Vláda Marie Terezie a Josefa II. V habsburském Rakousku nastal pro zednářství „vytoužený čas“ za vlády císařovny Marie Terezie (1740-80). Problém však nebyl primárně u ní, nýbrž u jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského, bonvivána a sukničkáře. Zatímco Marie Terezie byla zbožnou a Církvi upřímně oddanou katoličkou, František Štěpán náležel k zednářské lóži a neměl ani potřebu se tím tajit 1).

Ilustrační snímek

V české historické literatuře se objevují občas názory, že faktickým zakladatelem zednářství v českých zemích je známý pán na Kuksu hrabě Antonín František Špork. Josef Pekař tento názor vyvrací, i když nevylučuje, že Špork zednářství poznal a mohl jím být i inspirován, nicméně lóži v přesném slova smyslu nezaložil 2). Nelze vyloučit, že tento úmysl mohl mít, ale po kázání jezuity Antonína Koniáše konvertoval a ze zapřisáhlého nepřítele jezuitů se stal jejich podporovatel.

V Čechách vznikla první zednářská lóže r. 1741 v Praze pod názvem „U tří korunovaných hvězd“. Jejím původcem byl hrabě Josef Kiningel 3). Na Moravě se zednářská lóže objevila poprvé o dva roky později r. 1743 a jejími zakladateli se stali kanovník hrabě Schaffgotsche a farář Falkenheim 4).

Po r. 1750 roste počet lóží v celém Rakousku jak houby po dešti. Jejich vznik podporoval samotný vídeňský dvůr, kde měli rozhodující slovo zednáři vysokého stupně zasvěcení a přední rádcové panovníka Gerhard van Swieten a hrabě Václav Antonín Kounic 5).

Zednářské lóže v Rakousku včetně českých zemí se staly doménou hlavně šlechty, bohatého měšťanstva, důstojnictva a paradoxně také katolického duchovenstva (srvn. níže). Navenek krycími organizacemi pro lóže byly různé učené společnosti, zakládané po r. 1750 ve větších městech s proklamovaným záměrem šíření vědy, kultury a osvěty. Pro Prahu se stala typickou tzv. Česká královská společnost nauk, dlouhodobě řízená rytířem Ignácem Bornem, prominentním zednářem, náležejícím k nejznámější vídeňské lóži „Zur wahren Eintracht“ (U pravé svornosti) 6). K ní patřil i přední rádce císaře Josefa II. (1780-90) Joseph Sonnenfels 7), smutně známý zejména svými nenávistnými články a veřejnými demonstracemi proti návštěvám papeže Pia VI. ve Vídni r. 1782 a r. 1786, který chtěl císaře odradit od jeho proticírkevních reforem. V Brně další z nejvýznamnějších politiků a císařských rádců hrabě Kounic zakládá zednářskou lóži „Zur aufgehenden Sonne im Orient“ (U slunce vycházejícího na východě) 8).

Zednářské lóže získaly za vlády Marie Terezie díky jejímu manželovi obrovský vliv a politickou moc. Bez členství v lóži nikdo nemohl být povýšen do šlechtického stavu nebo získat vyšší úřad. Zednářství se fakticky stalo státem ve státě. Na to musel reagovat syn a nástupce Marie Terezie Josef II., který, ačkoliv jeho osvícenské reformy, ve skutečnosti však destrukce Církve se dotkly až kořenů její existence, nebyl zednářem, i když ho pruský Bedřich II. do lóže lákal. Josef II. se obával, že vstupem do lóže by musel omezit svoji panovnickou suverenitu ve prospěch vůle lóžových velmistrů, což neodpovídalo jeho chorobné ambicióznosti a mocichtivosti. Josef II. byl svojí povahou diktátor s ideálem panovnického absolutismu nejtvrdšího ražení. Proto chtěl mít i zednářské lóže pod kontrolou a nemínil připustit, aby mu „přerostly přes hlavu“. Vydal tedy zvláštní zednářský patent, jímž stanovil pro jednotlivé země maximální počet lóží, který nesměl být překročen 9).

