V médiích i z úst politiků často slýcháme, že dnešní ukrajinská krize je nejvážnějším mezinárodním konfliktem od konce studené války. Zdá se to tak hlavně proto, že ukrajinská krize se mediálně rozvíjí především jako konflikt mezi Západem a Ruskem, jako jakési pokračování staré studené války, zatímco její podstata – vnitřní politická, společenská i ekonomická krize dlouhodobě nestabilního postsovětského státu složitě hledajícího svou identitu a mezinárodní zakotvení je v podstatě přehlížena. Krize je z pohledu Západu v podstatě zredukována na přetahování s Ruskem o to, zda bude Ukrajina vytržena z tradičních staletých vazeb a stane se protirusky orientovaným satelitem Západu nebo zda bude zachován nějaký geopolitický status quo. Takový přístup je nebezpečný a vede pouze k eskalaci, nikoliv řešení.

Jiří Weigl

Kořeny ukrajinské krize leží v době rozpadu SSSR. Pokojná desintegrace bývalé jaderné světové velmoci osamostatněním bývalých sovětských republik proběhla nečekaně hladce a bezkonfliktně k překvapení celého světa, který se hrozil nepředvídatelného násilí a konfliktů. Ty, stejně jako frustrace a napětí zůstávaly skryty pod povrchem a nyní se ve změněných podmínkách znovu vracejí.

Ukrajina je toho jasným příkladem – byl to sovětskou komunistickou byrokracií vytvořený administrativní útvar spojující vzájemně odlišné a málo související oblasti, postrádající společnou identitu, tradice i historickou zkušenost. Jako samostatný stát vznikla nikoliv v důsledku uvědomělého boje svého obyvatelstva za nezávislost, ale jako výsledek odporu komunistické nomenklatury proti jelcinovským změnám v SSSR. Celých uplynulých více než dvacet let slouží Ukrajina jako varovný příklad nezvládnuté transformace a korupčního prostředí – jako příklad neúspěšné země ovládané oligarchy.

Pro Rusko bylo oddělení Ukrajiny zásadní negativní změnou, jíž nebylo schopno v době svého totálního ekonomického a politického rozkladu zabránit. Ztratilo velkou část území, které bylo více než tři století integrální součástí Ruska a jehož velká část je kompaktně osídlena Rusy. Ekonomicky i historicky šlo vždy o klíčová teritoria pro ruský stát.

Uspokojení, které zavládlo na Západě po zatlačení Ruska bezprecedentně daleko na východ, má jednu velkou slabinu. Rusko s tímto stavem není trvale smířeno, považuje jej za nespravedlivý a vynucený a snaží a bude se jej snažit změnit. Tento postoj je široce sdílený a není vázán na jednu osobu nebo jednu vládnoucí garnituru. Proto laciná personifikace ruského postoje s osobou prezidenta Putina vůbec není na místě.

Svět a Evropa mají podobnou zkušenost s dělením a umělým oslabováním Německa. To vytvořilo pouze dlouholetou konfliktní oblast v Evropě a nakonec se znovusjednocení stejně prosadilo, stejně jako německá dominance minimálně ve střední Evropě. Podobný proces, bohužel v konfliktní podobě, zažíváme nyní v Evropě východní.

Pokus Západu jednostranně začlenit Ukrajinu do své sféry vlivu, aniž by měl připraven projekt celkového řešení vztahů s Ruskem, uvedl do pohybu procesy, které vytvářejí velmi nebezpečnou výbušnou směs. U části obyvatel na Západě Ukrajiny vyvolal naivní přehnaná očekávání, že Západ je schopen zemi ekonomicky zajistit, a oživil protiruský nacionalismus. Na východě země naproti tomu vyvolal obavy a snahu o oddělení. V Rusku naopak západní politika posílila přesvědčení, že Západu jde o totální oslabení a likvidaci Ruska jako relevantní velmoci a Rusko začalo asertivně jednat.

Ukrajinská krize ukazuje, že region i svět rozpad SSSR ještě zdaleka neabsorbovaly a že zde zůstává významné ohnisko otevřených problémů, které Evropu i svět ohrožují. Jejich eskalace není v našem zájmu. Proto je třeba zásadně odmítnout krátkozraké pokusy hodnotit dění bipolární optikou – usilovat o vítězství Západu a potrestání Ruska nebo naopak. Pro obě strany by takové vítězství bylo vítězství Pyrrhovo a pro Ukrajinu tragédie.

Ukrajinskou krizi nelze vyřešit bez vybudování nové architektury vztahů mezi Ruskem a Západem. Jen v jejím rámci může fungovat asociační dohoda Ukrajina-EU. Naším vítězstvím nemůže být nová studená válka, frustrované a nepřátelské Rusko a nesmyslné závody ve zbrojení.

Boje na Ukrajině a prolévání krve toto vše značně ztížily. Stále trvá problém soužití menšiny velkého národa s oporou v sousední velmoci a většinového národa teprve hledajícího a budujícího svou identitu a národní tradici. Je to problém zásadní a měli bychom mu rozumět alespoň my v ČR. My jsme jej měli před 70 a více lety ve vztahu s Němci a nebyli jsme schopni nalézt řešení. To přinesla v drastické podobě až druhá světová válka a období těsně po ní. Druhou podobnou krizi v soužití národů v mnohonárodním státě v době rozpadu Československa jsme zvládli proto, že jsme pochopili priority a našli dlouhodobé oboustranně výhodné řešení.

Ukrajina i východní Evropa potřebují totéž – ne vítězství a porážku – ale řešení a dohodu, na níž vydělají všichni. Netahejme do svých představ paralely s Mnichovem a rokem 1968 – to jsou naše vlastní frustrace a s realitou dnešní Ukrajiny málo souvisejí. Inspirujme se jinde, hledejme dlouhodobá řešení.

Jiří Weigl, vystoupení u kulatého stolu k situaci na Ukrajině organizovaném americkým think-tankem „American Institute in Ukraine“ dne 8. července 2014 v Praze.

Zdroj: klaus.cz