které pod krytím Prognostického ústavu si minulý režim vychoval, si sedli do jednoho vlaku „demokracie“ spolu s disidenty, kterým šel ten samý režim původně ještě nedávno po krku. Následovalo dosazení Václava Havla do funkce prezidenta. Udělali to tak narychlo, že mu ani nestačili ušít pořádný oblek, protože kalhoty mu neseděly. Fotka z hradního nádvoří, jak si Václav Havel nadzvedává nohavice, obletěla svět.
A potom to začalo jet z kopce. Václav Havel po jednání s premiérem Ladislavem Adamcem slíbil KSČ beztrestnost a možnost politického pokračování strany. Lidé z prognosťáku prosadili tzv. Kontinuitu práva, takže nová ČSFR převzala komunistické zákony. Tím bylo znemožněno žalovat komunismus a jeho éru. Koneckonců, byl to lid, který KSČ věřil a držel stranu u moci celých 40 let. KSČ se opírala o Národní frontu. A ta držela KSČ u moci. Roli hrály i restituce. Bez kontinuity by nešly spustit restituce a kšefty s restitucemi. Protože co nebylo trestné tehdy, nemohlo být trestné ani po roce 1989, když nový státní režim převzal kontinuitu práva. Následovala malá a velká privatizace.
Lukrativní podniky byly privatizovány vybranými elitami. Do procesu se nešlo dostat zvenčí. O co nebyl primární zájem, to skončilo v tzv. Kupónové privatizaci. To byl největší státní tunel na světě. Odkupování kupónových knížek, spuštění privatizačních fondů, vytunelování fondů, Harvardské fondy a Viktor Kožený. Ale tím to nekončilo. O chvíli později krachly kampeličky. Vytunelovány. Krachly banky. Vytunelovány. Kauza IPB. Vytunelována a peníze odkloněny. Mostecká uhelná. Manažeři si koupili doly za peníze samotného podniku. A nikdo nekřičel, čeští politici mlčeli. Proč? Nikdo neví. Švýcaři kauzu znovu otevřeli po mnoha letech a zjistili neuvěřitelné manipulace. Kdo byl namočen z politiků v kauze MUS? Legendární seznam mafiána Mrázka na to prý znal odpověď, ale Mrázek skončil v roce 2005 s kulkou v čele a seznam se nenašel.
A co taková kauza OKD? A co byty OKD? Jistý Zdeněk Bakala koupil OKD a slíbil, že tisíce bytů převede na nájemníky. Neudělal to. Místo toho založil realitní firmu RPG Byty a začal jednotky pronajímat. Lidé se k bytům nedostali. Vláda to kritizovala, ale nic s tím neudělala. A čas plynul. Před několika měsíci OKD zkrachovala, podnik bude teď zachraňovat stát. To znamená daňový poplatník. Mezi nimi i nájemníci bytů OKD. Pan Bakala se OKD zbavil a prý se bude věnovat jiným podnikatelským aktivitám. Třeba financování svého nakladatelství Economia, které je sice stále ve schodkovém rozpočtu, ale OKD asi panu Bakalovi vydělalo za ta léta dost peněz, takže provoz všech těch Respektů, Hospodářských Novin, Aktualne.cz a dalších může vesele dotovat. Jinde by tomu říkali „Divoký východ“, ale já tomu říkám český národní koloryt s heslem „Česko snese fšecko!“
Celkové zadlužení českých domácností se pohybuje okolo 1.5 bilionu korun a stále meziročně roste [2]. Je krásné jezdit 1x ročně k moři, je pohodlné nakupovat v supermarketech. Ale je smutné dívat se na ruiny SONP Poldi Kladno, na zničené a zbourané provozy OP Prostějov. Je tragické sledovat v televizi tu záplavu reklam na půjčky, úvěry, hypotéky, převody půjček, snížení splátek půjček, sloučení půjček, protože před 15 nebo 20 lety žádné reklamy tohoto typu v televizi nebyly. Byly tam reklamy na stavební spoření. To už je dávno pryč. Dnes už se jede jiný proces v ČR, zběsilý úprk rodin a domácností za co největším zadlužením. Země přišla o 200,000 armádu a schopnost vlastní obrany. Dokonce i stíhačky máme jenom půjčené od Švédů. Armáda se smrskla na expediční sbor, který nedokáže ochránit hranice ani před migranty. Merde!
Do škol je nasunována inkluze. Cikáni a muslimové sedí v lavicích spolu s českými dětmi. Bylo by krásné si myslet, že svět je sluníčkem zalitý, ale není. Když dítě přijde s pláčem ze školy, že mu cikáni ze třídy kradou svačiny a musí jim platit každý den 50 korun za odchod ze školy, protože jinak ho zamknou v šatně a nepustí domů (kauza z Liberce, o které nás informovala jedna z našich čtenářek), tak prostě je něco špatně. Je určitě špatně, když stát převedl výkon majetkového práva a výkon pohledávek na soukromé subjekty, na soukromé exekutory. Lidé na ně už dokonce střílí ze zbraní. To dříve nebylo. Jakmile začnou docházet zdroje ve společnosti, těchto incidentů bude přibývat. Zanikla Varšavská smlouva, ale NATO zůstalo. A dokonce se rozšířilo. A dokonce se bývalé země Varšavské smlouvy staly členy NATO. A co slyšíme v televizi? Rusko je prý agresor a rozpíná se. Tak určitě…
Mohl bych pokračovat donekonečna. Ale nemá to význam, protože 17. listopad je a zůstane pouze mementem jednoho Majdanu, který proběhl už před 27 lety. Jaká je dnes demokracie? Nic moc. K volbám do krajů přišla sotva třetina voličů. K volbám do Senátu jen 12% voličů. Místo toho lidé jeli na chaty a chalupy shrabovat listí na zahradách a pálit nať z brambor. Nějaké volby se obejdou bez nich. Jasně, obejdou. Ale potom se nesmí národ divit, že na oplátku jeho zájmy obchází politici, kteří z těch voleb, ke kterým jste nešli, vzešli. Občanská uvědomělost a politická aktivizace musí vycházet z každého člověka. Vaše bydliště je vaše bojiště. Politicky se aktivizujte stejně, jako lidé ve Velké Británii a v USA. Změna nepřijde sama. Změnu nezajistíte sledováním dezinformačních zpráv České televize nebo čučením na Ulice a Ordinace. 27 let po Sametu je země v rozkladu. Rozhodují o nás, bez vás. V Bruselu. A svojí neúčastí u voleb jim k tomu dáváte mandát. Dáváte jim klid na práci.
Čert vezmi „cinknutý“ 17. listopad 1989. Ten skutečný listopad ještě nenastal, ten teprve přijde! Otázkou ale je, jestli nám ho bude muset opět někdo zinscenovat, protože my jako Češi máme na všechno času dost. Zdálo by se, že za 27 let musí lidé pochopit a prozřít. Když se ale dívám okolo sebe, vidím lidi, kterým je všechno jedno. Jenže dnes už nejde o otevření hranic a cesty za nákupy, ale o přežití Evropy a evropských národů.
-VK-
Šéfredaktor AE News