Další váleční novináři zahynuli. Tentokrát Ukrajina. 17. června se štáb ruského TV kanálu Rossija 24 ocitl pod minometnou palbou v blízkosti Luhansku u obce Metalist. Zvukař Anton Vološin byl zabit přímým zásahem, korespondent Igor Korneljuk byl těžce zraněn, poté zemřel v nemocnici. Stali se čtvrtou a pátou novinářskou obětí během ukrajinské války. 25. června zahynuli italský fotograf Andrea Rocchelli a jeho průvodčí a tlumočník, ochrance lidských práv Andrej Mironov. Ještě 19. únoru v Kyjevě byl napaden nezvěstnými maskovanými lidmi a dostal kulku do hrudi korespondent novin Vesti Vjačeslav Veremij. Zemřel v nemocnici. Toto smutné skóre nejspíš nekončí číslem 5, protože samotný konflikt bude zřejmě pokračovat dál. Porošenkem vyhlášené příměří sotva ho zastaví.

Ukrajinský vrah

Vždy každá zóna válečných konfliktů je plná reportérů z různých zemí. Pro noviny a televizní stanice horký obsah zaručuje sledovanost a zvýšení zisků. Adrenalin, peníze a kariéra lákají tam novináře. Profese válečný reportér se stala zvláštním pojmem v moderním světě.

Válka na jihovýchodě Ukrajiny však je očividně výjimkou. Nepochopitelnou výjimkou

Západ jednoznačně odsuzuje „agresí Ruska proti Ukrajině“, ale neposílá už tam své reportéry. Nejsou v Donbasu štáby CNN, BBC, Reuters. Ani všudypřítomná Al Jazeera odtamtud nevysílá. Čím to je? Není to přinejmenším divný?

Stáváme se obětí informační války, ve které se usiluje o rozdělení národů, o eskalaci válečného konfliktu, o zničení lidských hodnot. Když jsem se díval na reakci ukrajinských médií na smrt Korneljuka a Vološina, zježily se mi vlasy. Zabili je domobranci, znělo z obrazovek s odkazem na Reuters, který psal úplně jinou informaci. Prý se štáb nacházel na území Ukrajiny nelegálně. Korneljuk neměl oprávnění natáčet své reportáže. I když žádnou zvláštní akreditaci nepotřeboval. A tak dále.

Nedivím se, když odiózní poslanec ukrajinské Vrchní Rady Oleg Ljaško prohlašuje, že ruští novináři, kteří se nachází v zóně protiteroristické operace, jsou pomahače nepřítele a mají nést stejnou odpovědnost za své činy. Ale úplně jiná věc, když oficiální představitelé Ukrajiny svadí celou odpovědnost tragického incidentu na samotný televizní štáb. A vůbec nechci citovat nelidské komentáře v sociálních sítích. Ty jsou za hranicemi pochopení.

Možná ze všeho nejvíc překvapuje lhostejnost a nečinnost mezinárodních novinářských organizací. Kolikrát byli unesení před tím novináři na Ukrajině! Jakoby se nic nestalo. Ticho jako ve sklepě. Čekalo se na další a další smrt. Jen tentokrát Rada Bezpečnosti OSN, OBCE, UNESCO, Reportéři bez hranic a další profesionální sdružení jednoznačně odsoudily smrt dvou ruských novinářů.

My jsme novináře, nestřílejte!

Ten slogan někdy platil pro každou z válčících stran vždycky. Nezáleželo, čí stranu reportéři zastupovali. Ale časy se mění. Objektivní zpravodajství bohužel mizí. Bílý nápis TV, PRESS na helmách a neprůstřelných vestách se místo ochranné známky stává snadným terčem. Třeba pro ostřelovače.

Podle hlavy samozvané Luhanské republiky Valerie Bolotova se v hlavě jednoho z těl byla nalezena sniperská kulka.

Zdroj: Blog autora