Pád komunismu, rozpad SSSR, Arabské jaro, konec USA, nástup Číny, konec Turecka – globalisté jdou do finále. A Donald Trump je lest na Rusko

Proces odstavování USA (Západu), nástupu Číny (Východu) a tažení na Rusko jde do finále a s odstupem času lze vidět jeho základní body. A bylo by nošením dříví do lesa zdůrazňovat, že všechno se točí kolem „trubek“.

V roce 1989 „spontánně“ padl komunismus a začalo budování té Evropy, jakou vidíme dnes. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a zásadním prostředkem, který k tomu posloužil, byly machinace s cenami ropy ve spolupráci se Saúdskou Arábií (více viz rozhovor zde). Ve stejném roce započal rozpad Varšavské smlouvy, zatímco NATO v témže roce započalo tažení na Blízkém východě, konkrétně v Kuvajtu operací Pouštní bouře, o kteréi Paul Wolfowitz, v té době 2. náměstek ministerstva obrany USA, později řekl  : „Chtěli jsme svrhnout S. Hussajna a to se nepovedlo. Ale jednu věc jsme se naučili – zjistili jsme, že můžeme na Středním východě použít svá vojska a Sověti nás nezastaví. Máme tak pět až deset let, abychom vyčistili tuto oblast od starých sovětských vlivů dříve, než povstane nová velká supervelmoc, co nám bude moci být rivalem“.

A zatímco Evropa procházela procesem „Rozděl a panuj“ a postupně je přes rozkládání bývalých republik (Jugoslávie – válka zde, či rozpad Československa) stále více integrována do nové EU a do NATO, na Blízkém východě je po 11. září 2001 rozjížděn projekt „Arabské jaro“, který má asi tuto podobu:

Irák (2003 a svržení Husajna),  Libanon (strategické území pro Izrael a Sýrií a věčné boje, v roce 2006 cedrová revoluce).  Súdán (1996 útoky kvůli pobytu bin Ládina na tomto území, v roce 2003 povstání).  Libye (2011 a svržení Kaddáfiho), Egypt (2011 a svržení prezidenta Mubaraka).  Také  nevynechejme  Alžír (1991 svržení prezidenta, vojenská vláda a výjimečný stav) či Maroko (od roku 1999 vládne král Mohamed IV ., který má  s USA dobré vztahy, proto o Maroku moc neslyšíme). Etiopie je rovněž přítel USA (v roce 1991 se odvrátila od Sovětů a stala se hlídačem amerických zájmů přes války se sousední Eritreí ). V hledáčku USA je dále Somálsko (vstup americké armády v roce 2007) a na zcela opačné straně je i Pákistán, soused Afganistanu a především Ruska (Al-Kájida, atentát na Buthovou v roce 2007 ) A pak zde máme Sýrii (2011 a občanská válka).

Nyní však odbočme k Rusku. V prosinci 1999 rezignoval Boris Jelcin a za svého nástupce určil Vladimíra Putina, čímž se politický kurz Ruska velmi změnil a Rusko se stalo zemí. kterou bylo nutné opět rozkládat na způsob SSSR. A jak jinak, než přes ropu!

Hned v roce 2002 proto vzniká projekt plynovodu Nabucco – velkolepý projekt, který má odstavit ruské energetické zdroje do Evropy.  Plynovod měl do Evropy přivést kaspický plyn z Ázerbájdžánu, avšak jen přes Ukrajinu Rusko do Evropy posílá 120 miliard kubíků plynu ročně, zatímco kapacita Nabucca by měla  nanejvýš 31 miliard kubíků. Pokud by ale došlo k připojení Íránu, kapacita pro Evropu by byla plně pokryta jen z jeho zdrojů. A protože íránské zdroje byly pro Evropu v nedohlednu a kaspické dodávky byly nedostačující, stavbu Nabucca Evropa ve svém zájmu oddalovala. Největším problémem pro Nabucco ale bylo Turecko, které požadovalo možnost až 15 procent plynu odčerpávat pro své potřeby!

