Paradoxně ty organizace, které by jim měly pomáhat. Zdroj rasismu a nesnášenlivosti je přímo v nich. Další škodnou v revíru jsou aktivisté typu Kocába. Ovšem nejvíc si škodí sami Romové svým chováním. Nikdo doopravdy neví, jak řešit soužití mezi Romy a českou společností. A nejen českou. Lidé v oblastech se zvýšeným výskytem Cikánů se bojí o svou bezpečnost. Státní orgány jim v tom mnoho nepomohou. Policisté mají strach Romy zavírat, soudy se bojí je soudit. To vše kvůli obavám z nařčení z rasismu. Jenže rasismus a nesnášenlivost nejvíce šíří „oběti rasismu“, romské organizace a všichni ti Kocábové. Tedy ne většinová společnost.

Foto: cs.wikipedia.org | cc-by-sa-2.5

Za exministra Kocába, blahé paměti, začalo navyšování počtu neziskových organizací pro nepřizpůsobivé občany (krásný eufemismus pro Cikány). Přitom multi-kulti věrozvěsti jako byli Džamila Stehlíková a Michael Kocáb o Romech a o soužití s nimi jen mluvili, ale nikdy jejich hodnoty nepřijali a ani podle nich nežili. Pravdoláskař Kocáb byl a je snad nejzprofanovanější figurkou multikulturalismu. Když i zprofanované romské organizace tvrdily, že jejich věci víc škodil, než pomáhal, tak jak ho jinak nazvat? Romští aktivisté alias romští bafuňáři tak v Česku získali pátou kolonu – neromské, ale proromské rasisty… Naprostou pomýlenost jejich multikulturalismu vidím v „odborných“ debatách o popírání odlišností mezi rasami, které jsou dědičné a jen obtížně změnitelné.

Kocábovo dědictví neziskových organizací obnáší více než stovku rozličných romských iniciativ, zájmových sdružení, kulturních sdružení a dalších příspěvkových organizací. K tomu další stovky koordinátorů, poradců, aktivistů, atd. Žádné jiné etnikum v Česku nemá tolik zbytečných sdružení. Ani „multi-kulti“ a „tolerance“ nemůže být ovšem bezbřehá. Je to drzost, provokace nebo jen nestoudnost? Hlavně je to dobrý byznys.

Sociální programy na podporu romské komunity jsou placeny státem a dotacemi z Evropské Unie. Na těchto penězích se živí podnikavci z řad romských aktivistů. Spousta zmiňovaných spolků a organizací vydává mraky časopisů a brožur, které jsou k ničemu. Jaký měřitelný efekt to přineslo? Podle mě žádný. Žádné pozitivní výsledky. Ta situace a nevraživost vůči Romům je pořád stejná. Brožura nebrožura. Jediným skutečně měřitelným výsledkem jsou opakované problémy při vyúčtování dotací. Nechtěl jsem napsat rovnou podvody…

Romským předákům současný stav vyhovuje. Pokud bude stále existovat „romská problematika“ bude potřeba ji „řešit“. Budou nutné organizace, budou potřebné dotační peníze, budou nezbytní předáci. Proto romští bossové ani nechtějí připustit, že by se Romové měli chovat jinak. Žádají, ať se jinak k Romům chová většina. Tak to ale nikdy nemůže fungovat. Takovým způsobem Romy integrovat nepůjde. Romové jsou jiní. My to podle aktivistů musíme přijmout jako neměnný fakt. A dál platit peníze romských organizacím. Dál tím zatěžovat státní rozpočet. A tak romským předákům neustále zajišťovat slušnou existenci. O to jim jde především.

Přitom někteří Romové ani nevědí, že takové organizace pro jejich podporu existují. Což je s podivem – při takové inflaci darmožroutských spolků… Od roku 1989 se musí jednat o desítky miliard korun promrhaných v nesmyslných projektech. Ironicky řečeno, není pravda, že perpetuum mobile nejde sestrojit. Romové to dokázali díky zmiňovaným penězovodům. Počátečním impulsem, který „dotační stroj“ uvedl do činnosti, byl exministr Kocáb. Ale protože to je české perpetuum mobile, tak nevykonává žádnou užitečnou práci, ale naopak energii-peníze neustále spotřebovává.