To ale nikterak neznamená, že vliv zednářstva na politiku Rakouska tím poklesl. Nikoliv, zůstal stejný jako za Marie Terezie. Josef II. měl se zednáři společnou osvícenskou ideologii, popírající základní křesťanské pravdy, a snahu učinit z Církve pouhou hlasatelku ideálů tolerance a náboženského pluralismu a nikoliv spásu v Ježíši Kristu. Zednáře tedy nutně potřeboval, oni byli zárukou jeho církevní politiky. Přední rádcové dvora, místodržící a další vysocí úředníci náleželi téměř všichni k lóžím, v Čechách např. císařský místodržící kníže Rutowski, zakladatel litoměřické lóže „Sincerité“ (Upřímnost) 10).

Zednáři řízená církevní politika vídeňského dvora

Zarážející je velký podíl katolického duchovenstva, především vyššího, v zednářských lóžích. Navzdory papežským dokumentům, které uvalovaly na členství v lóžích tu nejtěžší exkomunikaci, od níž mohl rozhřešit pouze papež (bula „In Eminenti“ Klementa XII.), byli zednáři i biskupové, např. královéhradecký Jan Leopold Hay, litoměřický Ferdinand Kindermann a jeho nástupce Josef František Hurdálek 11), banskobystrický biskup František Berchtold, spišský Michal Brigido, vídeňský světící biskup Ignaz Mueller a další 12). Ti biskupové, kteří nenáleželi k zednářům, jako např. pražský arcibiskup Příchovský, olomoucký Colloredo-Waldsee nebo brněnský biskup hrabě Chorinský si však počínali příliš kompromisnicky ve vztahu k linii osvícenského dvora určované zednářstvem. Jediným z rakouských biskupů, který se choval statečně a vzdoroval osvícenské církevní politice Josefa II., byl vídeňský kardinál Christoph Antonius Migazzi, jehož ale úřady izolovaly a ztížily mu kontakty s kněžími a s věřícími. Zednáři kontrolovaný tisk spustil proti Migazzimu štvavou kampaň, při níž nadávka „Dummkopf“ (hloupá hlava) patřila k těm nejslušnějším 13).

V Rakousku uplatnili zednáři vůči Katolické církvi tutéž taktiku jako ve Francii: proniknout do ní zevnitř a dosáhnout toho, aby kazatelna v kostele, která vždycky byla nástrojem šíření víry, se proměnila v nástroj její likvidace. Členství v zednářské lóži se stalo ke konci vlády Marie Terezie a za Josefa II. téměř nezbytnou podmínkou nejen světské, nýbrž i církevní kariéry. Povyšováni a pověřováni specifickými úkoly byli především vnitřně odpadlí duchovní, vyznavači německé tzv. neologické teologie, která popírala všechny biblické zázraky včetně Kristova Zmrtvýchvstání, mariánskou úctu, papežský primát, ušní zpověď, poutě a další typicky katolické fenomény, jež pro ni představovaly „pozůstatek středověkého barbarství a netolerance“. Do seminářů se zaváděly učebnice protestantských autorů (např. Semmler), které snad ani protestantskými nelze nazvat, protože s výjimkou víry v Boha odmítali všechno křesťanské včetně toho, čemu i samotní zakladatelé reformace Luther a Kalvín pevně věřili (vykupitelská smrt Ježíše Krista, nezbytnost milosti Boží ke spáse atd.).

Ředitelem teologických studií byl jmenován opat břevnovského kláštera Stephan Rautenstrauch, svobodný zednář 14). Ten nadekretoval reformy teologického studia v celém Rakousku v duchu neologické teologie. V jeho směrnicích se vyskytují tyto zrůdnosti: „dorazit hydru ultramontanismu“ (tj. papežství, pozn. autora), „vyloučit ze studií asketiku a mystiku“, „přísně stíhat každou netoleranci, prořímský fanatismus a polemiku s protestanty a s novou osvícenskou filozofií“ 15). Bohoslovcům mělo být zdůrazněno, že „odpustky, úcta svatých a Panny Marie, procesí, poutě a posty jsou pověrou“, „biblickým zázrakům se nesmí věřit doslova,“ apod. 16).

