Degene

Zmiňovaný článek, na který je uveden odkaz, je starší (30. 1. 2011) a jak jsem zjistil, ještě před tím byl mnohokrát a na různých místech publikován. Napřed byl uveden v týdeníku The Prague Post a poté se informace chytila ČTK, následně 31. 5. 2008 deník Právo. Tehdejší mluvčí Schwarzenbergova ministerstva zahraničí, Zuzana Opletalová uvedla, že „kniha obsahuje omyly a falešné informace“. Co jiného také mohla říkat… Článek přitom vychází z knihy, která skutečně vyšla: Paul Polansky, The Storm, česky Bouře, překlad: Vladimíra Žáková, G plus G 1999, ISBN: 80-86103-24-2, EAN: 9788086103242. Pravdoláskaři budou tvrdit, že jde o podvrh StB (asi americké, podle autora). V odkazovaném článku najdete stručný výtah knihy Bouře. Jsou tam i další zajímavé věci týkající se rodiny exprezidenta Havla. Je to pravda? Jsou to lži? Názor si musí udělat každý sám.

Ten historický paradox spočívá v tomto:

Schwarzenbergské panství bylo v prosinci 1939 postiženo živelnou pohromou. Déšť, přívaly sněhu. 40% lesů na rozloze 10000 hektarů bylo zničeno. Náprava vlastními silami by trvala 15 až 20 let a hrozil by bankrot panství. Schwarzenbergův advokát se proto obrátil na protektorátní úřady s žádostí o pomoc. Úřady Schwarzenbergovi vyšly vstříc, a tak v létě 1940 vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenbergům z nouze.

Zkrátím to. Napřed v táboře byly dvě stovky dělníků ze Slovenska. Neosvědčili se. Později přibyla várka 640 českých vězňů. Neosvědčili se. Dále následovali Židé. Neosvědčili se. Všechno vyřešili až Cikáni. Ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, byly navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt… Ač je to další paradox, s nimi prý tehdejší kníže byl navýsost spokojen.

To židovské intermezzo na Schwarzenbergově panství je v článku popisováno dost drasticky:

… Na řadu tedy  přišli – po určitém váhání ze strany Schwarzenbergů – Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaz zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak – měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, „upracováni“. Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma…

… Ani Židé však Schwarzenbergovy lesy od polomů nezachránili – byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína…

Celý text článku končí tím, že tehdejší místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k vydání knihy Bouře týdeníku The Prague Post řekl: „Obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít vážně. Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí.“

Jak současný kníže reagoval na slova Pitharta, mi známo není … Autorka citovaného článku Tereza Spencerová prohlašuje: „Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?“ S tím lze jen souhlasit. Přísloví jsou opravdu poučná. Jedno říká: synové nemohou za hříchy svých otců. Druhé pořekadlo oponuje: jablko nepadá daleko od stromu… Můžete si vybrat, máme přece demokracii…

Vydání knihy Bouře provázely zajímavé okolnosti. Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G všemu z počátku nechtěl věřit, váhal nad vydáním textu. Pro jistotu vše nechal prověřit svými právníky. A překvapení pokračovalo. Jeho právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova…

Fedor Gál dál říká: „Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní, ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec.“

Článek, z kterého cituji, by se tak měl jmenovat ne Případ nepovšimnuté knihy, ale Případ nechtěné knihy. Tehdy to zrovna moc pravdoláskařské nebylo… Katolická církev měla kdysi tzv. Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih). Byly to publikace, které církev cenzurovala z důvodu, že by mohly být nebezpečné pro víru jejích členů. Účelem bylo zabránit čtení amorálních knih či prací obsahujících teologické chyby a zabránění poškození věřících. Cosi mi to připomínalo, jen jsem nevěděl co. Stačí však slovo věřící či člen nahradit výrazem pravdoláskař a jste doma.

Vydavatelé, knihkupci i novináři autocenzurou splnili svou „morální“ povinnost: nedávat do oběhu nebo číst knihy, které ohrožují víru a morálku pravdoláskařů. Ale to už tu, pokud si vzpomínám, přece jednou bylo – za socialismu i za Hitlera. Nacisté zakázané knihy dokonce rovnou pálili. Zdá se, že pravdoláskaři kážou vodu a pijí víno. Že by překroutili i heslo „nejsme jako oni“? Nepřekroutili. Jsou stejní, možná i horší! A toto už vůbec není pravdoláskařské…

Život přináší neuvěřitelné paradoxy. Představte si, že by prezidentské volby nevyhrál Zeman, ale Schwarzenberg. Češi naštěstí na manipulace ve stylu amerických prezidentských kampaní ve prospěch Schwarzenberga nedali, takže je to opravdu jen představa. Nicméně, došlo by k zajímavé situaci. Řád bílého lva by člověku, který židovské děti zachraňoval před deportací do koncentračního tábora, předával člověk, jehož předkové na práci Židů parazitovali…