Globalisté instalovali do funkce rakouského prezidenta kovaného neomarxistu původem z bankéřské rodiny, která za války utekla do III. Říše. Chce otevřít Rakousko migrantům a homosexualismu. Co se stalo s voliči Hofera?

Repete rakouských prezidentských voleb o minulém víkendu dopadlo tak, jak jsem vůbec nedoufal. Na straně druhé jsme dostali ale odpověď na otázku z mého pátečního pořadu na Svobodném rádiu, proč se mi zdá, že vlna exitů v poslední době jde až příliš snadno a překvapivě hladce. Dynamika odporu společnosti proti migraci je v Rakousku ohromná, ale tato společenská naštvanost se neprojevila vysokou účastí u opakovaných voleb na venkově a v malých městech, na rozdíl od prvního pokusu před půl rokem. Naopak v neděli došlo k větší volební účasti voličů ve Vídni, kde volilo více lidí než před půl rokem. Určitý zásah do výsledku voleb lze přisoudit i tomu, že za dobu půl roku od jara, kdy proběhla první volba, dosáhlo věku 16 let na 86,000 nových mladých Rakušanů, z nichž většina kvůli svému věku studuje střední školy ve velkých městech v Rakousku a zejména ve Vídni. Podle pozorovatelů právě oni ve spolupráci s nižší účastí voličů Norberta Hofera na venkově způsobili vítězství Alexandera Van der Bellena.

Nižší účast Hoferových voličů lze vysvětlit velmi snadno. Den opakovaných voleb připadl na II. adventní neděli, která je v katolickém Rakousku dnem vánočních nákupů a příprav na Vánoce. Opakování voleb na „bronzovou neděli“ tak hrálo do karet především Van der Bellena, kterého podporují rakouští židé [1], kteří ho označili za nejlepší možnou volbu za několik posledních dekád, ateisté, multikulturalisté a mladí lidé. Ve Vídni probíhají vánoční trhy a mnoho Rakušanů z rakouského venkova a malých měst přijelo do Vídně za nákupy, namísto toho, aby v neděli zůstali doma a šli v místě bydliště raději k volbám. To je hlavní důvod volebního neúspěchu Norberta Hofera. Na německé alternativě to přirovnávají ke stejnému podrazu, jako kdyby se třeba v Bavorsku mělo jít k volbám v den odstartování Oktoberfestu. Udělat volby na II. adventní neděli v katolickém Rakousku, to je podpásovka na Hofera, kritizují lidé výsledek voleb na alternativě.

Rychlost oznámení výsledků bere dech

Na zřetel je třeba také vzít podivnou rychlost, jakou bylo vítězství Alexandera Van der Bellena ohlášeno. Mediální agentury přinesly informace o vítězství Van der Bellena už 20 minut po uzavření místností. To je světový rekord v papírovém sčítání hlasů. Např. v americkém Michiganu jim to trvalo 3 týdny, v Rakousku to mají hotové za pár minut. Ve Vídni byly volební lístky podle všeho sčítány ještě před uzavřením volebních místností, čímž byl porušen volební zákon. Někteří podporovatelé Norberta Hofera chtějí v Rakousku podat žalobu k soudu, ovšem daleko větším překvapením byla rychlost, jakou Norbert Hofer svojí porážku přijal. Jeho podporovatelé nechápou, proč uznal porážku méně než 20 minut po uzavření volebních místností, podle rakouských médií Hofer volal a gratuloval Van der Bellenovi už 15 minut po uzavření místností. Jak to mohl vědět? Není v tom podraz? Nebo nějaká domluva?

Norbert Hofer na to dnes v rakouské televizi odpověděl, že jeho volební štáb mu podával průběžné informace, že volební účast na venkově a v malých městech je tristní, že se to nedá s volbami na jaře srovnat. Naproti tomu ve Vídni, která je tradičně levicově a pro-zeleně orientovaná, byla hlášena volební účast mnohem vyšší. Proto se rozhodl, že uzná porážku, jakmile první tisková agentura prohlásí vítěze voleb. Přesto však Norbert Hofer získal cca. 47%, což je opravdu skvělý výsledek. K vítězství ale potřeboval vysokou účast venkova a malých měst, kde je silné katolické a obecně křesťanské zastoupení. Jak ale vysvětlit rychlost sečtení vhozených lístků ve Vídni (odhadem 12 minut po uzavření místností), nad tím zůstává rozum stát.

