Petr Hájek komentuje neobyčejný zájem, který věnovala česká „veřejnoprávní“ média Andreji Kiskovi, a dovozuje, že je za tím cosi pro nás velmi důležitého. Bývalé Československo od včerejška drží minimálně zčásti v rukou dva Andrejové: Babiš je ministrem financí české vlády, neformálním premiérem a pravděpodobným vítězem příštích parlamentních voleb. Kiska je slovenským prezidentem a „soupeřem“ mediálně nenáviděného premiéra Fica. Společné mají nejen jméno, slovenskou národnost a obrovské majetky, ale především politický původ. Žádný.

Petr Hájek

Něco se stalo

Je to dobře, nebo špatně? Z hlediska volebního zisku je to momentálně nepochybně obrovská přednost. Demokratická politika, vnímaná jako soutěž politických stran, je již nějakou dobu ve stavu klinické smrti: Vidíme to přesvědčivě zvláště v České republice, kde tradiční strany sice ještě setrvačností existují, ale jejich osud je prakticky zpečetěn.

ODS kráčí nezvratně k vymazání z politické mapy. Dokonale to demonstrovaly nejen volby do Evropského parlamentu. Při neúčasti 82% voličů stačily hlasy členů strany a jejich rodinných příslušníků, aby do Bruselu nakráčel opět Jan  Zahradil první místopředseda této smutné „vzpomínky na pravici“. ODS tak dala jasně najevo, že se vydala do emigrace. Zbytkový výsadek v zemi svého původu budou uchovávat už jen mediálně „ošetření“ političtí gangsteři typu Bohuslava Svobody, který povede pražskou kandidátku do podzimních komunálních voleb. Bude-li v nich (a jakýchkoli dalších příštích) volit více než nějakých 10% oprávněných voličů, což lze u domácích voleb předpokládat, je konec.

ČSSD je sice aktuálně ve vládě, dokonce drží formálně post premiéra, ale její pád je tím pouze pozdržen. Moc pěkně to ukázala víkendová „hra o referendum“, myšleno vnitrostranické. Křečovitá snaha vtáhnout naoko členy strany do „rozhodovacího procesu“, je dalším signálem SOS z potápějící se lodi. Každý socialista s legitimací totiž dobře ví, že rozhodují ve skutečnosti jen „bratrstva“ – ať již v regionech, nebo v celostátním vedení. Výsledkem bude totéž: Voličský nezájem a jeho přesun k aktuálně populárním „strukturám“ typu „ANO, chceme Babiše“.

Jak to souvisí s víkendovou inaugurací slovenského prezidenta? Naprosto zásadně.

ANO i NE

Nevěděli bychom to, kdyby nám to jako obvykle „nepráskla“ Česká televize. Byli jsme totiž svědky něčeho nevídaného: Ještě nikdy se soudruzi z Kavčích hor tak intenzivně nevěnovali něčemu – pro českého diváka – tak okrajovému. Zaznamenat volbu nového prezidenta v sousední, nám blízké zemi, je jistě zpravodajská povinnost. Když před pár týdny Slováci volili, a již bylo jasné, že zvítězí Andrej Kiska, pojala to ČT (a spolu s ní celý mediální mainstream) jako by šlo o volby v Americe. Ale uvedení slovenského prezidenta do funkce?

Celý den o tom probíhal v podstatě přímý přenos. Ani inaugurace českého prezidenta nebyla tak mediálně „opečovaná“. Měli jsme vidět každý krok Andreje Kisky, každé „zastavení s občany“, stisky rukou, malé bratislavské dětičky v náručí nového „vůdce“. Měli jsme slyšet každé jeho slovo. Komentátoři jej vzápětí rozebírali, jako by na tom visel osud Ukrajiny nebo přinejmenším iráckého režimu: Tato dvě centra, v nichž snadno může vybuchnout konflikt nedozírných rozměrů, bratislavská selanka zcela zatlačila do pozadí. Kiskova zoufalá show, při níž si na závěr pozval na recepci „bezdomovce“, aby jim dal ochutnat z prezidentských příborů, tvořila jádro všech zpravodajských a publicistických formátů ČT.

Ještě večer jsme mohli slyšet komentář Magdy Vašáryové. Na otázku, zda je nový slovenský prezident spíše klonem Václava Havla nebo „monarchou“ sice přímo neodpověděla, ale jeho záměry v zahraniční politice pochválila: Líbilo se jí, že je pro vyšší výdaje na zbrojení a že se zdá, že bude dostatečně protiruský. Odpověď je však méně důležitá než otázka sama. Ta je totiž klíčem k pochopení smyslu celé monstrózní mediální „akce Kiska“ pro českou veřejnost.

První okruh 

Inaugurace byla samozřejmě jen záminka. Vytvoření prostoru k demonstraci nové politické linie, kterou havlistická mediální centrála se značkou ČT již nějaký čas produkuje. Má několik okruhů, všechny ale směřují stejným směrem, jenž určil zvěčnělý vůdce Václav Havel: Zničení relativně demokratických politických stran a „výstavba“ fašistického (korporativistického) státu s „nepolitickými“ vůdci v čele.

