Prasata?

Jak dlouho a na jaké pozici jste v podniku pracoval?


Ve firmě jsem pracoval dva a půl roku jako inženýr kontroly kvality.

Jaká je to firma? Čím se zabývá?

Společnost má hlavní sídlo v USA a její pobočky jsou roztroušeny prakticky ve všech velkých státech po všech kontinentech. V Evropě jsou to například Velká Británie, Německo, Francie, Česká republika, Irsko. Dále jsou pobočky v Izraeli, Austrálii, Číně. Moji kolegové, se kterými jsem začínal pracovat, byli nejprve přímo z USA, později jsme tým rozšířili o kolegy z Číny. Myslím, že dohromady má firma okolo šesti tisíc zaměstnanců.

Čím jste se provinil, že vás propustili?

Na několika řádcích jsem popsal, kde podle mého názoru skončí lidská společnost, pokud se bude řídit homosexualistickou agendou, a že lidé, kteří mají tento zdravotní problém, potřebují jinou pomoc než tu, kterou jim nabízí LGBT komunita. Koncem minulého roku jsem se tím zapojil do vnitrofiremní emailové komunikace. Tato emailová skupina sloužila na různá firemní oznámení od akvizic a blahopřání ke kvartálním úspěchům, až po vánoční či novoroční večírky.

I tehdy jsme právě oslavovali nějaký významný milník, už se přesně nepamatuji, zda to byl finanční úspěch nebo něco jiného. Každopádně mnoho lidí se tam vyjadřovalo, proč je fantastické pracovat právě v této firmě. Jeden z kolegů, ani nevím odkud byl, neboť tyto emaily odebírají kolegové z celého světa, vyjádřil při tom současně uspokojení, že se naše firma mimo jiné přidala k LGBT kampani a podpořila ji. Napsal k tomu i několik poznámek, proč to prý bylo dobré rozhodnutí.

Byla náhoda, že jsem se k této diskusi vůbec dostal. Většinou jsem tento druh firemní komunikace ignoroval, nebo neměl čas se k ní vůbec dostat. Přečetl jsem si několik dalších příspěvků s chvalozpěvy na LGBT a přišlo mi, že by bylo dobré přispět i opačným názorem. Poukázat na odvrácenou tvář homosexualismu. Na reakci jednoho z kolegů jsem jen přidal příklad z tehdejšího pražského pochodu Gay Pride, kde přišli za svá „práva“, pochodovat i lidé s pedofilní úchylkou.

Co se stalo, když jste to odeslal?

Rozproudila se celkem živá diskuse, kterou jsem však nepříliš stíhal číst, protože jsem byl zavalen pracovními povinnostmi. Druhý den se mi však ozval šéf, že se chce se mnou setkat a popovídat. Ani mě nenapadlo, že by to mohlo mít nějakou souvislost s tím nevinným emailem. Ještě ten den mě však kontaktoval člověk z oddělení HR, které řeší problémy zaměstnanců. Téměř mi spadla čelist, když jsem se dozvěděl, že důvodem našeho setkání jsou mé dva názorové emaily.

Co Vám řekl?

Že prý jsem vyjádřením svého názoru zaútočil na všechny sexuální menšiny a že jsem homofobní. Že svým chováním, respektive názory, jsem nekompatibilní s firemní kulturou a že prý nikdo z mých kolegů už se mnou nechce pracovat.

Z čeho to usoudil?

V emailu jsem psal, že ideový spor s LGBT hnutím je v podstatě kulturní válkou a že v sázce je podoba, respektive sama existence civilizace, jak ji známe. Vedle toho jsem zdůraznil důležitost podpory a ochrany tradiční rodiny a ochrany manželství. Je to sice zvláštní, ale právě tyto samozřejmé věci dokázali lidi, s nimiž jsem mluvil, přivést k pohrdání a posměchu. Nikoho jsem nežádal, aby se mnou souhlasil. Zdálo se mi, že jen prezentuji svůj názor, se kterým lze nanejvýš nesouhlasit. Jen jsem kroutil hlavou, když z mého postoje odvodili, že jsem v podstatě i proti tomu, aby byly třeba zaměstnávány ženy a podobně.

Dohodl jste se s nadřízeným?


Zkusil jsem navrhnout řešení: Pokud můj email, který byl psán v angličtině, někdo pochopil jinak, než jsem zamýšlel, a byl tím dotčen, napíšu další email, kterým vyvrátím jakékoliv pochybnosti o tom, co si o takzvaných sexuálních menšinách myslím. Dohodli jsme se, že  takovýto email připravím a pošlu ho šéfovi. To jsem také udělal. Vysvětlil jsem svůj názor a důvody nesouhlasu s myšlenkami, které LGBT agenda propaguje.