V roce 2009, kdy s podmínkami přepravy souhlasily i Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Rakousko, došlo k podepsání dohody o stavbě plynovodu Nabucco. Turecký premiér to označil za historický okamžik a EU očekávala, že první plyn touto, na Rusku nezávislou cestou, přijde do Evropy už v roce 2014. A to i přesto, že – jak bylo tehdy řečeno – „zbývá ještě vyřešit řadu otázek, z nichž nejpalčivější je ta, z kterých nalezišť bude vlastně plyn pro Nabucco čerpán“. Pro začátek se počítalo s ázerbájdžánskými zdroji s tím, že v Kaspickém moři jsou další veliké zásoby ropy a plynu, jejichž objem těžby se bude postupně navyšovat.

Projekt Nabucco, který počítal se zdroji plynu z Ázerbájdžánu, Íránu, Iráku, ale také z Libye,  se všemi ale tak, aby odstavily Rusko (a na mapě doporučuji k pozornosti Turecko jakožto tranzitní zemi)

Když si však po všech tahanicích Ázerbájdžán namísto plynovodu Nabucco vybral pro přepravu transjadranský plynovod TANAP-TAP  a zdůvodnil to nižšími investičními náklady a vyšší cenou plynu na Jihu, projekt Nabucco ztroskotal – viz Fiasko pro EU a USA, projekt Nabucco končí, Evropa bude i nadále závislá na ruském plynu [více].

Projekt Tanap, který počítá s připojením Íránu a Iráku

Tehdy vznikl zásadní problém, který bylo nutné vyřešit – 1) otevřít pro Evropu íránské zdroje,  tzn. zrušit antiíránské sankce a 2) otevřít cestu íránským zdrojům do Evropy tak, aby si Turecko nemohlo diktovat podmínky.

Antiíránské sankce byly odstraněny po nekonečných jednáních jadernou dohodou z července 2015 a od ledna 2016 přestaly platit, ZDROJ tedy již je. Co ale stále zůstávalo k dořešení, je TRANZIT. Po souši je cesta možná stále jen přes Turecko a pro cestu po vodě bylo potřeba vyřešit přístup Íránu na Středozemní moře.

A tím se dostáváme k Sýrii a k Libanonu, dvěma zemím, které jako jediné tento přístup blízkovýchodních zdrojů do Evropy blokovaly. A činily tak na jedné straně pro zájmy Íránu ve smyslu, že když nesmí do Evropy vyvážet on, tak to nebude umožněno ani Saúdské Arábií, Kataru a dalším spojencům USA a Izraele, tak na druhé straně pro zájmy Ruska, aby jeho dodávky do Evropy rovněž nebyly nahrazeny saúdskoarabskými či kuvajtskými, katarskými atd.

A když si to shrneme, tak boj v Sýrii byl bojem o přístup na Středozemní moře, přičemž se zde lámal chleba v tom smyslu, jestli zvítězí proamerická strana (Saúdská Arábie, Katar, Arabské emiráty = USA a Izrael) anebo antiamerická strana (Írán, Čína).

Válka v Sýrii je vítězstvím Íránu (a globalistů) – a Ruska!

Jadernou dohodou s Íránem a odstraněním antiíránských sankcí globalisté jasně sdělili, že vliv USA (a Izraele) na Blízkém východě si již nepřejí, protože i světově upřednostňují Čínu (Írán). Po nějakých patnácti letech od nezdařeného projektu Nabucco se globalisté dočkali – vládu nad největšími zásobami energetických zdrojů předali Íránu-Číně a současně vyřešili, jak z Evropy odstavit ruské.

Rusko hned pochopilo, že jaderná dohoda s Íránem sice na jedné straně řeší odstavení USA a předávání moci Číně, co však ale řeší především, je odstavení Ruska a to jak od Evropy tak od Číny.

A do této doby spadá Putinova věta „Jestli draka neizbežna, nado biť pervym“ – Rusko vědělo, že nebude-li jednat, globalisté jej zcela odstaví. Proto od dohody s Íránem uplynulo jen pár týdnů a Rusko vstoupilo do Sýrie. Putin tím globalistům sdělil: „Chcete-li moc stěhovat z USA do Číny a Rusko odstavit, bez Ruska to nepůjde!“. A manifestoval to schůzkou s Asadem v Moskvě ve stejný den, kdy se anglická královna klaněla čínskému prezidentovi (více zde).