Rodiče utekli za války do… III. Říše k Hitlerovi!

Alexander Van der Bellen je doslova ukázkový neomarxista jako z učebnice. Pochází ze smíšené rusko-estonské rodiny. Jeho otec byl Alexander Konstantin, ruský bankéř s aristokratickým rodokmenem sahajícím do Ruska, Holandska a Estonska. Ten se oženil s estonskou židovkou Almou Siebold. A tady je to opravdu zajímavé a podivné. Když v roce 1940 Sovětský svaz obsadil Estonsko, oba dva uprchli do III. Říše do Německa a určitý čas prý žili v německém uprchlickém táboře Werneck [1] pod jménem Van der Bellen jako uprchlí estonsko-holandští aristokraté, uvádí profil na Wikipedii.

O Wernecku ale není na internetu nic. Pouze je tam zmínka, že ve Wernecku byl tábor Hitlerjugend a také pracovní tábor Reichsarbeitsdienst pro členy NSDAP. O uprchlickém táboře Werneck není na internetu ani slovo. Wikipedia vůbec v článku o Van der Bellenovi na materiály o nějakém táboru ve Wernecku neodkazuje. Na Wikipedii je o Wernecku z období II. sv. války pouze zmínka, že tam v místní psychiatrické léčebně nacisté pozabíjeli na 800 pacientů [2]. Pokud by ve Wernecku byl uprchlický tábor, muselo by to být někde dohledatelné. Takže otázka zní, kam vlastně Van der Bellenovy rodiče z Estonska do Německa utekli?

Německo a zejména Gestapo muselo vědět, že jeho žena Alma je židovka, ale naprosto nepochopitelně německé úřady mlčely po celou dobu války. Podle Němců na alternativě bylo ve Wernecku místní velitelství SS a ve městě byly přerozdělovány byty a domy po odsunutých židech. Protože o uprchlickém táboře ve Wernecku nikdo neví, má se za to, že profil na Wikipedii je lživý a údaje o rodině Van der Bellen na Wikipedii jsou schválně upravené, aby nebylo uvedeno, že jeho aristokratičtí rodiče ve Wernecku bydleli zřejmě podle všeho v domě po odsunutých židech. To by se mu opravdu ale do kádrového posudku nového prezidenta nehodilo. Chybí tam i informace o židovské průmyslnické rodině Siebold v Estonsku, ze které jeho matka pocházela.

Na Wikipedii o této epizodě rodiny Van der Bellen ze 40. let není ani slovo, pouze je tam zmínka o útěku rodičů z Estonska do Německa před Sověty, konkrétně do „uprchlického tábora“ ve Wernecku, jinak nic. Ticho po pěšině. Z něho se potom přesunuli do Vídně, kde se jim 18. ledna 1944 narodil právě syn Alexander. Pořád ale šlo o III. Říši. Za krátkou chvíli opět z Vídně utíkali, tentokrát do Tyrolska, protože na konci války bylo Rakousko osvobozeno od nacistů sovětskou armádou a Alexander Konstantin byl pro Sověty kolaborant s nacisty. Kdo za války utíkal do Říše, tak asi nebyl úplně až tak protinacistický bojovník.

Útěk před SSSR do náruče neomarxismu?

Do Vídně se vrátili až po odchodu sovětských vojsk z Rakouska v roce 1958. Před válkou celá rodina během pobytu v Estonsku přijala příjmení Van der Bellen po Alexandrově aristokratickém dědečkovi, protože v Estonsku nebylo bezpečné nosit ruské příjmení. Dnešní politické směřování Alexandera Van der Bellena je paradoxně extrémně levicové, ale abychom byli přesní, je zcela neomarxisticky zelené. Má ekonomický doktorát z univerzity v Innsbrucku. Prosazuje jednotnou Evropu, v níž nevidí Rakousko, ale celou Evropu a Rakousko jako její součást. Podporuje homosexualismus (politické upřednostňování gayů na postech státní správy, na úřadech, ve školách, v médiích a na univerzitách) a politiku otevřených hranic.

