Erika Hájková

Ostře ohřívané filmy

Hodnocení „výjimečný“ lze však zatím s jistotou přidělit jediném filmu na „letním menu“ – Menzelovým Ostře sledovaným vlakům, které si na konci července odbydou obnovenou premiéru. Což hovoří samo za sebe.

Ne, že by obnovené premiéry starých (dobrých, poctivých) filmů neměly něco do sebe. Člověk se nicméně nemůže ubránit mírnému údivu: kam se v posledních letech poděl – film? Jistě, Hollywood produkuje značné množství „materiálu“. Pokud ale nepatříte ke skalním fanouškům komiksových „skákaček“ a 3D animovaných taškařic – které se většině publika dřív či později omrzí, protože jde přece jen o poněkud monotónní dietu – pak je alespoň řemeslně slušných filmů, na něž by stálo za to jít, v kinech opravdu pomálu. Už vůbec přitom nemyslíme na jakýkoli „film“ český, protože fakt, že na některé aspiranty Českých lvů za loňský rok přišlo 132 diváků, celkem přesně vypovídá o úrovni naší kinematografie: V zásadě nemá cenu vůbec o (novém) českém filmu mluvit.

Ale co jinak – stahovat?

Letošní léto je – jako již několik minulých – zkrátka ve znamení otázky: jak se dostat k dobrým filmům – a nekrást?

Stále přibývá diváků, kterým je líto „vyhodit“ něco mezi jednou a dvěma stovkami korun za lístek na nejnovější „nesmysl“ a film si raději stáhnou z internetu. Vzhledem k výše řečenému to není vůbec nic divného. Starší, nebo „nemainstreamové“ filmy skoro jinak sehnat nejdou. Producenti zuří. Datová úložiště prosperují. A média, tedy ta mainstreamová, která stojí jako vždy pevně na stráži ve službách velkého průmyslu, se většinou snaží vzbudit dojem, že bychom po nejnovějším judikátu Evropského soudního dvora filmy letos stahovat neměli, a raději na ně neměli „pohlédnout“ ani online, neboť je to nelegální a zavřou nás do vězení, až zčernáme.

Bezpečná šedá zóna

Což je, jako obvykle, holý nesmysl. Výrok Evropského soudního dvora, který v dubnu vyvolal mediální „pozdvižení“ kolem nelegálního stahování, se vlastně stahování jako takového (zatím) vůbec netýkal.

Soud, pravda, sdělil mimochodem členským státům, že by měly upravit legislativu, týkající se pořizování kopií autorských děl pro osobní potřebu. To bude i nadále legální, ovšem nemělo by zůstat „dovoleným“, pokud není legální sám zdroj.

Zatím však české zákony zůstávají stejné: to znamená, že výjimku ze zákazu kopírování filmového díla, která nám umožňuje si nějaké dílo (zatím zcela legálně!) „stáhnout“, reguluje takzvaný „třístupňový test“. Ten má být vodítkem určení, kdy kopírování díla už „nepřiměřeně“ zasahuje oprávněné zájmy autora.

Jenže je to právě tento test, který z kopírování pro osobní potřebu činí dokonalého představitele „šedé zóny“ – soudní určení toho, co je ještě „nepřiměřené“, by bylo natolik složité, že se velmi pravděpodobně nikomu nevyplatí pronásledovat jednotlivé „zločinně“ (legálně) downloadující občany. Pokud mi může některý právník, který není na výplatní pásce jakékoli velké korporace (fašizující autorské „svazy“ v to počítaje), oponovat, velmi ráda se poučím. Zatím však pro mě platí, že je stahování, z datových úložišť, nikoli přes „torrenty“, v podstatě v pořádku.

On-line „zločin“ bez trestu

A to mluvíme pouze o stahování. Co teprve takové „měkčí“ on-line přehrávání obsahu, nebo jejich kombinace? Co na to říkají úložiště? Tedy v tomto případě pouze raketově rostoucí český Datoid, který jako jediný umožňuje obsah přehrát „on-line“ během stahování?

„Pro nás je to v podstatě stahování jako každé jiné. Shodou okolností se také obsah na počítači přehrává. Obsah nijak nekontrolujeme, ani za něj nejsme odpovědní jiným způsobem, než za běžný,“ řekl na můj dotaz opatrně jeden zástupce společnosti. „Pokud najdeme nějaký obsah, který porušuje autorská práva, samozřejmě ho mažeme. Těžko to však zařídit jinak, než proti poskytnutí konkrétního linku.“

To je samozřejmé – stejně samozřejmé, jako že na všech úložištích se onen smazaný obsah okamžitě objeví znovu – na jiné adrese.