Rádcem císaře Josefa II. v církevních záležitostech byl i opat premonstrátů v Teplé hrabě Hermann Trautmannsdorf, rovněž svobodný zednář 17). Ten v klášteře vůbec nesídlel, pouze se tam na velké svátky předváděl s mitrou a berlou, jinak pobýval na svém panství, kde vedl světský život bez jakýchkoliv náboženských projevů. Jeho velkým „miláčkem“ byl Voltaire, spisy tohoto arciotce bezbožnosti horlivě šířil. K podřízeným mnichům se choval tyransky, takže ti se sami obrátili v době rušení klášterů na císaře Josefa s požadavkem, aby byl takto postižen i jejich klášter. Císař ale odmítl, Trautmannsdorf patřil k jeho nepostradatelným rádcům, nemohl jej tedy poškodit 18).

Důležitým nástrojem nové formace kléru se staly v josefínském Rakousku tzv. generální semináře, státní ústavy pro výchovu budoucích kněží, nad nimiž neměli biskupové žádnou pravomoc. Do jejich čela dosazoval režim výhradně ty duchovní, kteří byli členy zednářských lóží. V českých zemích fungovaly generální semináře v Praze a v Olomouci na Hradisku. V Praze se stal jeho rektorem zednář Augustin Zippe, v Olomouci další zednář Jan Gering, později Josef Dobrovský (srvn. níže) 19).

O tom, jak vypadala výuka a formace v těchto institucích, podává důležité svědectví jeden z bývalých pedagogů vídeňského generálního semináře, který ze strachu před postihem se podepisuje pseudonymem „zbožný Tyrolák řádu sv. Františka“: „….ani nemohu říci, ke kterému náboženství se většina profesorů přiznává aneb co věří o Božství Kristově. Ale ovoce jejich ať vám ukáže. Viděl jsem v tomto generálním semináři takovou ohavnou zpustlost, že kdybych ji nebyl na vlastní oči viděl, nikterak bych tomu nevěřil. Do generálního semináře mají přístup lehké ženštiny. Co mám říci o větách, které se zde hájí? Zde se tvrdí, že od nepamětných dob nebylo ekumenického sněmu, tam se opět zavrhuje nejvyšší představený Církve a papež se klade na roveň ostatním biskupům. Tu se vystavují a v posměch uvádějí buly papežské, tupí se odpustky, zavrhuje se ústní zpověď. Co vám o vídeňském generálním semináři pravím, platí více méně o ostatních ústavech toho druhu ve Štýrském Hradci, Olomouci, Praze, Pavii, Inšpruku, kdež učitelé bez víry a náboženství ustanoveni jsou….“ 20).

Tak vypadala praxe. V teorii však byli zednáři velmi opatrní a k oklamání veřejnosti měly dokonce některé lóže i zbožné názvy. Katolický kněz Ignác Usner např. založil r. 1763 v Praze lóži pod názvem „U tří evangelistů“, exjezuita Ignác Cornova byl zase velmistrem lóže s titulem „U sv. Jana Nepomuckého“ 21).

Zednáři a české národní obrození

K zednářství náležela i značná část českých kněží-národních buditelů té doby. Farář v Radnici Antonín Jaroslav Puchmajer, svobodný zednář 22), píše „Ódu“ na krvavého zločince a masového vraha katolíků Jana Žižku, zednářem byl i vlivný vlastenecký premonstrát Rafael Ungar 23), pozdější litoměřický biskup Hurdálek (srvn. výše), zejména však ale ikona českého buditelského kněžstva josefinské a postjosefinské doby Josef Dobrovský.