Lidem vadí hlavně projevy romské „kultury“, to je, jak se Cikáni chovají – ne různost rasy. Můžeme to srovnat s postojem majoritní společnosti k Vietnamcům. Ti vadí jen ultrapravici či ultralevici. Vietnamci se dokázali naší společnosti přizpůsobit, přijmout její model. Možná se jim náš systém příliš nezamlouvá, ale respektují ho. Různé kultury mohou žít spolu v jedné zemi, ale ta menšinová nebo příchozí by měla přijmout hodnoty a tradice společnosti, se kterou chce vycházet. V opačném případě vznikají napětí a rozbroje. Lidé by chtěli, aby se Romové chovali slušně. Když to dokáží, raz dva bude po „rasismu“ ze strany většinové společnosti. Takový požadavek není žádný rasismus a zmiňovaní Vietnamci s tím větší problém nemají.

Je pravda, že Romové žili po staletí na okraji společnosti, stejně jako dnes. Rozpor je v tom, že západní kultura a společnost je založena na individualismu. Romská společnost naopak na kolektivismu – rodinných či klanových vazbách této komunity. Ze své kulturní odlišnosti Cikáni uměle vytváří tzv. sociální znevýhodnění své menšiny. Rozdíl obou kultur je již jen v takové „maličkosti“, jako je vnímání času. Západní společnost vychází ze snahy dlouhodobě plánovat. Romové žijí ze dne na den, dneškem. Tak, jak žili po staletí a tak jak jsou tomu naučeni.

Další věci, které lidem na Romech vadí: nerespektují vlastnictví majetku, neuznávají právo druhých na soukromí, nestarají se o vzdělání svých dětí, chtějí všechno zadarmo, kriminální chování, atd. Zajímají je pouze sociální dávky, které jsou ale majoritní společností vnímány jako výpalné za sociální klid. Ať se to pravdoláskařům líbí, či ne, nic na tom nezmění. Tak se chová naprostá většina Romů. O bílých vránách mezi nimi ještě bude řeč.

Romská mentalita má pouze jedinou výhodu: nikdy nebudou pro většinovou společnost nebezpeční takovým způsobem, jako třeba islamisté nebo jiní extremisté, kteří jsou schopní dobře se organizovat a své akce koordinovat. Toto u Romů opravdu nehrozí. Oni jen, bohužel, hlavně parazitují na společnosti, ale nejsou schopni ji přímo zničit.

Rasismem je, myslet si, že morálka národa souvisí s vlastní rasou. Za svou rasu přitom nikdo nemůže. Západ, kam se počítáme, má za sebou několik století rozvoje vědy, techniky, umění, filozofie. Cikáni mají za sebou několik století kočovného života. Nic víc. Za tu dobu se je nepodařilo asimilovat, protože oni sami o to nestojí. Nic hmatatelného nevybudovali a v oblasti kultury mají snad jen tu hudbu, tance, písničky a rasistické pohádky. Romské pohádky byly dokonce (opět s podporou státu) nedávno knižně vydány a mnohokrát ironizovány. A toto vše, tyto odlišné vzorce chování, dráždí majoritní společnost.

Kdo z Romů v něčem vyniká, něco dokáže, většinou se s nimi již dál nestýká. Jeho soukmenovci se na něj ale dívají jako na „gadžu“, od kterého se i oni distancují; místo toho, aby jej měli za vzor. Těch, co přijali hodnoty většinové společnosti nebo je pouze respektují, je tak pouhé minimum. Mají to těžké. Oni se snaží, něco dokázali, odtrhli se dokonce od svého etnika, a přesto se na ně majoritní společnost dívá přes prsty. Rozumím, že se cítí vykořeněni. Nakonec i Tomio Okamura s tím má zkušenosti. Nebrali ho ani Japonci ani Češi…

Pozitivní diskriminace jurodivého či naivního Dientsbiera není řešením. A ten vychvalovaný (klasik by řekl falešný a prázdný), multikulturalismus se také neosvědčil. I v zemi milované českými pravdoláskaři a eurohujery, v Německu, zjistili, že je to cesta, která nikam nevede. Rovnost na základě rozdílných kultur funguje asi stejně, jako rovnost na základě tříd – nijak. I to zde již bylo neúspěšně zaváděno…

Oprávněnou reakcí většinové společnosti je proto požadavek na nulovou toleranci a absolutně stejné podmínky ve všem a pro všechny. To je v přímém rozporu se snahami zbytečného ministra Jiřího Dienstbiera. S výše uvedeným souvisí i citlivá otázka sociálních příspěvků. Pokud by je Romové nedostávali tak benevolentně a v takové výši, byli by donuceni starat se sami o sebe. To samé se týká všech dalších zvláštních příplatků, kterými je úřady štědře podporují v jejich nicnedělání. Jiné řešení snad ani neexistuje. Jenže Romové se starat o sebe nechtějí a neumí… Tak co s tím?

Zdroj: Blog autora