Redakce Protiproud komentuje včerejší událost v poslanecké sněmovně a ke skandálně „odebraným“ českým dětem v Norsku přináší rozhovor s expertem. Ministryně spravedlnosti Helena Válková je na první pohled velmi nejistá osoba. Na druhý pohled však ona „nejistota“ žádnou nejistotou není. Paní ministryně, žijící v bavorském Pasově, přesvědčivě brání nejrůznější zájmy – pouze ne ty české.

Helena Válková – mistryně zla a nespravedlnosti

Skandální případ Evy M.

Předvedla to opět autenticky v poslanecké sněmovně během interpelace, týkající se známého případu „ukradených“ českých hošíků v Norsku. Poslankyně Jitka Chalánková za TOP 09 v sobě objevila dostatek základní lidské slušnosti na to, aby se členů vlády dotázala, co činí pro vyřešení tragédie rodiny Michalakových, kterou skandálním způsobem rozdělilo rozhodnutí norských úřadů. Připomeňme si:

Evě Michalakové odebraly úřady před třemi lety dva syny, které smí vídat pouze jednou ročně na několik hodin a „neprojevovat emoce“, aby náhodou nenarušila „zdravý vývoj“ svých vlastních ukradených dětí. Ty totiž byly mezitím umístěny do norských pěstounských rodin – každé zvlášť.

Stát, který krade děti

Důvod? Obvinění z pohlavního zneužívání rodiči, které se neprokázalo. A údajné „týrání“. To spočívalo ve výchovných prostředcích, na něž jsme v Čechách zvyklí – plácnout dítě patřilo a patří ke standardním výchovným metodám, protože české soudy naštěstí šílenství „norského typu“ nepodporují. Zatím.) Koneckonců však především rozhodl názor soudu, kterému se údajně otec dětí prostě „nelíbil“ a „matka ho dlouho odmítala opustit“ (!)

V Norsku je to jednoduché: se skandinávskou pečlivostí tam již naplno uplatňují princip orwellovského světa, v němž jsou děti „státní“. A stát – nikoli rodič – rozhoduje, co je pro „jeho“ dítě správné. Pokud se rodič nepodřídí, je mu odebráno „opatrování svěřeného zboží“.

Čeští občané Válkovou nezajímají

Chtělo by se říci – jejich kraj, jejich mrav. Jenže tak věc nestojí. Za prvé jde pouze o vrcholek ledovce, zvaného juvenilní justice: Tedy o „legální“ rozbití rodiny, „zestátnění“ dětí, jejich „odebíráním“ biologickým rodičům a v mnoha případech následný „prodej“ rodičům „politicky korektním“ a vhodnějším. Říká se tomu „právo na optimální výchovné prostředí“. Co je optimální – určuje Velký Bratr.

Za druhé a především – paní Michalaková i její děti jsou stále českými občany. V Norsku sice žijí, ale stále spojení se svou vlastí nepřerušili. Pokrokové paní ministryni Válkové něco takového již tradičně nic neříká. „Tato situace je velice komplikovaná nejen po právní stránce, ale i po té lidské a faktické. Takže abych se v nejlepším zájmu dítěte angažovala, musela bych být více než dosud přesvědčena, že to je opravdu v nejlepším zájmu dítěte,“ nechala se slyšet.

Fakt, že rodiče byli dávno osvobozeni a jejich děti zůstávají dál samy bez sourozence a rodičů v cizím prostředí, kde je neučí ani dosavadní rodný jazyk, ji zřejmě „dostatečně nepřesvědčil“, že by bylo „v nejlepším zájmu dítěte“ se situací něco podniknout. „Ukradené“ děti jsou jí evidentně – ukradené.

Příjemný protektorát a zbabělý Sobotka

U paní ministryně nejde o nic nového. Prokazuje stejnou míru přehlíživosti k utrpení českých občanů, jako když v březnu prohlásila, že „ono se toho v (nacistickém) protektorátu (Böhmen und Mähren) zase tolik nedělo“. Současně krásou nechtěného odhalila, proč si myslí, že popravy, mučení a transporty byly „nic moc“, když vysvětlila: „Tatínek byl z Opavy, v roce 1938 se ale přihlásil k české národnosti, šel do protektorátu, a protože školy byly zavřené, přihlásil se k protektorátní policii. Ale vždycky, i po válce, trval na tom, abychom se učili německy, že německá kultura je ta skutečná kultura, Goethe, Schiller…“

Nejspíš tedy jde z její strany o logické pokračování hluboce zažité rodinné výchovy. Tady by nepomohlo ani výchovné plácnutí přes zadek. Paní Válková prostě „kope za svůj tým“. A protože momentální politika berlínsko-bruselské „Čtvrté říše“ je zcela v souhlasu s tou norskou, paní ministryni případ Michalakových nijak nevadí.

