Mám jednoho… známého. (Popravdě, je to vzdálený příbuzný, ale to jen mezi námi.) A tenhle, ehm, známý, vlastní chalupu. A jelikož velkou zručností ani estetickým cítěním neoplývá, přihodilo se, že na zahradě jeho venkovské chalupy se nakupila velká hromada čehosi: Směsi stavební suti, prken, dávno shnilého palivového dřeva, prázdných sudů a spol. Bohužel známý netuší, jak se takového „čehosi“ zbavit; přitom ale intuitivně cítí, že jeho zahrada vypadá tak nějak jinak než zahrady sousední. Tedy že asi není ve zcela ideálním stavu. I nalezl – podle jeho mínění – dokonalé řešení, a mně minulý víkend při mé návštěvě přivodil menší šok: Rozhodl se nechat hromadu odpadu porůst břečťanem. Tím mimoděk přiznal několik věcí současně: Zaprvé že vůbec netuší, jak se problému zbavit řádně. Zadruhé že na řešení na několik dalších let v podstatě rezignuje. A zatřetí že si na kuriózní stav – regulérní skládku na vlastním pozemku – vlastně už tak nějak zvyknul a začal jej vnitřně považovat za normální. Proč považuji za důležité podělit se s vámi o tuhle příhodu ze života? Protože právě analogií k běžnému životu dokážeme nejlépe „ohodnotit“ současné jednání Evropské centrální banky (ECB).

Markéta Šichtařová – Ekonomka

A analogie je to neskutečně přesná. ECB se podle očekávání rozhodla bojovat s velmi nízkou inflací v eurozóně, která centrální bankéře dlouhodobě irituje, snížením své signální depozitní sazby pro banky do záporných čísel na -0,10 %. Takzvaná refinanční sazba klesla na 0,15 %. Banky tak nejen že už od nynějška nedostávají úrok za to, že si své peníze uloží u centrální banky (tedy u banky bank), ale musí jí za to dokonce platit. (Naopak k výkupům aktiv od bank známým například z USA pod označením kvantitativní uvolnění stále nedochází.) ECB se tímto krokem snaží komerční banky přinutit, aby „nesyslily“ peníze a půjčovaly je. Doufá, že když banky rozpůjčují víc peněz, víc peněz se dostane mezi podniky i spotřebitele, ti začnou víc utrácet a vyšší útraty zase vyprovokují vyšší růst cen.

Na to se můžeme dívat dvěma pohledy. Můžeme se radovat, že to je pořád lepší politika než výkupy cenných papírů od komerčních bank po americkém vzoru. Anebo to můžeme vzít za přesně opačný konec a můžeme se na to podívat očima naší analogie. Stav enormně nízké inflace v eurozóně není rozhodně něčím, co by se dalo označit za „dlouhodobý normál“. Potud dává smysl, že tento stav ECB nevyhovuje. Otázkou ovšem je, co je příčina a co je následek. Velmi zjednodušeně řečeno, ECB se v podstatě domnívá, že nízká inflace je příčinou pomalého hospodářského růstu. Proto chce vybudit zápornými úrokovými sazbami inflaci vyšší. Já se však domnívám, že nízká inflace je důsledkem pomalého hospodářského růstu, respektive že je to ještě dozvuk poslední hospodářské krize. Podobně, jako když po první světové válce docházelo v Evropě k velmi pomalému růstu cen, jelikož lidé, ještě v šoku z války, nebyli ochotni moc utrácet. Jednak neměli co, jednak i kdyby měli co utrácet, volili by po válečné zkušenosti raději škudlení na horší časy. Teprve s odstupem dvou až tří let po válce, když ekonomika už dávno rostla, začal zrychlovat také růst cen. Podobně dnes už sice ekonomika roste, protože ji táhne zejména podnikový sektor a především pak průmysl, ale lidé ještě moc neutrácí. Prozatím.

Průšvih ovšem spočívá v tom, že Evropa má taktéž svou vlastní skládku. Totiž svůj (nejen) jih. A nenarážím na jeho čistotu; narážím na jeho předluženost. ECB ale zaprvé neví, jak předluženost některých zemí řešit. Zadruhé tím, že nepřirozeně pod nulu snižuje úrokové sazby, na řešení problému s dluhem v podstatě na několik dalších let rezignuje, protože již předluženým zemím zadlužování ještě víc (nepřirozeně) zlevňuje. Za normálních okolností by někomu, kdo je zadlužen až na půdu, věřitel buď už nepůjčil, nebo by si za podstoupené riziko nechal zaplatit pekelně vysoký úrok; namísto toho úrok je nyní uměle snížen. A zatřetí ECB tento stav vysokého předlužení začala už v podstatě považovat za normální.

Normální to ale není. Na ekonomice je půvabné, že jde o systém propojených nádob. A každá nerovnováha nebo přetlak nutně časem musí vybublat někde jinde. Co jenom si myslet o šíleném stavu, kdy výnos desetiletého španělského dluhopisu poklesl pod výnos desetiletého amerického dluhopisu? Není to „zajímavé“, když zatímco americký dluhopis je kvalitní a s vysokým ratingem, o španělském se to už říct nedá? Není to ve skutečnosti spíš zvrácené než normální, že kvůli záporným úrokům ECB se země s dluhovými problémy (= problémový dlužník) financuje levněji než země s relativně zdravějšími veřejnými financemi (= celkem bezproblémový dlužník)?

Z pohledu dalších měsíců či i jednoho roku mohou spekulanti slavit. Očekávají totiž příliv levných peněz a tedy levné financování svých spekulací. Neboli růst například akcií. Z pohledu let je situace zhola odlišná. Zamaskovaná skládka bude skrytě kypět pod puklicí. Až se ekonomický růst ještě víc zrychlí, což může být otázku dvou tří let, spotřebitelé začnou víc utrácet. Cenový růst zrychlí. ECB na to zareaguje zvýšením úrokových sazeb. Náhle vysoké úrokové sazby znemožní zadluženým zemím dál si půjčovat na svůj chod. Ceny akcií a dluhopisů rychle propadnou. A dluhová krize se do některých zemí vrátí…

Zdroj: Blog autorky