Otazníky nad (ne)vyplácením válečných reparací Německem, aneb něco se nám tají! Co zavinil Havel a odnesl si s sebou do hrobu?

Blíže nejmenovaný čtenář Parlamentních listů.cz zaslal panu ministru kultury Hermanovi tento dotaz:

Jste znám svojí prací na urovnání vztahů ČR a Německa. Kdy nám v rámci zlepšení vztahů vyplatí válečné reparace? Víte přece, že tento nárok je oprávněný a nepromlčitelný. Vychází to z mezinárodních smluv. 

Jindy velmi výřečný a plný argumentů pan Herman, aby se asi vyhnul nějakému bližšímu objasňování dotazu, odpověděl tazateli takto:

Vážený pisateli, jako odpověď Vám posílám odkaz na příslušnou reakci Ministerstva zahraničních věcí České republiky [1].

Protože  panem ministrem nebyla otázka dostatečně, resp.  vůbec odpovězena, po nahlédnutí do odkazu na webové stránky MZV, kde byl k této záležitosti rovněž vznesen podobný dotaz, bylo uvedeno následující:

Otázka: Bylo poválečnému Německu vítěznými mocnostmi uloženo vyplatit ČSR nějaké válečné reparace? Pokud ano, v jaké výši?

Německu bylo na konferenci v Paříži v  prosinci 1945 uloženo vyplatit ČSR, jako signatářskému státu pařížské Dohody o reparacích od Německa, válečné reparace. Dohoda počítala s tím, že cituji: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci, nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly znovu státi německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu, a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích.“ Výše československých reparačních nároků činila 306 mld. Kčs, vyjádřeno v dobové měně. 

Otázka: Byly reparace řádně Německem splaceny? Pokud ne tak sdělte prosím, proč? Prosím, uveďte jméno předsedy vlády, který reparace poraženému Německu odpustil, zrušil nebo podobným způsobem event. zabránil jejich vyplácení.

ČSR bylo ze strany Německa vyplaceno 230,1 mil. Kčs. Objektivní mezinárodně politické skutečnosti po 2. světové válce zabránily realizaci dalších plateb mj. proto, že ČSR a SRN spolu do r. 1973 neudržovaly diplomatické styky. V průběhu 90. let se pak ČR a SRN dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Závazky obsažené v Česko-německé deklaraci přitom obě strany od té doby důsledně dodržují.

Domnívám se, resp. jsem o tom přesvědčen, že jak odpověď ministra Hermana, kterou ani za odpověď považovat nelze, spíše jen jako odkaz na webstránky MZV ČR, tak následující odpověď „anonyma“ z ministerstva zahraniční je naprosto nedostačující k tomu, aby jasně položená otázka byla plnohodnotným způsobem zodpovězena. Odpověď MZV ČR sice konstatuje, resp. zmiňuje Dohody o válečných reparacích od Německa, uzavřené v prosinci 1945, konstatuje také důvody, proč do jisté doby nebyly reparace vypláceny, aby bylo nakonec konstatováno, že ČR a SRN se dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými, ani právními otázkami společné minulosti. A to jsou právě ty ošidné, resp. dostatečně neobjasněné a zdůvodněné okolnosti, které záležitosti reparací dávají podobu (úmyslného) tajemna.

    Dovolím si upozornit na výslovnou žádost tazatele který žádá, aby v případě, že nebyly reparace Německem řádně vyplaceny ( jakože také vypláceny nejsou), aby bylo v odpovědi také sděleno jméno předsedy vlády, který reparace poraženému Německu odpustil, zrušil nebo jiným způsobem zabránil (zamezil) jejich vyplácení. Jak je z odpovědi MZV ČR patrné, Německem sice byla vyplacena částka 230,1 mil. Kčs, ale to je zlomek částky československých reparačních nároků, které činily 306 mld. Kčs v dobové měně, ale další platby byly již pozastaveny. V odpovědi pro zdůvodnění pozastavení plateb válečných reparací, vycházejícího z údajného jednání ČR a SRN však není zřejmé, na základě jakých jednání mělo k dohodě dojít. V odpovědi není rovněž uvedeno, kdy a kde se měl toto jednání konat, kdo a na jaké úrovni se jednání účastnil, kdo dohodu podepsal, jaký je text dohody.

     Rovněž velmi strohé a prosté konstatování o tom, že platby za válečné reparace Německa nebyly realizovány mj. proto, že ČSR a SRN do r. 1973 neudržovaly diplomatické styky  se jeví jako důvody zcela irelevantní. Neexistence oficiálních diplomatických styků nahrazovaly jiné mezinárodní formy vzájemných styků (takové styky jsou běžné i v případě nepřátelství či válečném stavu obou stran). Konference vítězných mocností v Paříži, jak z logiky věci tak významu a obsahu konference vyplývá a její mezinárodní právní sílu nemůže anulovat nějaká blíže nespecifikovaná (tím více podezřelá) dohoda i když se uskutečnila mezi oběma zainteresovanými stranami, tedy mezi ČR a SRN. Co hlavní, bylo by také dost nelogické a nepravděpodobné, ne-li trestuhodně nezodpovědné, kdyby Česká republika  jen pro predikované budoucí dobré sousedské vztahy mezi oběma státy, se vzdala nároku na částku v řádu několika set miliard, možná bilionů korun.