Pointa tohoto dění je jednoduchá – Rusko pochopilo, že odstavením USA od moci se pro něj nemá vůbec nic změnit, ba dokonce pokud se něco změnit má, tak k horšímu, protože nově by ropa z Íránu měla proudit nejen do Evropy, ale i do Číny. Proto Rusko vše vsadilo na získání si Íránu na svou stranu a pomoc Sýrii, spřátelené zemi Íránu číslo 1, se ukázala být tím nejlepším tahem. Současně Rusko posiluje i vztahy s Čínou a to především ekonomicky (smlouva o dodávkách plynu na 30 let zde)

Věta „Jestli draka neizbežna, nado biť pervym“ je o tom, že kdyby Rusko do Sýrie nevstoupilo, je jen otázkou času, kdy by energetické zdroje pro Evropu byly nahrazeny íránskými a protože totéž je v plánu i pro Čínu, pak nikoliv Čína, ale Írán se má stát dominantním hráčem na šachovnici budoucího světa – Írán bude vytvářet politicko-vojensko-náboženský spolek s Irákem, Sýrii a Libanonem, který bude mít k dispozici obrovské ropné bohatství (zdroj zde).  Vstupem do Sýrie si Rusko uhájilo pozici světového hráče a že globalisté tento vstup trpěli, resp. až podporovali, bylo proto, že neměli jinou možnost jak USA z Blízkého východu vyhnat a navíc tak, aby to nehrozilo světovou válkou.

Když nedávno Asad o vítězných bojích v Aleppu prohlásil, že se přepisuje historie, dodávala jsem – přepisuje se historie, protože Írán právě získal přístup na Středozemní moře, tzn. do Evropy. Získal to, o co se léta marně snažily proamerické země. Vítězem bojů v Sýrii je tedy Írán a globalisté, poraženými jsou USA a Izrael. Rusko je pak vítězem natolik, nakolik si udrží spojenectví především s Íránem a dále natolik, nakolik Evropa i do budoucna upřednostní ruský plyn před íránským .

Rusko však hraje ještě o jeden trumf a tím jsou průlivy Bospor a Dardanely, což jsou strategické body v plánované Nové hedvábné stezce. A tím se dostáváme k Turecku a k turecké panice.

Vítězství Íránu v Sýrii je koncem Turecka

O Turecku kdysi prezidente Zeman, řekl že Ukrajina je vedle něj jen lehkou virózou a měl pravdu, protože na Ukrajině se ruské kohoutky pouze zavíraly, zatímco v Turecku je třeba jedny zavřít (ruské) a jiné otevřít (íránské).  A ač Írán přes Sýrii získal přístup na Středozemní moře, tohle v plánech globalistů není konečná!

Při opětovném pohledu na trasu plynovodu Nabucco je totiž jasné, že bez ohledu na íránské zdroje se stále počítá i s kaspickými, tzn. s ázerbájdžánskými, (přesněji – Írán má v budoucnu vládnout i jim) .

A při pohledu na ně je zjevné, že vedou přes východní území Turecka! Dlouho to vypadalo, že turecký tranzitní diktát (resp. turecké megalomanské osmanské ambice) budou odstraněny tím, že část jeho území zabere vznik Kurdistánu (což by bylo v zájmu USA), ale stále více se ukazuje, že Turecko o kus svého území přijde ve prospěch vzniku Velké Arménie, tedy obdoby Izraele, který je do budoucna nežádoucí (což je logické v souvislosti s tím, že na Blízkém východě již není žádoucí vliv USA a Saúdské Arábie).

Tím se dostáváme nejen k tomu,  že Gruzie (Osetie, Čečensko) jsou místy, kde Rusko musí čelit útokům, dále k tomu, že mezi Ázerbájdžánem a Kazachstánem je stále ohniskem sporů boj o Náhorní Karabach. Ale především k tomu, že Turecko ví, že o kus svého území přijde tak či tak ať už by to bylo ve prospěch Kurdistánu či nově pravděpodobně ve prospěch Arménie. A přijde o něj proto, protože nikoliv Turecko, ale Írán má být tou zásadní spojnicí mezi Evropou a Čínou. Přesněji – nikoliv sunnitský (turecký) islám, ale šíitský (íránský) je žádoucí!

A to je důvod, proč Turecko neví, na kterou stranu se přidat a s kým se domluvit a lavíruje mezi USA, Ruskem, Íránem. Důvod, proč Turecko vůči ISIL tu dělá mrtvého brouka, tu místo ISIL bombarduje Kurdy, proč tu stojí na straně NATO a tu na straně Ruska a důvod, proč je Turecko od jaderné dohody s Íránem v panice. Protože nikoliv Turecko, ale Írán se má stát blízkovýchodním (potažmo evropským) duchovním vůdcem islámu (chálifátu) a to je také důvod, proč se Erdogan tolik obává, že bude nahrazen Gullenem.

