Michal Semín komentuje další díl mediální proticírkevní kampaně, která je stále populární, jelikož je dobře živena, a přináší informace, které ukazují, že vše je jako obvykle úplně jinak. O závratné síle médií určovat témata manipulující veřejné mínění rozumně uvažující člověk nepochybuje. I tak občas překvapí rychlost a účinnost jejich působení, jakož i rozsah mediálního spadu.

Ukázková mediální horečka

Ukázkovým příkladem z nedávných dnů je dopad článku širší veřejnosti neznámé novinářky Catherine Corlessové v irském „Blesku“ Irish Mail o údajném masovém pohřbívání dětí v septiku církevního sirotčince v západoirském Tuamu. Během několika hodin byla tato zpráva zprostředkována snad celému gramotnému světu.

Pochopitelně ani české sdělovací prostředky nemohly zůstat stranou, i ony se musely, ve snaze udržet si pověst zpravodajských médií, připojit ke globálnímu rozhořčení nad údajnou nelidskostí irských řeholních sester a Církve (té předkoncilní, nebo alespoň předfrantiškovské, pochopitelně) jako takové.

Nové internetové médium Echo24 žaluje: „796 mrtvých dětí v septiku – pravděpodobně jenom začátek“. Aktuálně volí titulek „Irský klášter smrti. V septiku končily dvě děti týdně“. „Mrtvé děti padlých žen končily v septiku“ píší Lidovky a také ostatní servery formulují základní sdělení obdobně. Čtenáři v diskusích pod články jsou plni vypjatých emocí, přirovnávají irské charitativní ústavy k nacistickým koncentračním táborům a volají po tvrdých sankcích vůči katolické církvi.

Jak vzniká dezinformace

Nebudu předstírat, že vím, co se v sirotčinci, vedeném sestrami Bon Secours, ve skutečnosti odehrálo, jedno však vím jistě – výše uvedené titulky a jimi uvozené články mají dezinformační povahu.

C. Corlessová, jež se dnes sama snaží mírnit dopad svých slov (viz zde), poukazujíc na překroucené citace z jejího článku, zjistila totiž ve skutečnosti jedno jediné: počet dětí, zesnulých po dobu existence ústavu. Nebylo to nic obtížného, prostě jen zaplatila požadovaný poplatek za zpracování archivních dat místnímu obecního úřadu, aby se dozvěděla, že existují záznamy o smrti 796 dětí, k nimž zde došlo v letech 1925-1961. Tuto informaci pak spojila s jinou, týkající se nálezu několika dětských kostí v septiku, k němuž došlo v roce 1975, tedy na místě, kde stál dříve sirotčinec.

Vše ostatní je již jen její spekulace. Žádný průzkum septiku ani okolní půdy nebyl dosud proveden, proto nelze tvrzení médií o nálezu 800 dětí v septiku považovat za cokoli jiného, než za v lepším případě omyl, v horším případě za lež.

Svědek: Těla by se do septiku nevešla…

Podle svědectví jednoho z mužů, jemuž bylo v době nálezu dětských koster 10 let, je už vzhledem k velikosti septiku nemožné, aby v něm byly pohřbeny děti ve větším počtu než 20. Když vezmeme v potaz, že jen v roce 1937 zemřely 204 děti (z celkového počtu 796), je prakticky nemožné, že by byly pohřbeny právě zde. Navíc na základě dodatečných informací C. Corlessové se ukazuje, že pokud byly v septiku někteří chovanci skutečně pohřbeni, pak jen za předpokladu, že přestal být užíván ke svému původnímu účelu a byl přetvořen v kryptu.

Nelze samozřejmě vyloučit, že při očekávaném průzkumu místa bude nějaký hromadný hrob nalezen, ani to však by nebylo důkazem, že tu s dětmi zacházeli krutě. Západní Irsko bylo v době, o níž je řeč, značně chudé a prostředků na léčbu nemocných se nedostávalo ani rodičům, ani ústavům. A ať už si o blahodárnosti vakcinace myslíme cokoli, hovoříme o době, kdy se proti TBC a zápalu plic, tedy nejčastějším příčinám úmrtí zdejších dětí, nejen neočkovalo, ale kdy k léčbě těchto nemocí nebyla podávána ani antibiotika.

„Pětiminutovka nenávisti“ versus fakta

Podle dostupných údajů umíralo na tyto těžké infekční nemoci 60 – 80% nemocných a to již během pouhého týdne až 10 dnů. Kde jinde mohla být tak vysoká úmrtnost než právě v církevních zařízeních tohoto typu, do nichž putovaly opuštěné děti či sirotci, mnohdy již se značně podlomeným zdravím? A masový hrob?

Dříve panovalo přesvědčení, že jsou těla zemřelých na infekční nemoci nakažlivá, a je tedy třeba je pohřbívat mimo hřbitov, jenž je navštěvován pozůstalými. V této souvislosti proto neobstojí ani kategorické tvrzení médií, že děti nemohly být pochovány na křesťanském hřbitově, neboť šlo o potomky nesezdaných matek. Za naprostý nesmysl je pak třeba považovat názor, jenž zazněl v příspěvku spolupracovníka Českého rozhlasu ve Velké Británii, že místní řeholní sestry odmítaly nechat děti pokřtít, neboť nebyly počaty v řádném manželském svazku. Na základě toho, co o sirotčinci v Tuamu víme, tedy zatím nemáme důvod pochybovat o tom, že tento ústav, tak jako ústavy jemu podobné, poskytoval nejen základní paliativní péči, ale i prostředí zaměřené ke spáse duší svěřených dětí.

Přes výše vyřčené je ovšem zjevné, že cíle této krátké, o to však silnější mediální kampaně, bylo dosaženo. Orwellovská „pětiminutovka nenávisti“ pro ty, kteří snad ještě pochybovali o pokrytectví a zvrácenosti skrývajícími se za zdmi církevních nemovitostí a ústavů, a nejen těch irských, dosáhla svého účelu. Teď ještě zbývá, aby si místní biskup, či raději celá irská biskupská konference, posypali hlavu popelem a omluvili se za všechna skutečná i smyšlená příkoří, jichž se Církev v Irsku před koncilovým obratem ke světu a sentimentálnímu humanismu dopustila.

Zatímco mediální mainstream mlčí o všem, co na jím šířené dezinformace o případu sirotčince v Tuam vrhá nepříznivé světlo, v případě, že bude dosaženo požadovaného církevního „nostra culpa“ (naše vina), jistě mlčet nebude. Jak dlouho budeme k podobným manipulativním proticírkevním kampaní mlčet my?

Zdroj: protiproud.cz | Původní zdroj: www.stjoseph.cz