Mezi osobnosti, jejichž myšlenkové dílo zásadním způsobem ovlivnilo následující generace, patří i švýcarský teolog francouzského původu Jan Kalvín, od jehož smrti letos uplynulo rovných 450 let. Nehodlám zde unavovat životopisnými údaji, jež si lze opatřit v encyklopediích či jiných odborných publikacích a raději se zaměřím na představení a hodnocení některých myšlenek a souvislostí, o nichž se jinde takřka nedočteme. Jednou z mnoha myšlenkových neřestí nejen naší doby je instrumentalizace významných historických postav za účelem prosazování aktuálních, ideologicky motivovaných sociálních a politických projektů.

Michal Semín

Z českých duchovních dějin zde můžeme uvést alespoň Jana Husa, k němuž se hlásily jak proudy liberální, tak totalitní (Mussolini, Nejedlý), aniž si byli ochotni připustit, že Hus by s jejich názory, natož pak světonázorovými východisky, rozhodně souhlasit nemohl. Domnívám se, že podobný příběh účelové instrumentalizace lze vysledovat i v případě Jana Kalvína.

Jak již jsem výše uvedl, Kalvín je řazen mezi myslitele, jejichž ideje přispěly ke vzniku moderních občanských a politických svobod i kapitalistického hospodářství. Je tento Kalvínův ustálený portrét věrohodný? Lze jej opravdu řadit mezi průkopníky svobody a demokracie, jak dnes tvrdí intelektuální mainstream?

První z klíčů k odpovědi na tuto otázku leží v kritickém rozboru Kalvínovy nauky o spáse. Nehodlám s Kalvínem polemizovat z pozice katolické teologie, ba co víc, kritická reflexe Kalvínova učení, kterou nabízím, není ani specificky teologická.

Kalvín, stojící v čele druhé vlny protestantské reformace, utřídil a systematizoval Lutherovy revoluční ideje náboženského subjektivismu a individualismu, umožňující pozdější vznik liberálního hnutí. Racionálně založený Kalvín rozvíjel více teologických témat, než emocemi zmítaný Luther, což jej právem postavil do čela samostatného proudu v rámci protestantismu. Proudu, jehož hlavním pramenem je učení o predestinaci (předučení).

Co je jeho jádrem? Kalvín byl přesvědčen o tom, že Bůh od věčnosti určil, kdo bude spasen a kdo zavržen. Bůh si dle této teorie své vyvolené nevybral ani na základě svého předzvědění o jejich svobodném úkonu víry, natož pak dobrých skutcích a ctnostném životě (Luther i Kalvín se shodují v názoru, že lidské skutky nemají vzhledem ke spáse člověka žádnou cenu).

Kalvínovo radikální řešení této závažné teologické otázky o vztahu Boží a lidské svobody vyvolalo nemalé pnutí i v protestantském táboře (zatímco katolickými teology bylo vždy důrazně odmítáno), přesto se Kalvínovi stoupenci nepřestávají k tomuto vyhraněnému pojetí hlásit. Jen málokdo z nich si však plně uvědomuje, jaká významná hodnota, navzdory tomu, že s její obranou bývá Kalvín spojován, padla jeho učení za oběť. Pozorný čtenář již nejspíš sám rozpoznal, že touto hodnotou je lidská svoboda, tj. možnost nedeterminované volby člověka mezi dobrem a zlem.

Může být Kalvín právem považován za jednoho z praotců občanských a politických svobod, popírá-li podíl svobodného jednání člověka na dosažení nebeské blaženosti? Pokud jsou někteří lidé již předem a to zcela nezměnitelně Bohem předurčeni k tomu, že svého posledního cíle nedosáhnou, neexistuje přeci jediný racionální důvod k tomu, aby usilovali o dobré jednání.

Kalvínovo učení poskytuje, tak jako jiné fatalistické systémy, teoretické zázemí pro mravní nihilismus i s jeho negativními důsledky pro život jedince i společnosti. Že tomu tak v praxi, obzvláště v křesťanském prostředí, nebývá, není dáno jen tím, že člověk není vždy důsledný ve vyvozování závěrů ze zastávaných premis, ale i proto, že Kalvín neposkytl, a to zcela záměrně, měřítko, podle něhož lze s jistotou poznat, k jaké podobě věčnosti nás Bůh předurčil.

