Lucie A. Sulovská

Witold Pilecki přichází na svět 13. května 1901 v ruském Olonetsu, jeho rodina však pochází z polského Nowogródczyzna. Za účast na Lednové vzpouře, polském národním povstání proti ruské říši, byl jeho statkářské rodině zkonfiskován majetek. Povstání se zúčastnil Pileckiho dědeček a následky byly pro dalekosáhlé nejen pro jeho rodinu; desetitisíce Poláků zemřely v boji, na čtyřicet tisíc lidí bylo po prohře uvrženo do těžkého žaláře, nebo vyhoštěno na Sibiř. Witoldův otec Julian vystuduje lesnictví v Petrohradě a začne pracovat jako lesník na severu Ruska, v Karélii. Ožení se s Ludwikou Oswiecimskou a postupně se jim narodí pět dětí: Maria, Józef, Witold, Wanda a Jerzy.

Ačkoliv žijí fakticky v Rusku, udržují rodiče ve svých dětech polské národní podvědomí, učí je polštině a pravidelně tráví několik týdnů v Polsku. V roce 1910 se rodina přestěhuje do Vilniusu, kde Witold navštěvuje obchodní školu. Ve čtrnácti letech založí tajnou organizaci polského skauta a jako šestnáctiletý se zapojí do bojů polských speciálních jednotek pod velením generála Wejtka. O rok později se stane členem regulérní polské armády a bojuje v polsko-sovětské válce. Pod velením majora Jerzyho Dąbrowskiho se zúčastní boje v polském ústupu od Kyjeva a podílí se na obraně Grodna. Dvakrát je oceněn křížem za statečnost a nakonec zasáhne i do rozhodující bitvy u Varšavy.

Na začátku roku 1921 se Pilecki vrací domů. Je mu dvacet let, zdá se, že je dobojováno, vrací se ke studiu na gymnáziu a konečně maturuje. Chce studovat výtvarná umění, malování se věnuje odmalička, ale tento sen si nikdy nesplní. Nastupuje sice na Univerzitu Stefana Batory, ale brzy pro nedostatek peněz a vážnou nemoc otce studium ukončí a začne pracovat. Účastní se alespoň důstojnických školení a je členem aktivních záloh. Přestaví rodinné sídlo, zničené během války, a začne budovat mléčnou farmu. Daří se mu dobře, má mnoho zaměstnanců a snaží se probudit zbídačenou oblast k životu. Ve volných chvílích maluje hluboce věřící Pilecki obrazy s náboženskou tématikou a píše básně.

Seznámí se s mladou místní učitelkou a uvědomělou Polkou Marií Ostrowskou a v dubnu 1931 se s ní v místním kostele žení. Narodí se jim dvě děti, syn Andrzej (1932) a dcera Zofia (1933). Ačkoliv se usadí a jeho jmění utěšeně roste, na armádu nezanevírá. Stává se velitelem letky, je povýšen do hodnosti poručíka a v roce 1938 získává Stříbrný kříž za zásluhy. Klidné časy však končí, přichází válka a s ním i nové dělení Polska. Sukurcz, kde žije Pileckiho rodina, je pod sovětskou okupací. Maria se chce vyhnout osudu polských rodin deportovaných na Sibiř, s dětmi tajně překročí sovětsko-německou hranici a ukryje se u rodičů v městečku Ostrów Mazowiecka. Její manžel se však ztrácí a Maria neví, zda je vůbec na živu.

Witold se zatím připojí k 19. pěší divizi a účastní se bojů proti postupující německé invazi. Divize je brzy z větší části zničena a přinucena ke kapitulaci. Pilecki však nekapituluje; vstupuje do divize majora Włodarkiewicze. Se svými muži zničí sedm německých tanků a sestřelí jedno německé letadlo. Vzniká tajná polská armáda (TAP) a Witold působí jako inspektor organizace, náčelník generálního štábu, vedoucí zásobování, hlava řízení a mobilizace, šéf dodávek a speciálních služeb. Organizaci se daří, má přes 8000 mužů a hromadí zbraně. V civilu Witold pracuje ve skladu kosmetiky, což mu umožňuje se volně pohybovat po Varšavě.

V létě roku 1940 sděluje Witold svým nadřízeným záměr dostat se do tábora v Osvětimi. O Židech netuší, jeho hlavní motivací je zjistit, co se tam děje se zatčenými příslušníky TAP a pokusit se zorganizovat jejich vzpouru, nebo alespoň útěk. Poláci nemají o táboře smrti mnoho informací; nejen Poláci, vlastně je nemá nikdo, včetně Spojenců. Považují jej buď za internační tábor, nebo velké vězení. V září 1940 přes zákaz záměrně vychází během zátahu v Żoliborzi a je skutečně zatčen. Má u sebe doklady na jméno Tomasz Serafiński a první dva dny stráví společně s dalšími dvěma tisíci zatčenými v přeplněných kasárnách, kde ve špíně, o hladu a za stálého bití gumovými obušky čeká na rozsudek, který nad ním Němci vynesou.