Jeho výrok, že on pochází z rodiny uprchlíků z Estonska a Německa (zapomněl dodat z nacistického), a že jeho rodině také Německo a potom Rakousko poskytlo azyl za II. sv. války a po válce, a proto je třeba pomoci uprchlíkům ze Sýrie, je dobře známý. Hoferovi voliči lomí rukama a říkají, že prezidentem se stal synek ruského aristokrata, který uprchl do III. Říše před Sověty a dnes jako prezident prosazuje bruselský neomarxismus, který je pouze s malými kosmetickými úpravami odvozený od marxismu Sovětského svazu, před kterým jeho rodiče utíkali.

V roce 2014 spolupracoval Van der Bellen se stranou Zelených na zajišťování potravin a ošacení pro arabské uprchlíky ve Vídni. Sám přispěl blíže neurčenou částkou na jejich pomoc a v rakouské televizi se vyjádřil v tom smyslu, že zavírat hranice před uprchlíky je v podstatě jejich genocida. Výrok později korigoval, že Rakousko musí poskytovat azyl jen potřebným migrantům, ale podle jeho názoru těch potřebných je drtivá většina. V tomto názoru se ostře rozchází např. s českým prezidentem Milošem Zemanem, který říká přesný opak, že drtivá většina migrantů jsou ekonomičtí azylanti, a že pouze zlomek z nich opravdu utíká před nebezpečím. Van Der Bellen také proslul svým prohlášením, že pokud v parlamentních volbách v roce 2018 zvítězí Svobodní, nepověří jejich předsedu Heinze-Christiana Stracheho sestavením vlády. Inu, pravý demokrat.

Neomarxistický prezident s otevřeným srdcem (a hranicemi) pro migranty

Nový rakouský prezident bude proto posilovat současnou neomarxistickou politiku migrace a otevřených hranic. To však bude přímo ohrožovat jižní hranici České republiky, protože v souvislosti s politikou otevřeného Rakouska přijde v nejbližší době i politika tvrdého vyhánění uprchlíků z Itálie všemi směry. V neděli totiž Italové v referendu odmítli ústavní mocenskou reformu na posílení pravomocí premiéra, a proto premiér Mario Renzi podal rezignaci. Kurz EURa na to okamžitě zareagoval poklesem, protože to znamená, že globalisté (jejichž byl Renzi kandidátem) nebudou moci tak snadno islamizovat Itálii a udělat z ní druhé Švédsko nebo druhou Francii s ohledem na penetraci arabského etnika. Pokud Itálie přijme tvrdá opatření proti migraci, bude se chtít zbavit stovek tisíc migrantů, kteří již v Itálii jsou. A když nyní v Rakousku si občané do čela zvolili druhou Merkelovou v kalhotách, bude reálně hrozit přesun arabských „dárečků“ tunely pod Alpami do Rakouska.

Jenže v Rakousku nejsou tak štědré dávky jako v Německu, takže bude reálně hrozit tranzit arabských migrantů přes území Česka k německým hranicím. A příští rok jsou v Německu volby, Angela nebude riskovat, takže se může stát, že migranti zůstanou zablokováni na hranicích a do Rakouska už se nebudou moci vrátit. Ministerstvo vnitra už má spuštěný tendr za půl miliardy na integraci migrantů, takže je nakonec otázkou, jestli je zvolení / dosazení Van der Bellena do funkce v Rakousku takovým překvapením, anebo s tím vyšší řídící elity dopředu počítaly.

Každopádně to bude asi hodně bizarní úkaz, když rakouským nejvyšším neomarxistou teď bude synáček ruského bankéře, aristokrata a židovské matky, kteří si změnili příjmení po holandském Oranžistovi, když prchali před Sovětským svazem, nejprve do Estonska, potom do nacistické III. Říše a nakonec do Rakouska, aby za dlouhý čas právě jejich syn prosazoval v čele Rakouska sjednocenou Evropu v jedné EU Říši, homosexualitu, kterou III. Říše vyhlazovala, aby vítal migranty a prosazoval neomarxismus, před jehož předlohou jeho otec a matka původně utíkali. Ironie nebo odplata osudu? Sovětský svaz se v tichosti přestěhoval do Bruselu. Zatímco tradiční hodnoty západu, tzn. křesťanství a rodinné hodnoty se přestěhovaly ze západu na východ, do Ruska. A když si vezmeme, že třeba i Paul Craig Roberts požádal o ruský pas, najednou začneme zjišťovat, že probíhá obrovská výměna na globální šachovnici, mění se strany a figurky.

-VK-

Šéfredaktor AE News