Jeho příslušnost k lóži se sice pokoušeli někteří historikové popírat nebo alespoň považovat za neprokázanou, nicméně nelze o ní pochybovat, neboť existuje záznam, že r. 1799 byl registrován v lóži „U tří korunovaných hvězd“ 24). Dobrovský se sice přímo a jasně k zednářství nepřiznává, avšak zednářská symbolika v jeho korespondenci (kružítka, pravítka atd.) hovoří za všechno. Považovat to za pouhý projev Dobrovského duševní choroby a z ní vyplývající záliby v tajnůstkářství, jak činí Volf 25), je směšné. Koneckonců kdyby Dobrovský nebyl zednářem, nestal by se rektorem generálního semináře v Olomouci. Jeho názory jsou plně osvícenské a zednářské, zcela v rozporu s jeho postavením kněze a dokonce exjezuitského novice. Ve své korespondenci zastává přesně tytéž názory, které pranýřuje výše zmíněný „zbožný Tyrolák“, s urážlivým despektem se vyjadřuje např. o potřebě Boží milosti ke spáse a o biblických zázracích 26).

Tragickým pro náš národ bylo, že otěže národního obrození ve smyslu jazykovém a duchovním vzali v té době do svých rukou kněží vnitřně odpadlí, organizovaní v zednářských lóžích. Kontinuita českého vlastenectví ve spojení s pravověrným katolictvím, jak ji hájil u nás jezuitský řád již od dob Balbínových a Šteyerových v 17. století, byla v osvícenství zlomena především tím, že papež Klement XIV. podlehl nátlaku zednářských panovnických dvorů a r. 1773 jezuity, hlavní ideové odpůrce osvícenství a zednářství, zrušil. Jezuité v českém prostoru tak dostali pouze dvě možnosti: buď vnitřní apostazi, nebo odvážně bojovat v osamocení. Slabší povahy zvolily první cestu (Cornova, Dobrovský), silnější potom tu druhou. Tady je nutno vyzvednout zejména Stanislava Vydru, který, kdyby ho nezvěčnil Jirásek ve svém F. L. Věkovi, by nejspíš zůstal zcela neznámý. To byl opravdový hrdina obrany Církve i vlasti slovem a písmem, proto si užil pronásledování rakouských úřadů a od českých vlasteneckých kněží a intelektuálů vytlačení na okraj. Totéž potkalo i další vlastenecké a přitom pravověrné kněze, např. zbožného paulána Václava Fortunáta Durycha. S úctou je také třeba sklonit hlavu před mnoha neznámými venkovskými kněžími, kteří zůstali věrni balbínovské tradici sepětí českého vlastenectví s katolickou vírou, a v tomto duchu formovali své farníky. Vysoké hodnocení náleží také vlasteneckým a zbožným katolickým laikům-venkovským písmákům, na prvním místě Janu Františku Vavákovi, na něhož upozornil především Josef Pekař.

Otěže národního obrození však bohužel vzali do svých rukou ti druzí: vnitřně odpadlí kněží á la Dobrovský a laická inteligence plně oddaná osvícenským ideálům a antikatolicismu á la František Martin Pelcl a Josef Jungmann. Ti všichni byli v zednářských lóžích 27). Podařilo se jim to, co nemělo úspěch v Polsku, na Slovensku nebo v Chorvatsku: postavit proti sobě úsilí o spravedlivou emancipaci národa a katolickou víru. Dělo se tak hrubým falšováním českých dějin, kdy husitští sadističtí vrahové byli vynášeni jako hrdinové, zatímco barokní obětaví jezuitští misionáři odsuzováni jako zločinci. Výjimku představovala Morava, kde se do čela národního obrození postavil dosud nedoceněný František Sušil, kněz a profesor semináře, jenž dokázal harmonicky skloubit české vlastenectví s ortodoxním katolicismem a nekompromisním odporem vůči osvícenství, zednářství a liberalismu. Vychoval řadu obětavých duchovních, kteří potom v praxi realizovali jeho heslo „Církev a vlast“. Požehnané plody Sušila a jeho odchovanců se projevují mj. i v tom, že Morava dodnes stále vykazuje vyšší religiozitu než Čechy.

