Lidé často pro stromy nevidí les. Řeší malichernosti, podstatné věci jim unikají. A tak je to i s důchodovou reformou. Najednou se o ní vlastně nemluví. Jako by byla vyřešena. Nebo jako by už nepředstavovala problém. Opak je pravdou. Jaký je vlastně aktuální stav kolem důchodů? Málokdo si povšimnul, že nám vznikla s novou vládou nová důchodová komise. Pokud už si jí někdo ráčil povšimnout, pak tato komise (kolikátá už?) v očích veřejnosti představuje řešení problému. Vážně?

Markéta Šichtařová – Ekonomka

Dovolte mi upozornit, že tahle „nová“ důchodová komise má tolik členů, že by se patrně ani nevešla do autobusu. A čím víc lidí plká do stejného problému, tím víc klesá pravděpodobnost dohody. Nová je komise jen naoko, protože drahně členů je „starých“ – co nového pak komise asi může dohodnout, i kdyby se dohodnout uměla? A co víc: Jen málokdo z jejích členů je expertem (byť pár jich je). Většina jsou politici nebo zástupci nějaké nátlakové skupiny. Ti nepřišli něco vyřešit, nemají žádný důvod hledat optimální řešení pro společnost. Ti přišli hájit své stranické zájmy. Kupříkladu pokud je už teď někdo placen druhým pilířem a pokud za něj vždy bojoval, teď přeci nepřijde s návrhem na jeho zrušení.

Zkrátka složení komise je, jemně řečeno, nerozumné. Rozumná komise by principiálně neměla zahrnovat nikoho, kdo může na jakékoliv reformě jakkoliv vydělat. Ani zástupce fondů, ani zástupce prodejců fondů. Přeci když vybírám auta do firemní flotily, do výběrové komise nezvolím dealera Škodovky! A měla by mít maximálně deset členů.

A taky že ano – máme tu od včerejška první výsledky práce komise. Pochopitelně nic nečekaného. Buď prý má být druhý pilíř zcela zrušen. Kdo by to byl řekl, když takhle znělo politické zadání? (Mimochodem, mám silné podezření, že tahle varianta by stát přišla pěkně draho – být já představitelem fondu, neváhám ani okamžik s arbitráží a nepochybuji, že taková arbitráž by byla pro fond vítězná, protože tohle je jasné porušení závazků státu. Jak si stát může říkat právní, když sám své vlastní principy ochotně porušuje?) Anebo prý má druhý pilíř zůstat zachován, současně se ale také nebudou vyvádět tři procenta z prvního pilíře jako nyní. Vlk se nažere, koza zůstane celá. Takže se vlastně nedohodlo nic. Výsledek zní: Buď reformu zrušíme, nebo nezrušíme. Jako bychom to samé nevěděli už před komisí.

Můj osobní názor je, že u nás k důchodové reformě už nikdy nedojde. Proč? Protože politikům už nikdy nikdo nebude věřit. To, že vláda navrhuje po roce zrušit systém, který měl podle vlády předešlé fungovat desítky let, je dostatečným varováním, proč státu už nic nevěřit. Proč už do žádného jím nabízeného systému nevstupovat.

Ale pozor, je to také dokonalé varování pro ty, kdo doufali, že nakonec se o ně „přeci“ stát bude muset postarat, i když teď straší opakem. Nikoli. Státu nelze věřit. Stačí jedna výměna vlády – a z černé je bílá. Každý se bude muset o sebe postarat sám. A je mi líto těch, kteří tomu dosud neuvěřili, ale už nemají čas nebo možnost si naspořit na vlastní pěst.

Takže u nás se tedy reforma důchodové reformy asi odloží k ledu – ale jen načas. Můžete se vsadit, že za čas zase někdo přijde s tím báječným nápadem, aby všichni, a to povinně, spořili ve fondech, a to nejlépe v akciových. Přijdou „experti“, kteří budou tvrdit, že od toho největšího poklesu v roce 2009 vyskočil pro nás relevantní index německých akcií o 140 %. A že kdyby všichni spořili v akciích, mají čeští důchodci majlant. Jaksi se ale už zapomenou zmínit o tom, že to všechno jsou jen hrátky s čísly. Protože akcie taky dokáží během jednoho roku propadnout třeba o 40 %. A kdybychom porovnávali dnešní index s indexem v lednu 2008, pak si akcie připsaly jen 23 %, což už na tak dlouhou dobu a riziko terno vážně není. Taky vás neupozorní, že právě nyní jsou kvůli tisku nekrytých peněz akcie patrně ukrutně přehřáté. A už vůbec se tito „experti“ nezmíní, že od roku 2009 je dnes cena zlata výš o 47 %. Zlato přitom na nulu nikdy propadnout nemůže – na rozdíl od některých akcií. Tohle se totiž dozvíme zase v okamžiku, kdy si přijdou přihřát polívčičku jiní „experti“, třeba zástupci prodejců zlata.

Zkrátka a dobře, právě nedůvěra ve stát, v jeho experty a v jeho sliby ohledně stability systému vždy byla mým hlavním argumentem proti druhému pilíři, zejména pak proti jeho povinné variantě. Neschopnost zaručit se dlouhodobě za své sliby je totiž obecně problém všech státem řízených důchodových reforem – nejen v ČR. Krásným příkladem může být Rusko. V Rusku ministr financí minulý týden prohlásil, že částka, kterou si letos Rusové naspořili ve druhém pilíři, půjde na úhradu protikrizových opatření na Krymu a na jiné investiční projekty. Můžete tomu říkat třeba tunel, krádež za bílého dne, nebo jak chcete. Každopádně takové tunely se děly, dějí a dít budou. Politiky láká velký naspořený balík peněz na důchody. Ruští střadatelé přitom ze svých budoucích důchodů asi nezaplatí „jen“ technické náklady na připojení Krymu. Už teď se mluví o tom, že bude potřeba vyrovnat důchody na Krymu s průměrným důchodem v Rusku. To jsou další desítky miliard rublů.

Zdá se, že důchodové systémy v té podobě, v jaké jsme se na ně upnuli ve střední a východní Evropě, se zkrátka dostaly do slepé uličky…

Zdroj: Blog autorky