Ladislav Zemánek vypráví o několika tragických osudech statečných mužů a shrnuje situaci křesťanů v zemi zmítané Západem podporovanou, dávno již ne občanskou válkou. Podle dostupných zpráv se násilí proti křesťanům ze strany islamistů stále stupňuje. Zatímco na jaře 2011, kdy proti prezidentu Bašáru Asadovi a jeho vládě vypukly první protesty, se křesťanská menšina snažila zaujmout neutrální postoj, nyní něco takového není možné. Je to dáno především proměnou samotného syrského konfliktu. První fáze protestů se nesla ve znamení občanské nespokojenosti s autoritativním režimem a požadavků jeho demokratizace.

Ladislav Zemánek

Navzdory obrazu, vytvořenému západními médii, Asad s opozicí jednal a byl připraven k reformám, a to dokonce nad rámec opozičních požadavků. Nadějný vývoj však zmařil tlak ze zahraničí, především z Washingtonu, který dialogu učinil přítrž, neboť nebyl ve shodě s americkými zájmy v oblasti. Místo toho došlo k nástupu radikálních islamistů, kteří se do Sýrie přesouvali z různých částí světa a kteří dokázali dostat ze hry původní „politickou“ opozici. To vše za souhlasu, ba podpory Západu. Ve skutečnosti tak nejde o občanskou válku, nýbrž o válku syrského národa proti žoldákům ze zahraničí.

Smutné statistiky

To se nutně muselo projevit na pozici syrských křesťanů, a to bez ohledu na jejich konkrétní denominaci. Počáteční neutralita se změnila v podporu vlády a prezidenta Asada. Záhy si totiž uvědomili, že v konfliktu vůbec nejde o demokratizaci režimu, o svobodu či lidská práva, ale o to, zda oni sami přežijí, nebo zahynou. Podobně jako se to po pádu Saddáma Husajna stalo v sousedním Iráku. A jako to po svržení Husního Mubaraka hrozí v nedalekém Egyptě.

Syrský velvyslanec v Rusku Riad Haddad během březnového setkání s patriarchou moskevským a celé Rusi Kirillem uvedl, že od začátku konfliktu bylo poničeno či zcela zničeno devadesát osm kostelů. To, že bojujícím teroristům, zaštiťujících se islámem, o skutečnou víru vůbec nejde, dokazuje fakt, že kromě křesťanských kostelů padlo za oběť jejich řádění i na tisíc devět mešit. Nemluvě o zničení šestnácti škol a více než poloviny všech nemocnic.

Hrozí civilizační katastrofa?

Za poslední tři roky zemi opustilo až půl milionu křesťanů. Ti nejčastěji odcházejí do Jordánska, Palestiny a Libanonu. Obzvláště v Libanonu stále žije početná a silná křesťanská menšina, tvořící až 41 % populace. Jenže masový exodus může přinést vážné problémy a proměnit charakter celého regionu, protože okolní státy nejsou tak velký přísun obyvatel schopny přijmout. Navíc je třeba si uvědomit, že v případě odchodu křesťanů ze Sýrie by naše víra v této starobylé zemi nadobro skončila. Nikoli náhodou patriarcha antiochijský a celého východu Jan X. v této souvislosti hovoří o hrozící civilizační katastrofě.

Jen málokdo v samotné Sýrii pochybuje o negativní roli, kterou západní svět v konfliktu sehrává. Koncem ledna vůbec poprvé od začátku krize navštívili vysocí představitelé syrských křesťanských církví Spojené státy a důrazně žádali zastavení podpory, které se ze strany Washingtonu povstalcům dostává. Jeden ze členů delegace, damašský biskup Arménské církve Armaš Nalbandian, při té příležitosti prohlásil, že USA musejí změnit svou politiku a zvolit cestu diplomacie a jednání se syrskou vládou, a nikoli podporovat povstalce, které označují jako bojovníky za svobodu.

