„Přízrak krize zase ožívá!“ „Doktor Zkáza čeká splasknutí cenové bubliny!“ „Přijde krach a bída, jaká ještě nikdy nebyla, tvrdí miliardář Donald Trump!“ „Významný ekonom Nouriel Roubini opět varuje!“ Stačí si proběhnout pár novinových titulků ze světa i domova z posledních dnů, a jeden by z nich málem dostal psotník. Skoro by si myslel, že ještě letos je na spadnutí dokonalá apokalypsa, a kdo nemá v záloze jeskyni vybavenou solárními panely, metráky konzerv a antibiotik, nedožije se roku příštího. Jenomže…

Markéta Šichtařová – Ekonomka

Dělat si kariéru jen na katastrofických předpovědích není v zahraničí nic zvláštního. Cekem to funguje – protože čas od času krize skutečně přijde. Na ty nevydařené prognózy se rychle zapomene, zatímco ty omylem vydařené jsou pak vynášeny do nebes. Ostatně jak jinak si udělal kariéru právě onen zmiňovaný „významný ekonom Nouriel Roubini“? Ano, k permanentnímu předpovídání světové ekonomické apokalypsy jsem skeptická. Jenomže podruhé…

Jakkoliv je permanentní předpovídání ekonomické apokalypsy spíš marketingovým trikem, dnes a tady jde přeci jen o něco jiného. Protože to, čeho se nyní máme bát, není „normální cyklická krize“. Taková ta krize, která přichází, co kapitalismus kapitalismem stojí, zhruba každých šest až deset let. Ne – tentokrát jde o jiný typ krize. Jde totiž o to, že ve své podstatě se svět od roku 2008 plácá stále v jedné krizi, která jen až dosud měla již několik epizod.

„Normální krize“ totiž částečně vygumuje nerovnováhy v ekonomice. Je to krize očistná; taková, která částečně vrací do ekonomiky rovnováhu. Pak následuje hospodářský růst a nové hromadění nerovnováh. A po růstu přichází další „normální“ krize. Ale tentokrát, tentokrát je to úplně jiné – od roku 2008 totiž nerovnováhy stále jen rostou. A epizody hospodářského růstu nejsou dané tím, že by krize tyto nerovnováhy aspoň částečně vygumovala, ale naopak tím, že nějaká vrchní autorita tyto nerovnováhy načas zamaskuje. Vytiskne víc peněz. Poskytne novou půjčku. Zaručí se za problémovou banku. Jde o zatím v historii bezprecedentní úkaz.

Co tím chci říct? Bohužel zmiňované prognózy plnící titulky světového i domácího tisku nejsou moc daleko od mých vlastních prognóz, které opakuji už od vydání první knihy Všechno je jinak v roce 2011, jen se 3 rozdíly:

Zaprvé nemyslím, že krize musí přijít na 100 %. Pořád existují možnosti jejího zmírnění či odvrácení. Ale její pravděpodobnost je skutečně velmi vysoká a roste.

Zadruhé nemyslím, že by nutně musela přijít tak brzy, jak předpovědi hlásají, tedy třeba do roka. Ale myslím, že je na spadnutí, řekněme, do pěti let.

A zatřetí také nesouhlasím s často opakovanou vizí 100% inflace. Ano, na vyšší inflaci je skutečně našlápnuto, ale 100 % je přehnaný odhad.

S čím ovšem souhlasím dokonale, je představa, že nám hrozí (sice stále ještě odvratitelná, ale velmi pravděpodobná) krize, která bude kvalitativně zcela jiného typu než ony krize, na které jsme si až dosud zvykli. A že jí může předcházet vyšší inflace, než taková, na jakou jsme si v posledních letech zvykli. A důvod? Už jsem ho vlastně řekla: Spočívá v „řešení“, či spíš v maskování, předešlé krize, která dosud není doléčena. K pochopení se ale musíme podívat trochu do historie.

Je normální – a žádoucí – když „normální krize“ je spojena s vlnou bankrotů problémových podniků, bank, či v některých extrémnějších případech dokonce i zemí. Odstraní se tím staré články, které ekonomiky zatěžovaly, které už nestíhaly vývoj. Je to podobné, jako když evoluce odstraňuje dinosaury a ponechává přežívat jen ty, kdo se umí lépe zadaptovat. Kolik významných podniků bank, podniků, zemí od roku 2008 ale zkrachovalo? Americký akciový index S&P 500 přesáhnul hranici 2000 bodů a za méně než tři roky vzrostl o 75 %. Daří se snad ekonomice o 75 % lépe než před třemi lety…? Už od roku 2009 – tedy posledních šest let – dochází k historicky naprosto bezprecedentnímu rozejití se takzvané reálné ekonomiky (toho, jak se lidem či firmám skutečně daří) a finančních trhů (tedy cen akcií, dluhopisů, nebo úrokových sazeb). A nůžky se rok co rok rozevírají stále víc. Mohou za to centrální banky, vlády i mezinárodní instituce. A my všichni, protože si volíme stále stejně natvrdlé zástupce.

Takže asi takhle: Já bych dneska na valnou většinu cenných papírů sáhla jen dvoumetrovou hygienickou tyčí…

Zdroj: Blog autorky