Záměr se zdařil. Je odeslán do Osvětimi a brzy vstupuje bránou s nápisem Arbeit mach frei. Během pobytu v Osvětimi třikrát vážně onemocní, jednou z toho zápalem plic. Osvětim jej psychicky zlomí, ale ví, že svůj úkol musí splnit. Spojí se s některými vojáky z tajné polské armády a společně zahajují práci v Związku Organizacji Wojskowej (ZOW). Gestapo však zesiluje své pátrání po členech organizace a na jaře roku 1943 proběhne první zátah v Pileckiho blízkém okolí. Witold ví, že je otázkou několika dní, než Němci z jeho bývalých kolegů vymlátí jména dalších. Společně s dalšími dvěma spoluvězni se rozhodne utéct; v noci, během noční směny v pekárně, přemohou stráž, zničí telefon a s doklady a oblečením německé stráže z tábora uprchnou.

Ve Varšavě se opět kontaktuje s TAP a informuje Londýn o nacistických zvěrstvech v Osvětimi. Jeho odhady, ač pořád nepřesné, jsou zatím nejkonkrétnější, jaké kdo o Osvětimi přinesl. Pilecki tipuje, že v táboře dosud zahynulo asi pět milionů lidí. To však považují britské úřady za výrazně přehnané a záměr osvobodit společně s TAP a ZOW tábor, nebo alespoň zorganizovat hromadný útěk vězňů, zamítají. Sovětská armáda rovněž neprojevuje pražádný zájem o osvobození tábora, a tak se zklamaný Pilecki věnuje nadále alespoň venkovní podpoře ZOW. V rámci TAP je povýšen na kapitána. V zimě roku 1944, s blížícím se koncem války a strachem z obsazení Sověty, vstupuje Pilecki do antikomunistické organizace NIE, kam se pomalu začínají přesouvat vojáci z TAP a připravovat odpor proti případné sovětské okupaci.

Odhaduje, že Polsko bude obsazeno Sověty v průběhu pěti až deseti let, hned poté, co Němci prohrají válku. Smiřuje se s možností, že zůstane v podzemí ještě dlouhou dobu a v rámci NIE připravují protikomunistický odpor. Jejich cíle však nejsou jen vojenské, vyrábí propagační materiály, které by imunizovali společnost před komunistickou propagandou. Další zdokonalování činnosti NIE přeruší Varšavské povstání, do něhož se zapojí jako řadový voják. Je zatčen a aniž by Němci odhalili jeho pravou identitu, stráví zbytek války v německých zajateckých táborech Łambinowice a Murnau. V táborech pečuje o mladé partyzány.

Když válka skončí, je Pilecki osvobozen a ihned se uchyluje s 2. polským sborem ozbrojených sil do Itálie. Během zotavování píše paměti o Osvětimi a připravuje se na návrat do Polska. Od svého velitele Władysława Anderse přijímá rozkaz, aby se vrátil domů pod falešnou identitou a prováděl špionáž pro polskou vládu v exilu. Vrací se jako Roman Jezierski. V zemi je chaos. Bývalí hrdinové protinacistického odboje sdružení v antikomunistickém NIE prchají před deportací na Sibiř do lesů, kde vytváří partyzánské jednotky. NIE je sice oficiálně rozpuštěno, ale funguje dál. Narozdíl od Československa, komunistické nadšení s koncem války v Polsku právě nepropuká. Pro většinu Poláků, Witolda nevyjímaje, jsou polští komunisté jen agenti nepřátelské moci. Moci, která si podrobila Polsko úplně stejně, jako hitlerovské Německo.

Rozpuštění NIE vede ke vzniku nových organizací. Witold spolu s kolegy z TAP a osvětimského podzemí získávají tajné informace o hospodářském stavu země, plánech Sovětů, činnosti NKVD, teroristických akcích, falšování voleb a hlasování ve prospěch komunistů. Vše předává na západ. Během několika měsíců roku 1946 komunisté odhalí a zatknou na 120 členů protikomunistických organizací. Většina z nich jsou hrdinové protinacistického odboje. V červenci téhož roku je Pilecki informován, že byl odhalen a je mu nařízeno Polsko opustit; neučiní tak. Sbírá informace o sovětských zvěrstvech na polských vojácích, o gulazích a krutém zacházení s Poláky v nich.

Dne 8. května 1947 spolu s dalšími třiadvaceti lidmi Pileckiho zatýkají. Je vyslýchán a mučen, ale neprozradí nic. Komunisté se rozhodují, že s Pileckim zúčtují jako s nepřátelem lidu a Polské lidové republiky. Monstrproces začíná 3. března 1948. Pilecki je obviněn ze špionáže pro imperialistickou mocnost, nelegálního překročení hranic, nelegální držby zbraní a přípravy atentátu na několik úředníků z ministerstva veřejné bezpečnosti Polska. Už dne 15. května je Witold Pilecki, spolu s dalšími třemi obviněnými, odsouzen k trestu smrti. Než jej 25. května 1948 popraví, dovolí mu poslední rozhovor s manželkou. Vychrtlý, zmučený a plačící Pilecki své ženě svěří: „Já nemohu žít. Zabili mě. Osvětim byla proti nim maličkost.“ 

Witold Pilecki je dnes polským národním hrdinou majícím své pomníky, ulice, školy. A možná ještě něco. Nadace Paradis Judaeorum napsala v září minulého roku do Vatikánu ohledně možnosti Pileckiho blahořečení. Letos v lednu přišla odpověď Státního sekretariátu Svatého stolce, že snahy zahájit proces blahořečení by měly začít v místě uctívání. Jak mi kdysi napsal arcibiskup Graubner, podmínkou totiž je, aby dotyčný zemřel v pověsti svatosti a trval alespoň nějaký lidový kult. A to Witold Pilecki splňuje. Navzdory snahám navždy vymazat jeho jméno z dějin.