Po smrti Josefa II. jeho bratr a nástupce Leopold II. zrušil generální semináře a vrátil formaci duchovenstva do rukou biskupů. Na podstatě to ale nic nezměnilo, povolní hierarchové poslušně dosazovali do diecézních seminářů zednáře a vnitřně odpadlé kněze. Leopoldův syn František (1792-1835) v rámci svého programu restaurace (ve skutečnosti šlo o pokračování josefinismu s přijatelnějším nátěrem) zakázal r. 1794 v Rakousku zednářství. Na situaci se to ale téměř neprojevilo, lóže v Rakousku se většinou prohlásily za pobočky zahraničních, především německých, a nerušeně fungovaly dál.

Velmi negativní vliv měli v té době na formaci budoucího kléru a také laické inteligence vnitřně odpadlí kněží Bernard Bolzano a František Náhlovský, oba příslušníci zednářských lóží 28). Infikovali duchovenstvo a humanitní inteligenci (Bolzano přednášel na filozofické fakultě) liberalismem a náboženským relativismem. Odtud vzešly tzv. požadavky českého katolického duchovenstva, formulované přímo Náhlovským v revolučním roce 1848: odstranění celibátu, nahrazení latiny v liturgii češtinou a volby farářů a biskupů lidem jako za Francouzské revoluce. Tyto postuláty stály po první světové válce u zrodu tzv. Československé církve (po II. svět. válce dostala přídomek „husitská“).

Zednářství a česká politika

Zednáři určovali také český intelektuální život a politiku. Náleželi k nim Pavel Josef Šafařík, Josef Kajetán Tyl, František Ladislav Čelakovský, František Palacký, František Ladislav Rieger aj., samozřejmě také revoluční vůdcové r. 1848 Josef Václav Frič a Emanuel Arnold 29).

Kontinuátorem české politiky v zednářském duchu byl především Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho členství v zednářské lóži se sice obecně popírá, nicméně neprávem. Byl r. 1904 registrován v německé lóži tzv. „Dobrých templářů“ 30). Masaryk, jak je známo a jak jsem dokumentoval již před lety v TD článkem věnovaným speciálně jemu, od Katolické církve odpadl a angažoval se publicisticky i politicky výrazně protikatolicky přesně v zednářských intencích.

„Zlatým věkem“ zednářstva byla I. Československá republika. Existovalo zde několik obediencí a samostatných lóží, často se mezi sebou nenávidících na základě politické orientace. Největší byla tzv. Velká lóže československá, jež se stala nakonec po dlouhých tahanicích zastřešující organizací pro dvě veliké lóže: „Národ“, založenou básníkem Josefem Svatoplukem Macharem 31), smutně proslulým ještě za rakousko-uherské éry svými hnusnými a slušnost urážejícími antikatolickými pamflety, a „Komenský“, u jejíhož zrodu stanul po I. světové válce sám Edvard Beneš 32). K lóži „Národ“ patřila naprostá většina tzv. pravicových politiků: agrárníci Antonín Švehla, František Udržal a Josef Malypetr, národní demokrat Alois Rašín aj. 33), zatímco k lóži „Komenský“ náleželi kromě Beneše a Václava Klofáče téměř všichni levicoví, především sociálně demokratičtí politikové Rudolf Bechyně, Vlastimil Tusar, Gustav Habermann aj. 34). K lóžím se hlásili i někteří komunisté, např. Zdeněk Nejedlý 35). Členem byl i Karel Čapek 36). Nutno ale dodat, že v průběhu 30. let byli Machar, Klofáč a Čapek z Velké lóže československé vyloučeni 37).