Státní převrat v ČR, jehož první „výročí“ jsme si právě v pátek připomněli, byl prvním krokem. Prokurátorsko-policejní mafie sice dodnes nebyla schopna přivést výsledky své „práce“ před soud, zato bohatě zásobuje média odpornými úryvky z „odposlechů“, na nichž plán na shození Nečasovy vlády postavila. Je to především ČT s Václavem Moravcem, kdo se podílel na „mediálním krytí“ puče a celý uplynulý rok se jej snaží „legalizovat“. Pravidelné schůzky zmíněného „moderátora“ s Lenkou Bradáčovou a Robertem Šlachtou ve zbraslavské „rezidentuře“, které se podařilo zachytit i na fotografiích, jsou jen příslovečným vrcholkem ledovce.

Vzestup a pád 

Druhým okruhem je pak dobíjení polomrtvého stranického systému a příprava půdy pro „instalaci“ nových elit. ČT si samozřejmě představovala, že se jí (a spojeným médiím) podaří dostat na hrad Karla Schwarzenberga. Když tento plán selhal, zavládl chvíli v televizi zmatek: S Babišem, nebo proti němu? S Kalouskem proti Zemanovi, nebo s Babišem proti oběma?

Vše vyřešila realita sama: Miloš Zeman se spojil s Andrejem Babišem a Miroslav Kalousek skrze svého tiskového mluvčího Karla Schwarzenberga s nimi našel společné zájmy přes zájmy organizátorů ukrajinské krize: Americká ambasáda v Praze již působí jako Koordinační centrum  nového „Občanského fóra“. A jako tehdy platí, že „Strany jsou pro straníky, ale OF pro všechny“. Čemuž „struktury“ ANO i TOP 09 skvěle vyhovují. O politické strany nejde ani náhodou

Všichni společně tak dnes stojí proti Bohuslavu Sobotkovi a připravují jeho neodvratný pád. To jim příliš práce nedá, a žádná škoda to nebude – jenže na pořadu dne je právě něco jiného: Co bude poté, až Andrej Babiš nejpozději na jaře příštího roku vyvolá předčasné parlamentní volby, aby vstoupil do sídla vlády jako nový premiér a Miroslav Kalousek jako ministr financí? A tady jsme u smyslu „akce Kiska“ v podání ČT: příprava „terénu“ v hlavách veřejnosti.

Noví vůdci

Nejsem z žádné strany, nemám stranickou minulost, to je moje hlavní přednost, opakoval nový prezident Slovenské republiky – a po něm donekonečna Česká televize. Inaugurace tak byla veřejnosti předložena jako přímá výzva ke „svržení“ jeho prezidentského protikandidáta, premiéra Fica. Podle českého kopíráku. V tomto případě půjde ještě nějaký čas spíše o přání jako otce myšlenky. ČT však nemá ambice něco měnit na Slovensku, havlisté mají plné ruce práce s proměnou politického prostředí především u nás. Toto měl být pouze příklad. Doklad o tom, že také u našich „bratří“ jdou „naším směrem“.

A jaký to bude směr? Už se dobře rýsuje. Politiku obsadí „osobnosti“. Ti, jak opakoval Andrej Kiska, kteří si vydělali a nyní chtějí „vrátit“ něco ze svých majetků „veřejnému prostoru“. Americký model. Havlův „sen“. Už žádné „prohnilé politické strany“, kde se musí rozhodnutí přece jen alespoň zčásti tvořit za účasti většího počtu lidí spojených nějakou ideou. Namísto nich „osobnosti“, které mají dost peněz na to, aby si koupily voličské hlasy a politické partnery Kalouskova typu prostřednictvím médií: Ať už je budou přímo vlastnit, nebo se obchodně nepřímo spojit s jejich majiteli. Uchopení mediokracie v praxi.

Obyčejný fašismus

Výsledkem bude nějaký typ korporativistického státu, který v nezapomenutelné variantě předvedl v Itálii vůdce Mussolini: Ještě dnes na něj velká většina Italů vzpomíná se slzami v očích. Prostě obyčejný fašismus – v moderním EU obleku.  Tomuto uspořádání havlistické „vlády elit“ dělala o víkendu PR Česká televize.

Na Ukrajině mají podstatný vliv na moc neskrývaní fašisté. Je to jen týden, co Západ dosadil za zdejšího prezidenta místního (miliardáře) Babiše. Další Babišové ovládají regiony coby gubernátoři. Muži, se kterými se snadno jedná. Pro které je stát jen příležitost k velkému byznysu. Vláda korporací, naoko demokracie: Voliči chodí k urnám, a kdyby jich bylo třeba jen 10%, formálně je vše v pořádku.

Není pochyb, že právě tam aktuálně směřujeme. Privatizace politiky je „trendy“. Moudří boháči nás, bezdomovce ve vlastní zemi,  občas pozvou ke stolu na nějakou recepci. Budeme je za to blahořečit. Alespoň Česká televize a spol. o tom bude „informovat“. A statečně tak bojovat proti „nedemokratickým“ režimům, jako je třeba ten v Rusku. Nebo ten, co se ještě drží v Sýrii. Nebo ten, co byl donedávna na Ukrajině. Prostě všude tam, kde si lidé donedávna relativně svobodně volili své prezidenty se všemi jejich chybami a nedokonalostmi.

Všude tam, kde jsou americké ambasády. A ty – kromě Washingtonu – jsou všude.

Zdroj: protiproud.cz