Jak jde čas se západními demokraty očima „zarytého komouše“: Od podpory UCK, přes adoraci Arabského jara, až po jásání s ukrajinskou antisemitskou Svobodou
Demokracie musí někdy bolet, chtělo by se člověku říci s notnou dávkou škodolibosti, když pozoruje dění na Ukrajině. Do médií včera uniklo jedno nepěkné video, které nevrhá příliš dobré světlo na politickou stranu Svoboda. Několika jejím členům se podařilo vniknout do kanceláře šéfa ukrajinské televize a obvinili jej z příklonu k Rusku a zaujatému informování o událostech na Majdanu. Na to konto mu bylo řečeno, že musí ihned podat písemnou výpověď. Když neměl pro „přátelské návrhy“ poslanců ze strany Svoboda pochopení, byl k napsání okamžité výpovědi přinucen násilím. Je paradoxní, že jeden z útočníků je členem parlamentní komise pro svobodu projevu.
Ukrajinský netvor
Není to poprvé, kdy byli horliví politici této nacionalistické partaje přichyceni při problémovém jednání. Před několika týdny jeden z nich před kamerami ztloukl prokurátora, který se podle něj provinil tím, že byl příliš oddaným stoupencem prezidenta Janukoviče. Svoboda nese dlouhodobě označení jako extrémně xenofobní politická strana, která si libuje v antisemitismu a protiruských postojích.
Strana Svoboda má přitom zastoupení v současné vládě a je považována Evropskou unií i USA za seriózního partnera pro jedání o dalším osudu země. Přitom ještě před 1, 5 rokem, konkrétně 13. prosince 2012, Evropký parlament charakterizuje Svobodu ve své rezoluci takto: „…Evropský parlament vyjadřuje znepokojení nad vzrůstajícími nacionalistickými tendencemi politické strany Svoboda, která se nově dostala do ukrajinského parlamentu. Její rasistické, antisemitské a xenofobní projevy odporují hodnotám a principům Evropské unie….“ [1]
Je přinejmenším zvláštní, jak po několika měsích očividné fašistické tendence Svobody nikomu nevadí. Možné vysvětlení nabízí v závěru svého článku ze 6. prosince 2013 vždy proevropský a prorevolučně naladěný a mnoha EUoceněními ověnčený novinář Luboš Palata: „…faktem je, že bez západu Ukrajiny i strany Svoboda by proevropské demonstrace Ukrajinců už asi dávno zašly na úbytě…“ [2]
Pro EUelity a jejich spřízněné novináře tedy nakonec vůbec není důležité, jaké myšlenky Svoboda reprezentuje. Klíčové je, že jsou tito extrémisté nakloněni spolupráci Evropské unii. V prosinci 2012 si ještě poslanci Evropského parlamentu nebyli proevropskými postoji Svobody jistí, proto se otevřeně pustili do její oprávněné kritiky. Je téměř jisté, že další odsuzující rezoluce na adresu Svobody se od EP již nedočkáme. Stejně jako tomu bylo v případě teroristické UCK v Kosovu, tak i Svoboda je plně rehabilitována. Stačilo proto udělat jediné – přihlásit se k „hodnotám a principům“ Evropské unie.
Ve světle těchto prapodivných postojů se jeví velmi neuvěřitelné, jaký má EU dlouhodobě vztah k Wildersovi, Faragovi a dalším euroskeptikům. Prvně jmenovaný nebyl svého času pro své údajně „xenofobní“ názory na islám vpuštěn na Britské ostrovy a už několik let je obviňován z těch nejhorších ideozločinů. Nigel Farage má sice jako Brit poněkud komfortnější postavení, ale rovněž je na něj nazíráno jako na nějakého podivína. Protože, kdo normální by kritizoval bezchybnou Evropskou unii, než člověk psychicky více či méně narušený, že?
Vraťme se ale zpět k incidentu v ukrajinské televizi. Britský levicový deník The Guardian se celé události zevrubně věnuje ve svém včerejším článku, který vyšel v odpoledních hodinách. Zajímavá jsou zejména vyjádření hlavních aktérů ukrajinského převratu. Všichni samozřejmě jednání „Svobodovců“ odsuzují a vyjadřují nad ním politování. Jakoby si nikdy nebyli vědomi, s kým, že to na „demokratické revoluci“ vlastně spolupracovali.
Prezidentský kandidát Vitalij Kličko míní, že by „všichni zainteresovaní poslanci ze strany Svoboda měli okamžitě složit svůj mandát“ a hodnotí jejich čin jako „barbarský a nezákonný“. Zároveň vyjadřuje přesvědčení, že státní žalobce bude v jejich případě postupovat dle ukrajinského práva. To je ovšem diskutabilní, protože tento žalobce je sám členem strany Svoboda.