Odložím-li však svůj dávný právnický výcvik na chvíli stranou a zapojím-li zdravý selský rozum, nemůžu pochopit, jak by pořízení „rozmnoženiny“ na počítači během on-line přehrávání nějakého filmu, ať stahovaného, nebo nikoli, mohlo „podstatně poškodit“ zájmy autora. Možná spíše jeho producentů – ale ani tam při současném stavu věcí nejspíš žádnému „soukromníkovi“ nic nehrozí.

Producenti zaspali – nebo zešíleli

Zda je takový přístup etický, je zcela jiný problém k diskusi. Ani taková diskuse však nejspíš neskončí ve prospěch postihu individuálních „stahujících“. Realita je totiž taková, že průmysl prostě zaspal a snaží se zuby nehty udržet zastaralý „byznys-model“.

„Skandální“ postřeh z tohoto soudku vyslovil v našem rozhovoru i zmíněný člen vedení úložiště Datoid: „Myslím si, tedy já osobně, to není stanovisko společnosti, že producenti, vydavatelé a velcí hráči v hudebním a filmovém průmyslu vůbec nejspíš zešíleli. Snaží se za každou cenu donutit spotřebitele, aby si jejich filmy a hudbu kupovali málem za stejnou cenu, za kterou se prodávala DVD v obchodech. I desítky korun jsou naprostý nesmysl. Není to vůbec úměrné situaci. Daleko lépe by pochodili, kdyby své produkty dávali k dispozici za pakatel, takže ve výsledku by prostě běžnému uživateli nestálo za to, aby si film stáhl ze zdroje, který je ilegální, když má legální možnost přímo pod nosem. Třeba dvě padesát. Proč ne? Nakonec by na tom nejspíš ještě vydělali.“

Průmysl, co neumí počítat

Faktem je, že nepotřebujeme zrovna složitou matematickou úvahu, abychom došli k závěru, že je lépe mít na kontě půl milionu stažení po dvou padesáti, než prodej tisíce DVD po čtyřech stech korunách. Navíc při současné kvalitě produktu, chtělo by se dodat. Jenže v tom právě může být háček.

Hezky o tom psal pan Meier „kdysi dávno“ před dvěma lety, když Evropský parlament (ne)schvaloval dohodu ACTA. „Průmysl“, který se snaží kontrolovat a prodávat obsah děl, se prostě minul s dobou. S nástupem internetu je celý svět jiný, ať chceme, nebo ne. Docházíme k závěru, že filmové dílo, které jsme považovali dlouho za cosi jako předmět užitého umění, je také „informace“. Jako cokoli jiného.

Umělecké dílo není autorovo…

A možná ničím jiným ani nikdy nebylo: „majitelé klíčů“ k filmům mají tendenci zapomínat, že než začal produkovat tuny digitálně sestehovaných, identických výlisků, byl filmový „průmysl“ prostě uměním. A že naše civilizace ještě před pár sty let dobře věděla, že autorovi umělecké dílo nepatří. Jen si ho „půjčil“, aby ho mohl přenést „ze Zdroje veškeré inspirace“ k publiku, „na zem“. Taková věc se však „průmyslově vyrobit“ nedá, a proto umělci vždycky potřebovali mecenáše. I dnes si je nacházejí – jen jinak.

Zvoní filmu hrana?

Například právě „internetově“. Důkazem budiž „crowdfunding“, při němž se fanoušci „po netu“ skládají na filmy, které jsou často o dost lepší, než běžné „výrobky“: namátkou třeba celkem vtipný a úspěšný komediální film Iron Sky, nebo zdařilá „fanouškovská fikce“ za pár korun ze světa megamilionového Pána Prstenů (!), která má příznačné jméno Zrozen v naději (Born of Hope).

Naděje tu rozhodně je. Kéž by platilo, že takovým směrem se čeští i světoví filmaři postupně posunou. A že se paralelně „vyvinou“ i provozovatelé úložišť: stanou se novými Netflixy, nebo novými, „lidovými“ iTunes. Pak by možná bylo „míru pod olivami“ a v českých digitálních hájích. Než se však tak stane, bude nepochybně situace stejná: velké korporace zábavního průmyslu budou „chřestit řetězy“ a slibovat, že všechny piráty pověsí na nejbližší (digitální) strom a úložiště zavřou.

Přitom budou neobyčejně schopně a ochotně nahrávat tendencím k totalitarizaci společnosti a vytvoření Nového světového řádu (NWO). Protože aby donutil občany dodržovat zjevně nesmyslnou normu, kterou se autorské právo dávno stalo, musí stát nevyhnutelně sahat stále hlouběji do „pokladnice“ represívních opatření. A internet nelze nejspíš kontrolovat jinak, než celosvětově.

Zdroj: protiproud.cz