Pokud skutečně k takové dohodě došlo, je takové jednání nejen nezodpovědné, ale  i trestuhodné. Účastníci tohoto jednání, kteří k takovému závěru dospěli a takovou dohodu podepsali, by měli být neodkladně hnáni k trestní odpovědnosti. Nelze totiž ani vyloučit možnost, že tato dohoda byla realizována formou nekalého korupčního jednání, že tehdejší  polistopadově exponovaní účastníci jednání mohli být velmi výhodně uplaceni (o výši lépe ani nespekulovat). Působnost některých známých lidí v tu dobu v různých vrcholných funkcích tuto možnost jen potvrzuje a současně nevylučuje, že tohoto jednání, pokud skutečně proběhlo, se mohl zúčastnit i sám Václav Havel. Jeho neskrývaná vstřícnost k SRN, omluva SL a jiné akty řiťolezectví by takovému jednání a výsledné dohodě nasvědčovaly.

   Skutečnost, že MZV ČR se ve své odpovědi blíže nevyjádřila či nekonkretizovala zmíněné (jistě oficiální) mezistátní jednání, z něhož vyplynula „dohoda“ o tom, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými, ani právními otázkami společné minulosti je krajně podezřelé a svým způsobem to potvrzuje uvedenou domněnku  či možnost účasti V. Havla na tomto jednání. Proto ta vyhýbavost  MZV ČR více o tomto jednání informovat. Občanovi, který se dotazoval na stav věci s platbami za válečné reparace bylo odpovězeno vyhýbavě, neúplně a ne zcela pravdivě a žádosti  o sdělení jména předsedy vlády, za jehož působení k jednání a dohodě došlo, nebylo (zřejmě záměrně) vůbec nic sděleno.

    Skutečností také je, že MZV ČR o jednání ČR a SNR ve věci plateb válečných reparací a „dohodě“, ke které mělo dojít v devadesátých letech,  naši veřejnost neinformovala. Proto je žádoucí, aby MZV ČR neodkladně a pravdivě sdělilo všechny skutečnosti, týkající se mezistátního jednání ČR a SNR mj.  i  ve věci plateb válečných reparací, resp. pozastavení plateb, ke kterému došlo na základě zmíněného jednání obou stran. To zn. sdělit kdy a kde k jednání došlo, kdo byl (jmenovitě) jednání účasten, kdo dohodu podepsal   a aby byl sdělen plný text zmíněné dohody!

Jiří  B a ť a , 6. ledna 2017

============================

Addendum šéfredaktora:

Česko-německou deklaraci v roce 1997 podepsali premiér Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec [2]. Technicky vzato je tedy za nevyplacení reparací zodpovědná poslední Klausova vláda. Václav Havel v celé věci ovšem hrál důležitou životní roli, protože to byl právě on, kdo vyzval ke smiřování s Německem už na počátku 90. let. První krok pro zahlazení reparací Německa a tím i jeho povinnosti platit lze u Havla vysledovat už v roce 1989, kdy poslal německému prezidentu Weizsackerovi usmiřovací dopis jménem českého lidu. Kdo mu k tomu dal mandát? V roce 1995 potom Havel uvedl  následující:

„Vztah k Německu a k Němcům je pro nás čímsi víc než jen jedním z mnoha témat naší diplomacie. Je to součást našeho osudu, ba přímo naší identity. Německo je naše inspirace i naše bolest; zdroj pochopitelných traumat i mnoha předsudků a bludů, jakož i měřítek, k nimž se vztahujeme; někdo vnímá Německo jako naši hlavní naději, jiný jako naše hlavní nebezpečí. Lze říct, že postojem k Německu a k Němcům se Češi nejen politicky, ale i filozoficky definují a že typem tohoto postoje vymezují nejen svůj vztah k vlastní historii, ale také sám typ svého národního i státního sebepochopení.“

Z Projevu „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství“, Praha 17. února 1995) [3]

Je nutné zdůraznit, že Václav Havel a Václav Klaus sledovali podpisem deklarace dva naprosto rozdílné cíle. Václav Havel plnil servilní úlohu zahlazení německých reparací v ČR, zatímco Václav Klaus se Zieleniecem v deklaraci spatřovali otevření bran pro český průmysl na německé trhy, ovšem právě za tu cenu tlusté čáry za minulostí, čímž se ČR vzdala nároků na obrovské reparace. Klausově vládě k tomu nikdo mandát nedal, občané tedy určitě ne. Je skandální, když Německo se takto vyvléklo z reparací a teď by ještě po ČR chtělo, aby začalo na základě kvót přijímat muslimské uprchlíky, které do Evropy pozvala německá kancléřka. Alarmující je i skutečnost, že Německo ve zmíněné deklaraci odmítlo zrušit platnost Mnichovské dohody z roku 1938, kterým došlo k odtržení Sudet od Československa, zatímco Francie a Itálie již tak učinily a platnost dohody zrušily.

Čistě teoreticky tak Berlín stále považuje zmíněnou Mnichovskou dohodu za platnou a Sudety považuje za integrální součást Německa. Garantem nového uspořádání Evropy po II. sv. válce jsou vítězné mocnosti. Jenže s narůstajícím vlivem Německa v EU, s oslabením role USA v Evropě a stejně tak se slabou rolí Ruska v Evropě může hrozit, že otázka územních požadavků může v budoucnu opět zaznít a opěrným bodem pro takový požadavek bude nejen Mnichovská dohoda, ale také Lisabonská smlouva. Loutková administrativa Sobotkovy vlády, která převzala z německého modelu věrnou kopii cenzorského úřadu a vzniklo tak Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH), tak dáva tušit zcela děsivý rozměr souvislostí v česko-německých vztazích.

Addendum -VK-