Život v neustálém napětí, ke které kategorií lidí vlastně patříme, vedl jeho následovníky k hledání známek trvalé Boží přízně a tedy i vyvolenosti. Na základě inspirace Starým zákonem převážilo přesvědčení, že jedním z důležitých predestinačních znamení, kromě činného náboženského života, je i materiální blahobyt, spojený s úspěchy na poli práce a podnikání. Právě toto „kalvínské kritérium“ stojí v základech slavné teze Maxe Webera, že Kalvín a jeho dědici jsou, když ne otci, tak alespoň duchovními kmotry kapitalismu.

Ty čtenáře, jimž je moje stručné exposé Kalvínova učení o predestinaci a jeho důsledcích pro život jedince i společnosti nepříliš srozumitelné či přesvědčivé, a před filosofickou argumentací dávají přednost uměleckému zpracování tragických rozměrů kalvínského fatalismu, odkazuji k četbě jednoho z nejslavnějších amerických románů všech dob Moby Dick (Bílá velryba) od Hermana Melvilla, či ke sledování stejnojmenného filmu s Gregory Peckem v hlavní roli.

Poté, co jsme zpochybnili oprávněnost tvrzení, že myšlenkové dílo Jana Kalvína může přispět k obhajobě lidské svobody, věnujme se otázce, zda si tvrzení, že Kalvínovo učení znamená přelom v dějinách ekonomického myšlení, nezaslouží podobně kritické zhodnocení. V této souvislosti doporučuji studii předního znalce Kalvínova života i myšlení (jehož sympatie k osobě, jíž se dlouhodobě odborně věnuje, jsou nepřehlédnutelné) Ronalda Wallace, nazvanou „Calvin, Geneva and the Reformation“.

V kapitole nazvané „Economics in Geneva“ připouští Kalvínův odklon od scholastických autorů, věnujících se hospodářské etice z katolické perspektivy, pouze však jen v jediném bodě, a to v otázce dovolenosti úroku (lichvy). I zde je však Kalvín ve srovnání s pozdější praxí značně restriktivní, např. považuje za nemravné, aby se někdo půjčováním peněz na úrok výlučně živil. V jiných otázkách však zastával postoje, jež se od postojů ostatních morálních teologů své doby zásadně nelišily.

Ačkoli majetkovou nerovnost považoval za legitimní, příliš velké rozdíly ve společnosti považoval za zlo. Považoval za mravní příkaz dělit se o svůj přebytek s chudými: „to, co vlastníš, je vskutku tvé, ale jen pod tou podmínkou, že se o to rozdělíš s hladovějícími a žíznícími…“, cituje Wallace Kalvína.

Je tedy zřejmé, že Kalvín nijak nevybočoval z tradičního křesťanského pohledu na soukromé vlastnictví, jež má být užíváno nikoli jen ve prospěch vlastníka, ale i bližních. Kdo považuje Kalvína za průkopníka „laissez faire“ bude nejspíš překvapen i tím, že vystupoval proti formě lidského soužití, založené na soutěži. Výslovně tvrdí, že rivalita a boj o hospodářské přežití mezi lidmi odporuje ideji křesťanské společnosti.

O lidech, žádostivých majetku, smýšlel jednoznačně negativně. Ty, již využívali chudé k málo placené práci, označoval za „upíry“ či „vrahy“. Tvrdě vystupoval proti zvyšování cen v situaci, kdy společnost zasáhla živelní pohroma. Myšlenka, že vládce nemá řídit hospodářský život země (města) mu byla zcela cizí. Že Kalvín nebyl žádným liberálem, je ostatně dostatečně zřejmé i z toho, jak po roce 1541 vládl, spolu s jím zřízenou Konzistoří, tehdejší Ženevě. Režim, jemuž dal vznik, nelze nazvat jinak než morální diktaturou. Členové konzistoře a jí pověřené osoby dbali na to, aby se veřejný i soukromý život místních obyvatel nelišil od představ, jež o správném životě zastával Kalvín.

Byl vykonáván dohled nad účastí na bohoslužbách, dvakrát do roka byla každá domácnost podrobena prohlídce, zde se v ní neprovádí něco nekalého. Trestáno nebylo jen cizoložství (trest smrti), ale i karetní hry, tanec či záliba v alkoholu. Byla zavedena cenzura, regulacím podléhalo oblečení žen i péče o jejich vlasy. Předmanželský pohlavní styk byl trestán několika dny vězení o chlebu a vodě, stíhány též byly veškeré projevy náklonnosti k úředně zakázané katolické víře (mariánská úcta, vlastnění svatých obrázků, modlitba růžence apod.).