Mimo Velkou lóži československou však zde působila i řada menších lóží, především okultního charakteru. V nich se angažovali např. známý dekadentní spisovatel Jiří Karásek ze Lvovic, Emanuel Lešehrad a přední propagátor magie a východních náboženství Karel Weinfurter 38), autor mnoha pochybných okultních publikací, tvářících se křesťansky, aby zmátly prosté věřící. Někteří představitelé velkého byznysu a bank náleželi též k obedienci pařížského Velkého východu, např. ředitel Živnobanky Jaroslav Preis 39).

Zednářství se těžce provinilo spoluúčastí na obrazoborectví a fyzických útocích proti katolickému duchovenstvu po vzniku I. republiky. Ke stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 3.11.1918 vyzval poslanec národně sociální strany a svobodný zednář Bohuslav Vrbenský v projevu na mítinku na Bílé hoře, další svobodný zednář Habermann jako ministr školství nařídil odstranit ze škol kříže. K tomu dal souhlas další zednář, předseda vlády Tusar. Kříže a svaté obrazy byly ostentativně páleny, mariánské sochy a sochy sv. Jana Nepomuckého vandalsky ničeny. Tisíce těchto pomníků zbožnosti českého lidu byly rozbity, docházelo i k fyzickým útokům na kněze a předáky katolických spolků, byly i oběti na životech 40).

Mnozí pamětníci předválečné republiky potvrzovali, že členství v zednářské lóži bylo nezbytnou podmínkou k získání univerzitní profesury v humanitních oborech, vyššího úřednického místa a vysoké vojenské hodnosti. Nelze to sice dokázat písemnými dokumenty, nicméně konkrétní praxe tomu dávala za pravdu. Během celého dvacetiletého období I. republiky získala profesuru řada osobností, kteří se netajili svou příslušností k zednářské lóži. Není mi ale znám jediný případ, že by na filozofické nebo právnické fakultě se v té době stal profesorem praktikující programový katolík. Známý historik a katolický aktivista Bohdan Chudoba se nemohl stát ani docentem, Zdeněk Kalista, který r. 1934 konvertoval ke katolicismu, si tím zatarasil cestu k profesuře.

Protektorát přinesl zednářům pronásledování, ovšem ne všem. Nacistický režim byl protizednářský, avšak toleroval ve svých řadách zednáře Konstantina von Neuratha a Hjalmara Schachta 41). Hned na počátku Protektorátu bylo na zasedání protektorátní vlády v čele s Aloisem Eliášem čteno německé nařízení, že ministrem nesmí být žádný zednář. Ministr školství Jan Kapras, svobodný zednář, tehdy vstal a odcházel. Ostatní ho ale zastavili: „Jen si sedni! Zednáři jsme tady přece všichni!“ 42).

Je pravdou, že mnoho zednářů skončilo za války v koncentračních táborech a na popravištích III. říše. Jenže historik zednářství a jeho velký propagátor Josef Haubelt píše ve své knize 43) o zajímavých souvislostech, které nesvědčí o harmonických vztazích mezi lóžovými bratry. Když nastoupil do úřadu říšského protektora Reinhard Heydrich, kategorický odpůrce zednářů, došlo k obměně protektorátní vlády. Ministr Kapras, předválečný člen lóže „Národ“ při odchodu z úřadu, v němž byl vystřídán Emanuelem Moravcem, napsal při té příležitosti – patrně ve strachu, aby sám nebyl zatčen – udavačský dopis gestapu, kde zhruba říká, že ti „zlí“ zednáři, proti nimž chce říšský protektor zahájit tvrdé akce, jsou příslušníci lóže „Komenský“ (srvn. výše), k níž náležel před válkou sám prezident Beneš, kdežto ti z lóže „Národ“ jsou „hodní“ a „říši věrní“.

