Lukáš Lhoťan

Tento Zlý je protivník Ježíše a snaží se svést lid k tomu, aby popřel Boha a božskost Ježíše. Apoštolové o něm psali: „a pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš ‚zabije dechem svých úst‘ a zničí svým slavným příchodem.“ (2. Tesalonickým 2:8) Svatý Pavel zřetelně popisuje, že zápas křesťanů není zápasem proti lidským bytostem - „nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Efezským 6:12)

Podle jednoho výkladu křesťanského pohledu na dějiny je veškeré pronásledování křesťanů v tomto světě iniciováno duchy zla. Cílem těchto duchů je dotlačit křesťany k popření základního kamene křesťanské víry, že Ježíš je mesiáš a syn Boží. Tedy cílem duchovních sil zla není ani tak zničení křesťanství, jako zničení křesťanské víry v evangelium Ježíše. Duchové zla se nesnaží křesťany zbavit křesťanského „šatu“, ale snaží se zbavit křesťany vnitřní víry v Ježíše.

Tedy člověk se může dále veřejně prezentovat jako křesťan, ale jeho víra a myšlenky mohou být nekřesťanské. A zde na scénu dějin vstupuje islám.

Islám popírá jak božství Ježíše, tak jeho vyvolenost. Islám sice tvrdí, že Ježíše uznává, ale má ho jen za obyčejného proroka, jehož učení dnes již neplatí a je nahrazeno učením Mohammeda. Islám tak popírá Ježíše v základních bodech křesťanské víry. No, není to od zlých duchů geniální tah? Na venek Ježíše nepopírají, ale ve skutečnosti ničí to, co je základem Ježíšova učení?

A co nám o podobných představách, jako je ta islámská, říká učení apoštolů?

„Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.“ (1. list Janův 22-23)

Z pohledu křesťana je tedy možné vnímat všechna ta bratříčkování s islámem jako spolupráci s duchy zla a odpůrci toho, co učil Ježíš. Oni vlastně přicházejí s tím, že musíme rezignovat na odpor proti duchům zla a místo toho pomáhat duchům zla se usazovat, s jejich překrouceným učením, mezi křesťany a pohany v Evropě.

Jeden významný křesťanský propagátor mezináboženského dialogu v České republice mi v kritice mého vystupování proti islámu napsal: „A já si kvůli svým dětem přeju mírovou budoucnost, u nás i ve světě. A snažím se, co mohu pro mírovou budoucnost dělat.“

Chápu, že to myslel dobře, ale co pak mají říkat apoštolové a jejich učedníci? Co pak mají říkat miliony křesťanů pronásledovaných kvůli víře v Krista v islámských a komunistických zemích? Oni by se vlastně měli, podle tohoto křesťana, na svou víru vykašlat, protože tím jen dráždí islám a komunismus.

Pohané viděli statečnost křesťanů v nejbolestivějších mukách, a tak začali toužit po křtu. Křesťané rostli, čím více je pronásledovali. Proto už ve 2. stol. Tertulián konstatoval: „čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev mučedníků je semenem nových křesťanů.“ Ale dnes vidíme, že křesťane, upadají a mizí ze scény dějin v Evropě. Není to snad tím, že již mnozí rezignovali na křesťanskou víru a nechali si jen kulturní křesťanský obal?

Odpor proti islámu a jeho přílivu do České republiky tedy nemá jen fyzický rozměr, ale i rozměr duchovní. Nejde jen o fakt, že tam, kde se usadí islám, dříve či později dochází k destrukci lidskosti a propuká násilí a nenávist, ale i o to, že ti, kdož hlásají nekritický dialog s islámem, vlastně hlásají nekritický dialog s antikristem a zlými duchy.

„Mějte v paměti své svaté, kteří hlásali Boží slovo. Uvažte, jak žili až do smrti a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes a na věky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami.“ (Žid 13,7-9)