Stejně, i když z jiných důvodů, je na tom i ministryně Marksová (nomen omen), která včera dokonale vyjádřila, jak smýšlí o dětech člen vlády, který řídí rezort „sociálních věcí“: Pravila, že „se případ táhne od roku 2011, kdy TO bylo odebráno“ a že může maximálně tak „zavolat své norské kolegyni“.

Standardně zbabělý premiér Bohuslav Sobotka nakonec v parlamentu slíbil, že udělá jakýsi „podrobný audit“ toho, co v dané situaci členové vlády dosud učinili. K čemu takový „audit“ bude rodině Michalakových, ovšem nevíme my, a nejspíše ani on.

Norsko nedělá chyby!

Poslankyně Chalánková to vystihla relativně přesně: „Přestože možné zneužití již zkraje vyloučila sama norská policie, jinými slovy zcela odpadl údajný důvod pro odebrání dětí rodičům, děti zůstávají již třetím rokem odebrány a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by se norské orgány chystaly svůj evidentní přehmat napravit. Oba sourozenci jsou nadto rozděleni od sebe, protože se nenašla žádná pěstounská rodina, která by je chtěla vychovávat společně.

Všechny odpovědi na mé interpelace mají tři společné znaky. Za prvé, je z nich patrná nedůvěra k matce dětí a důvěra v Norsko a jeho systém. Troufám si tvrdit, že stát se to třeba v Somálsku nebo v Pákistánu, reakce ministrů by se nesly ve zcela jiném duchu. Ale stalo se to v Norsku a Norsko je pro řadu z nás přece vzorovým státem. Norsko přece nemůže udělat nic špatného. Zřejmě proto je z odpovědí jasně patrná snaha více věřit norské vládě než české matce. Přitom norské orgány se samy usvědčují z omylu. Stačí si pročíst jejich rozhodnutí včetně odůvodnění, aby každému nezaujatému čtenáři bylo zřejmé, že tady na norské straně nefungovala spravedlnost. Žádám nápravu v tomto konkrétním případě, ve kterém je pochybení jasně doložitelné.

Za druhé, všechny odpovědi pracují s rozhodnutími norských úřadů jako s daností, jako s něčím, co český stát je povinen respektovat. Proč by měl? Na základě jaké mezinárodní smlouvy, když Norsko smluvní stranou žádné takové smlouvy není? Pro český stát tato norská rozhodnutí přece vůbec nejsou závazná. Pro český stát jsou stále povinni pečovat o děti jejich rodiče. Je to jasný střet jurisdikcí, české a norské. Nicméně z odpovědí našich ministrů mám pocit, že kdyby se zítra děti objevily na českém území, s omluvou je vrátí do Norska.“

Aby si český čtenář mohl učinit o rozměrech celého problému podrobnější úsudek, připojujeme rozhovor s Petrem Kaaldem, který v Norsku působí jako soudní znalec: 

Je Eva Michalaková problematická osoba, od níž mají být její děti odděleny?

Ne, není problematickou osobou v žádném případě, je to velice příjemný a jemný člověk, kterému záleží na jeho dětech. Měla ale komplikovaný vztah se svým exmanželem. Ten byl naopak ke svým dětem dosti důrazný a navíc měl velké problémy se sluchem, takže na děti křičel. Když k nim přišli úředníci a slyšeli křik, myslím, že do určité míry došlo k nedorozumění.

Takže ani on nebyl svým dětem nebezpečný?

Nevím, tak dobře jsem ho zase neznal, potkával jsem ho jen u soudu. Podle mě s ním neměla být žádná žena. (Eva Michalaková se později se svým manželem rozvedla. Podle svého tvrzení na radu advokátky, která jí řekla, že tak spíše získá své děti zpět – pozn. red.)  Problém byl v jeho vztahu s dětmi, ale na druhé straně myslím, že ho jeho děti milovaly.

Byli obviněni ze sexuálního zneužívání. Já jsem přesvědčen, že se nic takového nestalo.

Viděl jste dokumenty policie a lékařů?