Byly uzavřeny všechny hostince ve městě, ale protože v tomto konkrétním případě hrozila lidová vzpoura, po třech měsících byly opět otevřeny. Suma sumárum – život obyvatel Ženevy byl politickou autoritou, nerozlišující sféru veřejnou a soukromou, světskou a duchovní, určován do neuvěřitelných detailů, každý se nalézal pod drobnohledem těch, již na dodržování těchto přísných pravidel dohlíželi.

Jak je z těchto skutečností zřejmé, nad údajnou Kalvínovou úctou k hodnotě lidské svobody se vznáší pochybnost nejen díky výše uvedené kritické reflexi učení o predestinaci, ale i vzhledem k tomu, jakými prostředky vykonával vládu nad obyvateli Ženevy.

Je tu však ještě jeden aspekt Kalvínova dědictví, jež si v souvislosti s dnes ohroženými hodnotami svobody a demokracie zasluhuje pozornost. Píše se rok 1620. Tisíce kilometrů od Bílé hory, jež určuje dějinný vývoj naše národa i celé Evropy, začíná příběh, jenž bude mít vliv na běh celého lidstva. Angličtí puritáni, prchající před náboženským pronásledováním v rodné zemi, připlouvají ke břehům Ameriky, aby zde položili základy Nového světa.

Jako věrní učedníci Jana Kalvína, i oni mají potíže z rozlišováním hranic mezi mocí světskou a duchovní. Proto nepřekvapí, když nejen své nově založené církevní obce, ale i kolonie, jež se později přetaví do federace Spojených států amerických, považují za „dílo Boží“, za „nový Izrael“, za „zářící město na hoře“. Boží predestinace se, dle Kalvínova mínění, netýká jen jednotlivců, ale v jistém smyslu určuje osudy i jednotlivých národů. Tak, jak si Hospodin svého času vyvolil národ židovský, tak si dnes povolává nový lid, aby byl nejen americkému kontinentu, ale celému světu „světlem mezi národy“.

Toto teleologické sebevědomí politické společnosti, definující svoji dějinnou úlohu termínem „nový řád věků“ (novus ordo seclorum) je tedy něčím, co je USA dáno do vínku. I když jsou dnes oproti původnímu étosu kazatelé „americké výjimečnosti“ o poznání sekularizovanější, v národní psychologii tento rys přetrvává do dnešních dnů.

Přelomovou postavou je v tomto ohledu 28. prezident USA Woodrow Wilson. Tento zbožný presbyterián a svého času prezident kalvinisty zřízené Princetonské univerzity usiloval o to, aby jím iniciovaná Liga národů sídlila v Ženevě a její základní dokument nesl název „Covenant“ (biblické označení pro smlouvu mezi Bohem a lidmi). Neprávem opomíjený konzervativní myslitel Robert A. Nisbet je toho názoru, že od chvíle, kdy se Wilson do čela USA postavil, získala „americká mise“ nový rozměr: původní ryze náboženské poselství se začne sekularizovat a novými vývozními artikly se v průběhu minulého století stanou „demokracie, svoboda a abstraktní lidská práva“. Také připomíná Wilsonův axiom: „Čeho se Amerika dotkne, stává se svaté“.

A ať už se okolního světa dotýká penězi, zbožím či zbraněmi, vyznavači doktríny „americké výjimečnosti“ nepřestávají pochybovat o tom, že hegemonického postavení ve světě, jehož USA ve 20. století dosáhly, je pro celý svět požehnáním. Americké politice, včetně té zahraniční, proto nikdy dobře neporozumíme, budeme-li ji interpretovat výlučně optikou pragmatických zájmů, vždy v ní budou silně přítomny ideologické motivy.

Vím, co by si Jan Kalvín pomyslel o tom, že oficiální součástí dnešní zahraniční politiky USA je selektivní podpora práv „elgebetů“ (LGBT – lesby, gayové, bisexuálové, transsexuálové) a propagace jejich životního stylu a také vím, jak by jednal, kdyby mu v ulicích ranně novověké Ženevy uspořádali svůj „pochod hrdosti“. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že i za tyto projevy „výjimečnosti“ nese svůj díl odpovědnosti.

Historická stopa, kterou za sebou Jan Kalvín zanechal, je tedy nepochybně výrazná. Není však vůbec jisté, zda ji optikou svobody a anti-utopianismu můžeme s čistým svědomím slavit.

Zdroj: EUportal.cz