Turecko od roku 2006 zná tehdy uniklé mapy, kde se jeho hranice mají změnit přesně podle toho, jak se mají překreslit ve prospěch Íránu (a „Nabucca“):

Turecko dosud

Turecko v budoucnu

Od brexitu jako zásadní větu opakuji: „Nyní sledujme dění v Turecku“.  Dále opakuji, že nikoliv Čína. ale Írán je koněm gobalistů, protože přes něj řeší jak odstavení USA, tak odstavení Ruska.

Rusko to pochopilo a svou roli si jistí nejen přes Sýrii (=spojenectví s Íránem, které má i velmi pragmatickou podobu, viz zde), ale pokud jde o nevyhnutelný rozpad Turecka, tak vyčkává aby při tureckém porcování získalo Bospor a Dardanely (viz zde), za což Turecku na oplátku nabízí alespoň jakéž takéž jeho zachování.

Důrazem na dění v Turecku mám pak na mysli to, že poté, co bylo Turecko odstaveno od NATO a poté co v USA zvítězil Trump (tzn. po snížení rizika válečného konfliktu) a poté co současně přestaly platit aniíránské sankce, doba dozrála i k ukončení bojů v Sýrii. A poslední, co je potřeba na Blízkém východě dořešit, je Turecko, protože v podobě v jaké je, je brzdou tranzitních cest, ba co víc, brzdou spojnice Evropa-Írán-Čína. S největší pravděpodobností se hranice na Blízkém východě budou překreslovat tak, aby pod Írán spadaly všechny ropné zdroje v oblasti (dalo by se říct všechny terminály, které obsazoval ISIL) a překreslování se může týkat i Iráku, dokonce možná i Sýrie, ale zcela jistě Turecka.

Erdogan to ví a nezná (nemá) řešení, zdá se však jisté, že pro Evropu tím vzniká nebezpečná situace, protože v zoufalství může Erdogan udělat cokoliv – v tomto případě především zavalit Evropu dalšími uprchlíky. (A zde je možná otázkou, jestli to není účel a jestli tím globalisté nezabijí dvě mouchy jednou ranou – islamizace Evropy nejen dalšími uprchlíky, ale tentokrát i „islámskou“ ropou.)

Proto nadále můj názor je „sledujme dění v Turecku“ a jak vidno, kolem Turecka přituhuje (zabití ruského velvyslance, na které prozatím nemám názor, ale nevylučovala bych, že to má být klín do rusko-tureckých vztahů, protože jestli někde ještě Turecko nějakou oporu má, tak je to Rusko).

Pokud jde o plán globalistů, realizovaný od pádu komunismu, ten se zdá být v úspěšném finále – USA a Evropa jsou v úpadku, Čína na vrcholu a Írán v eufórii. A Rusko – to jediné globalistům zamíchalo kartami, když vstoupilo do Sýrie a především tím, že stále více získává Írán na svou stranu. To se totiž jeví jako jediná možnost, jak si nenechat Čínu přerůst přes hlavu. A pak je tady ještě ten Bospor a Dardanely.

A ano, ještě je tady Evropa, kterou by Rusko rádo vidělo na své straně, ale zde také Evropa ještě stále má možnost volby a ta je v současnosti velmi pragmatická – stačí se rozhodnout, které „trubky“ Evropa do budoucna zvolí. Pokud jde o EU, tak loutka globalistů Mogheriniová má jasno.

Federika Mogherini v Íránu

Rusko a USA ? Přátelství k Rusku není z Trumpovy hlavy!

Na závěr v celém tom dění, ve kterém je Írán v hlavní roli, jsem si nechala roli Trumpa a jeho postoj k Rusku. Z výše napsaného je jasné, že jediný, kdo globalistům zamíchal kartami, je Rusko, když se jim vmísilo jimi budované osy Evropa-Írán-Čína. A nyní – když je v Sýrii téměř hotovo – je třeba najít způsob, jak Rusko z této osy vyřadit. Cílem globalistů totiž je nejen Rusko izolovat, ale pokud Rusko zůstane její spolupracující součástí, vznikne pro globalisty celek velmi silný a tím nebezpečný (a i zde je vidět. jak silně Rusko vstupem do Sýrie zamíchalo kartami).