Ano a s policisty jsem o tom mluvil. Znám se s řadou policistů, protože jsem byl soudním znalcem u zhruba osmi případů, kdy se řešila možnost odebrání dětí k opatrovnictví, a případů konfliktů s rodiči. Pracoval jsem také jako terapeut, který poskytoval psychologickou pomoc policistům, kteří vyšetřovali případ Anderse Breivika.

Takže vyšetřování žádné sexuální zneužívání ze strany Michalakových neodhalilo?

Ne, v tomto byli úplně čistí, ale úřad na ochranu dětí tomu nechtěl věřit. A já jsem kvůli tomu u soudu řekl, že se stydím, že jsem Nor.

Úřad ale rodičům vytýkal i další věci.

Jedním z důvodů odebrání dětí bylo i to, že rodiče byli obviněni z jejich bití. Z něčeho, co ještě nedávno bylo i v této zemi úplně normální. Mně je 61 a já i mí sourozenci jsme občas dostali na zadek, když jsme byli malí. A všichni jsme získali univerzitní titul, takže nás to myslím nepoškodilo. A v Česku bylo takové naplácání  ještě běžnější. Podle mého názoru jde o nedorozumění ze strany úřadů, které prostě netuší, jak to chodí v jiných zemích. Bohužel to nepochopily ani poté, co jsem se jim to snažil opakovaně vysvětlovat.

Fyzické tresty jsou v Norsku nezákonné?

Je nezákonné dítě plácnout či použít jakoukoliv fyzickou sílu vůči dětem. Za to se můžete dostat do vězení. Myslím, že je tu tendence k ignorování rozdílů mezi kulturami.  Eva ty děti nebila, lehce je plácla a to je velký rozdíl, není to agresívní síla. Jde o přehnanou reakci zdejšího soudního sytému. Eva nebyla člověkem, který by ubližoval dětem. Takových případů je v Norsku víc.

Takže jste si jist, že nebyl žádný důvod vzít paní Michalakové děti?

Podle mě ne. Bylo mi u soudu stydno, protože odmítli policejní verdikt a podle mého názoru přišli s vykonstruovaným obviněním.

Jak si vysvětlujete,  že úřad navzdory závěrům policie trvá na tom, že jediná možnost je zbavit paní Michalakovou práva na své děti a ponechat je v pěstounských rodinách?

Podle mého názoru odebíráme děti do pěstounských rodin příliš často, častěji než ve Švédsku, Dánsku, Německu. A neděláme to jen kvůli drogám, alkoholu a sexuálnímu zneužívání, ale často pouze na základě psychologických posudků .

Stále mi není jasné, že když je tu důkaz o nevině, proč úřady stále trvají na svém.

V této zemi to není vůbec nic neobvyklého. Policie zjistí docela rychle, že nejde o násilí, ale mnohem větší úsilí musí vynaložit na přesvědčení úřadu na ochranu dětí. Vím to, protože jsem to probíral s řadou policistů. Jenže když je případ natahován, dítě postupně získává silnější a silnější vztah k pěstounům. Čas je protivníkem rodičů a ti tak své děti ztrácejí. To se stává v naší zemi často. A k tomu jsem já velmi kritický.

Kolik dětí bývá rodičům odejmuto?

Nevím přesné číslo, ale když jde úřad na ochranu dětí k soudu, vyhrává asi 85 procent případů. Ve většině případů jdou děti do pěstounských rodin, v menší části do ústavu.

Dá se možná pochopit, že úřad na ochranu dětí může udělat chybu a nechce ji přiznat, ale proč to nepoznal soud?

Přesně si nepamatuju na jednotlivosti řízení, ale úřad může soud prodlužovat až manipulovat, aby získal čas a ten pak můžou použít proti rodičům. Eva měla vážně velkou smůlu a já jsem velmi kritický k místnímu úřadu na ochranu dětí, protože ti to všechno začali.

Proč může paní Michalaková své syny, kterým je pět a devět let a žijí navíc odděleně v různých rodinách, vídat pouze dvakrát ročně na dvě hodiny?

Přitížilo jí, že dlouho nechtěla skončit svůj vztah k bývalému manželovi a soud k ní ztratil důvěru. On na ten soud udělal dost hrozný dojem.

Dobře, hrozný dojem je velmi subjektivní termín. Ale byl pan Michalak nebezpečím pro své děti?

To nevím, ale můžete si přečíst policejní dokumenty a tam stojí, že k žádnému sexuálnímu zneužívání nedošlo.

Zdroj: protiproud.cz | Zdroj rozhovoru: Echo24.cz