Málokdy se Vám povede zažít takovou legraci jako se to povedlo mně, při návštěvě obchodního zástupce firmy ČEZ. Zejména když víte, co jí předcházelo. Starý přítel, jemuž říkáme ne zcela přesně Jarda, je učitel, myslivec a kamarád z dětství. Před zhruba osmi lety koupil na venkově, dál od Prahy, malý domek. Dosavadní majitel ho zdědil, moc se o něj léta nestaral a co nepropil, to prosázel. Když už se chtěl zbavit dluhů, domek Jardovi prodal za pár desítek tisíc. S odpojenou elektřinou a původním stavu stavby někdy z roku 1905. Nebýt v osmdesátých letech nově udělané střechy, stálo by to zato spíš zbourat.

Jarda se dal do práce a když vyklidil tuny harampádí a vyboural ještě do pozimu dveře do budoucí přístavby kde měl v plánu koupelnu, došel k tomu, že už bude na stavbě potřebovat proud. A tak zašel na ČEZ.

A přišlo první překvapení. Ačkoli dluh byl bývalého majitele a ČEZ ho na něm vymáhal, najednou chtěla úřednice za přepážkou, aby dluh zaplatil i Jarda. A protože to nebyl jeho dluh a šlo o sedmdesát tisíc, neměl důvod dluh platit. Ani po opakovaných návštěvách neuspěl.

Buď zaplatí dluh který neudělal, nebo jej ČEZ nepřipojí. Monopolní postavení umožňovalo ČEZu si diktovat.

A tak dětem doma vysvětlil, že se na chalupu bude jezdit až od jara a sám trávil podzim šoulačkou po lese s flintou na zádech a po večerech si svítil moderní petrolejkou. Tou, co je na baterky a svítí modrými diodami.

Někdy na vánoce dostal soused u nás v domě jako dárek elektrocentrálu ke svým šedesátinám a hned nato druhou od snachy a tak se rodina rozhodla jednu prodat jako nadbytečnou. Tak jsem zavolal Jardu a skoro nová, tichá uvrněná Honda změnila majitele. A najednou se zas mohlo stavět. Honda byla centrálou sotva slyšitelnou, což se posléze ukázalo jako problém.

Půjčená míchačka několik týdnů přežvykovala čerstvou maltu a přístavba s novou koupelnou stála sotva za měsíc. Jen počkat až ČEZ zmoudří a může se kolaudovat. To se ale nestalo.

Začaly se dít jiné věci.

Krátce po dalším odmítnutí na centrále ČEZu se v pracovním pikapu s barevným logem přihnali dva zle se tvářící pánové a rovnou na Jardu uhodili.

Kde máte to téčko ! „ zněla strohá žádost, kterou bylo třeba Jardovi přeložit.

Kde prý má tu černou přípojku. Jarda žádnou neměl a pánové se vytasili tím, že vědí, že ji má. Když chtěl Jarda vědět od koho tu pitomost mají, nechtěli to říct. Nebylo ani třeba. Místnímu starostovi ležel Jarda v žaludku, aniž byl pro to důvod a ten ho udal. Taková ta poťouchlá, zlá komunální svině, co se nechá zvolit a potom jenom škodí.

Tak Jarda řekl, že ty dráty jsou odstřižené až u silnice, a ať se pánové nezlobí, ale od nic nezneužívá. Ukázali na u domu stojící míchačku a on jen dodal že má za domem centrálu a – nashledanou. Později se ukázalo, že určitou roli asi hrálo to, že ta centrála nedělala celé víkendy kravál, protože to byla tichá japonská Honda.

A tak, pochopíc, že to jinak nepůjde, koupil Jarda solární soupravu, na střechu se mnou dal příští víkend solární panel a poté velkou baterku do bagru spolu s elektronikou dolů do sklepa. A začalo se svítit.

Na chaloupku začala jezdit celá rodina a poté, co Jarda přistavěl krb s velkou vložkou na ohřev vody, už ho čekala jenom kolaudace. Jenže.

Jednoho dne přišel Jarda z lesa a jen za ním zapadly dveře, přihrnula se k domku dodávka plná samopalníků ČEZu a chystali se přeskákat plot. Bylo to za časů kdy už se o skandálech ČEZ MĚŘENÍ vědělo. Ostatně tenhle samopalnický vymáhací útvar byl zaveden za Martina Romana a vlády ČSSD Jiřího Paroubka, pokud si vzpomenete. Lidovost naší levice tehdy neznala mezí. Jarda, majíc v domku malé děti sáhl po flintě a udatní rambové státního ČEZu raději zůstali venku. Sice vyhrožovali, ale prostě si to nedovolili. Zavolali policii a po jejím příjezdu se domáhali vstupu dovnitř. Jarda to odmítl a pozval dovnitř jen policisty. Ti se spokojili s kontrolou akumulátoru ve sklípku a dvanáctivoltovými diodovými žárovkami v objímkách, jež ani nebyly na 220 voltů stavěné.

Rambové odtáhli a za týden přijeli zase chlapíci v firemním pikapu.

Jiní. Že prý se chtějí dohodnout. Nebylo na čem. Ne s takovou firmou.

Od té doby, léto, co léto, přijede nějaký obchodní zástupce a květnatě hovoří o pohodlí života s elektřinou. A Jarda odpovídá o pohodlí solárního panelu.

Když počátkem letošního července přijel další, byl jsem u toho. Jak začal melodicky argumentovat, neprojevil jsem tolik slušnosti jako pan domácí a rovnou jsme se ho zeptal, proč je u nás elektřina dražší, než kolik ji sám platím v Německu. Dlouze mi vysvětloval, jak si tohle vymyslela média, ale když jsme vytáhl svůj německý „rechnung“ od Drewagu, zblednul.

Tak jsme mu vysvětlil to o solárních panelech na druhé straně domu a o nepotřebě jejich vymahačů v zahradě, aby tu dělali divadlo před dětmi a taky fakt, že se to celé táhne 8 let a že by už mohli přestat s tou svojí barevnou energií prudit.

Pokud člověk nemusí, s takovou firmou co si z něj dělá dojnou krávu a blbce zároveň, je lepší nic moc nemít. Žít se dá i jednodušeji.

Chasník v obleku, s důležitě vypadajícími deskami v rukou pochopil, že tady jsme ČEZ prokoukli a bylo.

Zdroj: Blog autora