A ukazuje se, že do dění zasáhl zástupce globalistů nejvyšší, Henry Kissinger. Když hned cca týden po volbách právě on měl schůzku s Trumpem (zde), zpozorněla jsem, ale vysvětlení jsem neměla. Později jsem ale narazila na článek, po kterém najednou bylo jasno a stačilo už jen dohledávat dál aby se mi potvrzovalo, že „přátelství“ USA s Ruskem má být vrážením klínu do spolupráce Ruska s Čínou a Íránem. A pracovalo se na tom velmi mazaně, když už v únoru 2016 Kissinger navštívil Putina aby připravoval půdu.

Legendární Henry Kissinger překvapil vyjádřením o Rusku. Putin bude potěšen

„V rámci diskuse by dle Kissingera měly Moskva a Washington otevřeně hovořit o problémech, které změny stávajícího světového řádu mohou představovat pro americké a ruské národní zájmy. „Stejně tak by si měly Rusko a Spojené státy hned na začátku vyjasnit, jakou úlohu hodlají v nově budovaném světovém pořádku obě strany hrát. Hlavním cílem by mělo být vytvoření takové strategické koncepce, která v případě výskytu sporných bodů umožní jejich řešení bez další eskalace napětí,“ míní Kissinger a tvrdí, že by Rusko mělo být vnímáno jako základní prvek globální rovnováhy, a nikoli jako hrozba pro Spojené státy. „Přijel jsem do Moskvy, abych vznesl argumenty pro pokračování vzájemného dialogu mezi oběma našimi zeměmi, prostřednictvím kterého můžeme nalézt společnou řeč,“ prohlásil Kissinger.

„Aby však bylo tohoto kýženého cíle dosaženo, musí být na obou stranách viditelný respekt k životním hodnotám a zájmům strany druhé. Této skutečnosti nemůže být dosaženo ve zbývajícím čase současné americké vlády, zároveň by se však neměla příliš odkládat. Úspěch může přijít až ve chvíli, kdy Washington i Moskva překonají své staré křivdy a soustředí se na větší a důležitější výzvy, které nás společně bezpochyby čekají v nejbližších letech,“ uzavírá Kissinger.

Únor 2016 – Kissinger navštívil Putina (zdroj) 

Zpráva to byla překvapivá, ovšem zřejmě nikoliv tolik překvapivá, jako když v roce 1971 stejný Henry Kissinger tajně navštívil Peking, aby připravil půdu pro americko-čínské vztahy, které tehdy měly být protiváhou proti sovětskému Rusku a které pak poslušně zrealizoval R. Nixon pod názvem detente .Později ovšem např. Erik Best o tomto kroku napsal Příběh amerického úpadku. Nixon v Číně, tím to začalo (poznámka – z toho lze současně vidět, že rozklad Spojených států a předávání moci Číně začaly už před cca 50 lety!)

A dále se ukázalo, že k setkání Kissingera s Trumpem nedošlo až týden po amerických volbách, ale že k podobnému setkání došlo hned za tři měsíce po setkání Kissingera s Putinem:

A když jsem jinde psala, že Trump dostal notičky hned týden po vítězství ve volbách, tak ve skutečnosti je Trump dostal už pro samotnou kampaň! Shrnuto – příklon Trumpa k Rusku není z jeho hlavy, ale je diktován vrcholným představitelem globalistů, Kissingerem. A v souhrnu se zde opakuje to, co probíhalo za Nixona, jen v opačném gardu – tehdy USA na straně Číny proti Rusku, nyní USA na straně Ruska proti Číně.

A zbývá jen věřit, že Rusko i tuto past prohlédlo stejně, jako tu o jaderné dohodě s Íránem. Protože strategickým partnerem pro Rusko nejsou USA, ale Írán.

PS:

Už tisíc let se globalisté snaží přiřadit Rusko k Západu (vnutili mu kvůli tomu i vlajku v západních atlantických barvách místo původní červené) a stejně dlouho Rusko odolává (viz zásadní událost z nejstarší doby – Vatikán a Schizma 1054). A nově k tomu nasadili Trumpa a „náhodou“ navíc v době, kdy Západ odepisují…

  -Pozorovatelka- 20.12.2016