Poslední Evropan v Homsu

Mnohokrát už jsme na Protiproudu psali o nelidských praktikách, které tito vysnění „bojovníci za svobodu“ používají vůči svým nepřátelům, tedy všem, kdo bezvýhradně nepřijmou jejich zvrhlou ideologii zla a násilí. Dalším z příkladů může být osud holandského kněze Franse van der Lugta. Tento syn bankéře se v roce 1966 rozhodl odejít do Sýrie a připojit se k tamním jezuitům. Většinu času strávil v Homsu, který byl jedním z center křesťanů v zemi. Po vypuknutí konfliktu se stal „hlavním městem revoluce“. Proto prakticky všichni křesťané utekli. Vládním vojskům se ho nicméně v květnu podařilo ovládnout. Po celou dobu dvouletého obléhání otec Frans pomáhal raněným a hladovějícím a odmítal odejít. Zůstal posledním cizincem v Homsu.

Za svou dlouholetou práci, pomoc a osvětovou činnost, za prohlubování dobrých vztahů mezi tamními křesťany a muslimy se 7. dubna tohoto roku pětasedmdesátiletý kněz dočkal „odměny“. Člen teroristické organizace Džabhat al-Nusra ho vyvlekl z jeho domu a na ulici chladnokrevně zastřelil. „Syřané mi toho mnoho dali, nemohu je opustit. Když teď trpí, musím s nimi sdílet jejich bolesti i obtíže,“ říkal ještě začátkem roku novinářům. Nedlouho před svou smrtí – a nedlouho před osvobozením města syrskou armádou.

Čerstvé zprávy o unesených biskupech

Dlouho se zdálo, že podobný osud potkal i dva biskupy unesené 22. dubna 2013 na silnici vedoucí z Aleppa na hranici s Tureckem. Teroristé tehdy zajali pravoslavného metropolitu z Aleppa Boulose Jazígího, který je bratrem patriarchy Jana X., a aleppského biskupa orientální syrské církve Juhanna Ibrahíma, o němž se vážně uvažovalo jako o budoucím patriarchovi orientálních Syřanů (tím se v květnu 2014 nakonec stal Ignatius Afrém II.). Řidiče, diákona Fathallaha Kabuda, na místě zastřelili. Čtvrtému muži, jenž s biskupy cestoval, se podařilo uniknout.

Od únosu o nich nebylo žádných zpráv – nevědělo se, kdo za jejich únosem stojí, co únosce k zajetí předních představitelů církve vedlo, ani zda jsou ještě vůbec naživu. Až před několika dny jsme se dozvěděli, že oba biskupové žijí a že jsou drženi ve městě Tal Abyad na severu provincie Raqqa, které se do dějepisu syrského konfliktu neslavně zapsalo masakrem z loňského roku, během něhož teroristé povraždili na sto dvacet dětí a tři sta třicet dospělých.

Prolitá krev mučedníků

Podle některých zpráv byli uneseni salafisty z organizace Asbat al-Ansar, napojené na al-Káidu, kteří měli pocházet z Kavkazu (odkud do Sýrie přichází mnoho zfanatizovaných žoldáků). Protože však únos vyvolal širokou publicitu a pobouření, převzali unesené biskupy o poznání zkušenější teroristé z Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL), jejichž jméno je nyní neustále skloňováno v souvislosti s jejich aktivitami v Iráku. Oficiálně se však k únosu nikdo nepřihlásil.

Zpráva o tom, že jsou Boulos Jazígí a Juhann Ibrahím naživu, může být nejen pro křesťany, nýbrž pro všechny, kterým není osud nešťastné Sýrie lhostejný, povzbuzením. Už proto, že dobrých zpráv navzdory všemu utrpení přibývá. Prolitá krev mučedníků je ryzím svědectvím o jejich hluboké víře. Neměli bychom na ně zapomenout. Měli bychom se jimi inspirovat a uvědomit si, že skutečná síla spočívá v jednotě. Právě v Sýrii se jednota křesťanů po stovkách a stovkách let pomalu stává skutečností.

Zdroj: protiproud.cz