Při dalším z „osvěžujících“ projevů Bernda Posselta musel mnoha Čechům pořádně vyskočit tlak. Opět jsme se dozvěděli, že Benešovy dekrety patří na smetiště dějin, protože prý vyvolávají „ducha nacionalismu“. Stále se poukazuje na nepřijatelnost konceptu „kolektivní viny“. Skutečně byl tedy odsun nespravedlivý? Problém samotného pojmu „kolektivní vina“ spočívá v úvaze, do jaké míry bylo německé obyvatelstvo „zodpovědné“ za válečné události. Míru této zodpovědnosti není možné jednoduše stanovit. Nacistický režim se perzekucí „nižších ras“ netajil, protižidovskou propagandu chrlila rádia i tiskoviny, jako třeba nechvalně proslulý Völkischer Beobachter nebo Der Stürmer.

Posselt – Grunzen Schwein aus dem Sudetenland

Na druhou stranu existenci vyhlazovacích táborů držel režim přísně pod pokličkou. O skutečném rozsahu vraždění vědělo jen několik zasvěcených. Proto se porůznu zjevovaly v průmyslu záhadné náklady bot, ostříhaných vlasů nebo zlata (původně ze zlatých zubů), o nichž nikdo netušil, že pocházejí od obětí, které zemřely v plynových komorách.

Také Hitler, ač při svých projevech spílal celému světu, veřejně jen zřídka odhaloval své skutečné plány. I své blízké spolupracovníky a generály ponechával v nejistotě ohledně svých záměrů – například o svých plánech pro útok na Rusko. Všechny nacistické zločiny tedy nelze vztáhnout na celý německý národ, jelikož samotný režim je usilovně tajil. Znamená to tedy, že nikdo za nic nemůže?

Norimberský tribunál na otázku kolektivní viny narazil a vypořádal se s ní šalamounsky – již v úvodu obžaloby bylo jasně řečeno že „obžalovaným není německý národ“, ale pouze zločinci sedící na lavici v soudní síni. Důvody tohoto přístupu byly v zásadě dvojí – jednak se jednalo o důvody praktické, jelikož každého jednotlivého Němce nebylo možné postavit před soud, takže pro účely procesu bylo nutné se soustředit jen na ty největší „ryby“. Zadruhé tu byly důvody politické. Západ nechtěl opakovat chyby, kterých se dopustil po první světové válce, byla zde silná potřeba Německo nějak „vrátit mezi civilizované země“. Proto byla v duchu této logiky většina německého národa „pardonována“ a obžaloba byla formulována způsobem, že německý lid byl sveden na scestí hrstkou nacistických spiklenců.

Ačkoliv tato hlediska lze z dnešního hlediska chápat, samotnou problematiku „viny“ tím tribunál řádně rozmlžil a značně potlačil fakt, že nacistický režim by nemohl nikdy fungovat bez dostatečné podpory zdola.

Ačkoliv Hitler nikdy ve volbách nezískal nadpoloviční většinu, jeho podpora byla značná. Ještě pevnější postavení měl v rámci německých stran Konrád Henlein. Ve volbách v roce 1935 získal 66% hlasů, celkem pro něj hlasovalo 1 250 000 voličů. V předvečer Mnichova byla jeho podpora až 80%. O roli německé menšiny při rozbití Československa se není třeba zdlouhavě rozepisovat. Jistě i mezi Němci byli tací, kteří politiku Říše nepodporovali, nebo byli pasivní. Jejich hlas ale sotva mohl přehlušit jásot, jímž nadšené davy oslavovaly příjezd Adolfa Hitlera do Prahy…

Je pravdou, že Polsko za války vytrpělo podstatně víc. To ale neznamená, že Protektorát byl nějakou oázou míru. Původní říšský protektor Konstantin von Neurath byl odstaven „pro měkkost“ a nahrazen Reinhardem Heydrichem, tvrdým nacistou, jenž byl jako náčelník říšské policie zodpovědný za předválečné represe proti Židům a politickým odpůrcům. Jedním z jeho úkolů v Protektorátu byla pochopitelně jeho germanizace. Co následovalo po jeho zabití je rovněž všeobecně známo. Klíčovým mužem protektorátu se poté stal K. H. Frank, shodou okolností „český“ Němec, který Čechy bytostně nenáviděl.