Co se dělo potom?

Hned druhý den jsme se setkali někdy odpoledne. Kromě šéfa a člověka z HR přišel i další člen představenstva firmy. Sedli si proti mně a najednou jsem měl pocit, že přede mnou sedí  Velký Inkvizitor. První, co mi šéf řekl, že můj omluvný email je ještě horší, než ty první dva. A že z něj zjistil, že nemám zájem se omluvit. Marně jsem se snažil vysvětlit, že mám problém s LGBT agendou jako takovou, nikoli s lidmi, kteří potřebují naši pomoc a ochranu, která by ovšem měla být v jiné podobě, než jakou nabízejí aktivisté LGBT. Znovu mi bylo řečeno, že jsem zaútočil na sexuální menšiny, že se svými názory nejsem v souladu s firemní kulturou a že všichni moji kolegové se mnou odmítají pracovat. Pak šéf řekl, že už nechce, abych v jejich firmě byl nadále zaměstnán.

Jaká byla reakce kolegů?


Byli šokováni. Nechápali postoj vedení pobočky. Brali můj email jako názor, se kterým se dá nebo nedá souhlasit, o kterém ale lze a je dobré vést diskusi. Jsem s nimi stále v kontaktu.

Takže vás propustili?

Druhý den při rozhovoru u kulatého stolu, už bylo všem mým nadřízeným nad slunce jasné, že jsem spáchal zločin proti lidskosti, že jsem svým názorem urazil všechny sexuální menšiny a možná i většiny. Někdo z nich pak vytáhl papír s dohodou o ukončení pracovního poměru. Nabídka zněla: stačí podepsat a do konce roku nemusím pracovat, přičemž mi půjde plat, jako kdybych tam byl. Vůbec jsem s tím nepočítal, stále jsem čekal, že budou po mně chtít nějaké ospravedlnění, respektive že budu nanejvýš nějak třídně pokárán. Ale nenapadlo by mě, že by drama s Velkým Inkvizitorem skončilo okamžitým vyhazovem.

Přijal jste to?

Chvíli jsem váhal. Věděl jsem ale, že nechci pracovat tam, kde nejsem vítán. Navíc, nebyl jsem odkázán pracovat právě či pouze v této firmě. Předběžně jsem proto souhlasil s tím, že podrobnosti dohody musím ještě konzultovat s právníkem. Samozřejmě: právně neexistoval žádný důvod, aby mě mohli takhle na hodinu vyhodit. Příznačně byl proto v dohodě paragraf, který mi přikazoval mlčet o tom, co se stalo.

Jak s vámi pak zacházeli?

Nabralo to na dynamice. Rozešli jsme se s tím, že přijde můj kolega, který je zodpovědný za pracovní pomůcky a pomůže mi odevzdat počítač. Kolegové měli právě nějaké školení, tak jsem jim jen při loučení stihl oznámit, že jsem byl propuštěn a že se loučím. Bylo to absurdní. Viděl jsem na jejich tvářích obrovské překvapení. Během balení věcí mi bylo zakázáno připojovat se na firemní síť, asi abych neposlal nějaké kompromitující informace, které by mohly narušit obraz firmy.

Bylo až komické, jak důsledně a rychle se mnou zacházeli. Připadal jsem si jako zločinec, který zpronevěřil majetek firmy, a dostal hodinovou výpověď. Stihl jsem si ještě zkopírovat z notebooku své osobní věci. Do hodiny jsem odcházel z práce, v rukou přezůvky, různé papíry a podobně, přesně jako z amerických filmů. V ten večer jsem už usínal jako nezaměstnaný a navíc s přívlastkem homofobní.

Litujete, že jste to tehdy napsal?

Ne. Nikdy jsem toho nelitoval. Celý příběh má totiž ještě jednu důležitější linii: Zkušenost, že jsem v tom ani na vteřinu nebyl sám. Neměl jsem strach, že budu bez práce. Cítil jsem klid, jako když při sledování hokejového finále ze záznamu už víte, že vyhrajeme 3:0. Hned další týden jsem podepsal novou pracovní smlouvu. I když to některým asi bude znít trochu pateticky, pro mě je to jen popis skutečnosti: Po celou dobu jsem cítil jistotu přítomnosti Boha Otce, který koná. Byl jsem klidný. Dnes mi to už přijde jen jako trochu smutně úsměvná story.

Původní zdroj | Zdroj: Protiproud.cz | Redakčně kráceno