Znepokojení nad vpravdě otřesnými záběry vyjadřuje i spolupracovník Amnesty International Heather McGill, dle kterého „…musí být tento bezprecedentní útok na svobodu slova zevrubně vyšetřen“. V opačném případě by podle jeho názoru „…mohlo docházet k podobným útokům na nezávislá média i v budoucnosti“.
Ministr vnitra Arsen Avakov zase soudí, že „jednání poslanců ze strany Svobody je ve své podstatě stejně nesprávné, jako bylo neojbektivní informování Prvního kanálu o událostech na Majdanu“.
Čekal bych, že se svých ukrajinských kolegů zastanou naši aktivističtí novináři. To se samozřejmě nestane. Onen nešťastník, který byl fyzickým násilím přinucen k sepsání výpovědi, stál totiž na nesprávné straně. Tudíž má smůlu.
Nejenom incident v ukrajinské televizi ukazuje, že důvěřivá EU a USA možná nevsadili na správného koně. Jako by si politici reprezenující „západní demokracii“ vůbec nevzali příklad z Arabského jara či Sýrie. I v těchto konfliktech bez sebemenšího váhání podpořili revoluční síly. Bez ohledu na to, že jejími představili v drtivé většině případů nebyli žádní demokraté.
Nyní však musí jít všechny pochybnosti stranou a je třeba se v jednom šiku postavit ruskému medvědovi. V tomto smyslu se vyjadřuje většina médií i politiků. Pobavil mě jeden nepříliš známý oDSák, který se na svém blogu chlubí tím, že byl euroskeptikem, ale po událostech na Ukrajině je eurooptimista. Nijak povzbuzující není ani článek Astona – Ondřeje Neffa, který v jedné pasáži svého textu píše:
„.…..opravdovým nebezpečím pro nás je ovšem i nástup proruské páté kolony. Má to zřetelnou analogii s třicátými léty. Eurorealistická a později euroskeptická rétorika se převrátila na proruskou rétoriku, jako když se rukavice obrátí naruby. Dikce nohsledů Václava Klause už jasně připomíná předválečnou Vlajku. Jak už se to stalo v moderních dějinách mnohokrát, najednou se slévá levice a pravice do jednoho kalného proudu. Mohli bychom sázet, kdy do tohohle vagónu s muzikou naskočí komunistická strana…
Zrovna u Neffa mě takový postoj překvapuje. Netušil jsem až do včerejška, že uvažuje stejně schématicky jako pánové Zaorálek, Kocáb či Schwarzenberg s Kalouskem. Jako kdyby EU a USA museli nutně kritizovat pouze komunisté. Jako bych snad já měl něco společného s komunisty a VLajkou jenom proto, že místo emotivních reakcí na adresu Putina, kritizuji především EU a USA. Proč asi? Protože jsem občanem země patřící do EU a NATO. Právě proto mi více vadí přešlapy a chyby těch, kteří by mi logicky měli být blíže.
Omlouvám se panu Neffovi i ostatním za svůj názor, ale mně se socialistická EU a USA svým viděním světa vzdalují. To ale přece vůbec neznamená, že bych chtěl vidět Českou republiku v područí Ruska. Naopak si Putinův režim nikterak neidealizuji, proto nemám zapotřebí trousit na jeho adresu nálepky jako diktátor či druhý Hitler. Jsem realista a chápu, že Rusko bude vždy odlišné od kontinentální Evropy. Nikdy nemůže být takové, jaké si jej přejí mít skuteční i domnělí západní demokraté. Bylo by naivní si myslet, že tomu může být jinak.
Být hluchý a slepý k nedopustitelným přehmatům „mé“ západní civilizace, jako onen nejmenovaný ODSák, to bohužel nemohu. Ani v situaci, kdy Putin reaguje tak, jak reaguje.
Abych se vrátil ke článku Astona…Jeho výsměšné označení „Klausovi nohsledi“ poněkud pokulhává. I když je našimi klišoidními médii nazýván exprezident rusofilem a málem agentem Kremlu, není tomu tak. Stačí si sem tam přečist jeho články. V jednom z nich byste mohli např. najít zmínku o tom, že „bychom jistě nechtěli, aby u nás vládly poměry jako v Rusku“…Ano, opravdu to napsal ten rusofil Klaus, který prý uctívá vše, co pochází z Ruska.
Budu se muset smířit s tím, že se opět vracíme do doby, kdy platilo: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“.
A co vy? Na které straně stojíte?
Převzato z ePortál.cz
Zdroje citací:
Zdroj