Z hlediska „spravedlnosti“ odsunu je klíčová jedna věc. Přijetím říšského občanství se z Němců stala de facto vyvolená kasta. „Panská rasa musí mít ve všem přednost“ – to byla všeobecně platná doktrína. Přijetím těchto výsad se, ať už vědomě či nikoliv, stali součástí politiky své vlády. Bylo by naivní se domnívat, že se tak stalo proti jejich vůli. Byť se miliony Němců na válce přímo nepodílely bojem na frontách, úspěchy německých zbraní v počátku války proti Polsku a Francii se setkaly s bouřlivým ohlasem. Že ke konci války situaci už mnozí viděli jinak – tomu se říká pozdní lítost.

Vypovězení Němců nebylo ve své podstatě trestem za nějaké konkrétní „viny“. Bylo postihem za to, že se svými postoji aktivně či pasivně identifikovali s politikou své vlády. Aby někdo nevěděl, jaká tato politika je, nesměl by poslouchat rádio, číst noviny nebo vyjít z domu. Lze si jen obtížně představit, jak by soužití v jednom státě mohlo po válce fungovat. V nadsázce řečeno když byli Němci „bezpečně“ za hranicí, bylo možné po určité době obnovit normální vztahy mezi oběma národy. Pokud by do sebe Němci a Češi stále naráželi, jizvy by se hojily mnohem déle.

Jinou otázkou ovšem je, zdali dnes není problematice odsunu a především „hrozbě“ prolomení Benešových dekretů věnována zbytečně velká publicita. Z mezistátního hlediska celou záležitost uzavřela Česko-německá deklarace. Posselt sice s oblibou posílá dekrety do horoucích pekel, ale jakou mají jeho slova reálnou váhu? Do jisté míry možná v Bavorsku, jelikož tam jsou vysídlenci ještě jak takž „zajímavou“ voličskou skupinou, ale jinak?

Z možného zrušení Dekretů se stal postupem doby spíš mediální strašák. Náš Ústavní soud žalobu na jejich zrušení zamítl už v roce 1995. Evropský soud pro lidská práva později učinil totéž, s tím, že Benešovy dekrety nespadají pod evropské právo.

ÚS mimo jiné poukázal na Pařížské dohody, na základě nichž byl zabavený německý majetek odečten z reparací, které mělo Německo nahradit poškozeným státům. Zabavení majetku tedy nevycházelo pouze z vůle Čechů, ale pramenilo ze spojeneckých dohod. Možnost, že by někdo usiloval o revokaci poválečného uspořádání, je v tomto světle dosti úsměvná.

Nyní 70 let po válce by podle mě bylo lepší nechat celou záležitost spát a nevzrušovat se pokaždé, když Posselt něco řekne. Mluví především ke svému publiku, které od něj „boj“ proti Dekretům očekává. Reakce na každý podobný projev mi připadají značně neadekvátní jejich skutečné hodnotě. Která se limitně blíží nule. Do celé záležitosti se navíc s oblibou vmísí naši politici, kteří si v atmosféře vybičovaných emocí berou Dekrety „pod ochranu“, aby si tím zajistili sympatie veřejnosti, aniž by ovšem hrozilo nějaké reálné nebezpečí. Do debaty o dekretech by nebylo od věci vrátit určitý nadhled. Přinejmenším by pak veřejnost neusínala s pocitem, že za hranicemi se už šikuje hrozba, která se znovu chystá každým okamžikem vrhnout na nebohé české chaloupky a políčka…

Zdroj: Blog autora