To vyvolalo po válce tak silnou animozitu mezi zednáři, že nebyli schopni vůbec obnovit předválečnou strukturu. Zednářstvo de facto přestalo existovat. Paradoxně je oživili až komunisté r. 1949. Je zajímavé, že právě Gottwaldův režim, ačkoliv Sověti za Stalina zednářství kategoricky odmítali, znovu zřídil Velkou lóži československou jakožto součást Národní fronty (!) a do jejího čela dosadil Viléma Pitharta (otce pozdějšího disidenta, polistopadového předsedy vlády a nakonec senátora za KDU-ČSL Petra Pitharta) a profesora Lékařské fakulty Jiřího Syllabu 44). Haubelt dále líčí, že r. 1951 v souvislosti s politickými procesy proti „nepříteli uvnitř strany“ nabídlo vedení KSČ Velké lóži, že když se sama rozpustí, dostanou její členové lukrativní místa buď na ambasádách nebo v Akademii věd. Velká lóže toto akceptovala, Pithart se stal velvyslancem v Paříži a posléze v bulharské Sofii, Syllaba funkcionářem Akademie věd.

Tím končí ta etapa dějin zednářství, která je zachytitelná na základě písemných pramenů. Od r. 1951 zednářství v Československu neexistovalo, nelze však vyloučit (spíše je to pravděpodobný předpoklad), že mnozí vysoce postavení komunisté (jen ti mohli cestovat na Západ) byli členy zahraničních lóží. Po listopadu r. 1989 zednářství znovu rozvinulo svou činnost, nicméně jména aktérů zůstávají přísně utajena. Nelze proto jednoznačně tvrdit, jak je dnes na veřejnosti často slyšet: Havel byl zednář….atd.

Spolehlivě to lze říci pouze u těch, kteří se k tomu sami veřejně přiznali, nebo o nichž to zednáři sami publikovali. K zednářství se veřejně přihlásili např. odpadlý katolický kněz Ivan Štampach nebo herec a bývalý ministr kultury Martin Štěpánek. Buďme proto velmi opatrní, než označíme někoho za zednáře. Koneckonců podle zahraničních pramenů zednáři dnes poněkud změnili taktiku.

Užitečnější jsou pro ně na vedoucích místech ve státě (a žel i v Církvi) nikoli členové lóží, ale naopak nečlenové, kteří zastávají jejich názory a realizují jejich záměry. Ty jsou jasné: prosadit všude genderovou ideologii spolu se zločiny potratů, antikoncepce, perverzní sexuální výchovy, promiskuity, prostituce a pedofilie, homosexuálních sňatků s možností adopce dětí, juvenilní justice odebírající rodičům protiprávně děti, eutanázie aj. S tím souvisí i vzrůstající postih všech, kdo se odváží těmto zločinům postavit, jakož i těch, kteří mají pouze odvahu dát na veřejnosti najevo, že jsou věřící, např. případy vyhazovů z práce lidí proto, že měli na krku křížek, se neustále množí. To vše se zednářům žel Bohu docela daří, úspěch mají i ve vnitřním rozkladu Katolické církve. Toto je největší nebezpečí pro katolíky, čelit statečně těmto zvěrstvům je podstatně důležitější než spekulace, jestli Zeman nebo Sobotka nebo další jsou svobodnými zednáři.

Te Deum 1/2014

Zdroj: EUportal.cz

Poznámky:

1. Eugen Lennhof: Die Freimauerlexikon, Wien 1932, srvn. příslušné heslo

2. Josef Pekař: Hrabě A. F. Špork, Praha 1941

3. Kolektiv autorů SVAM: Svobodné zednářství, Praha 1992, str. 33

4. Ibidem

5. Lennhof….heslo

6. SVAM…str. 36

7. SVAM….str. 37

8. Ibidem

9. Peter B. Podolský: Slobodomurárstvo, nešťastie našej doby, Bratislava 2007

10. SVAM….str. 37

11. Josef Kalousek: Děje Královské české společnosti nauk, Praha 1895, str. 16

12. Podolský…str. 133

13. Ottův slovník naučný, heslo „Migazzi“

14. Eduard Winter: Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1944, str. 144n, dále František Cinek: K národnímu probuzení moravského dorostu kněžského, Olomouc 1934, str. 43n

15. Ibidem

16. Ibidem

17. Lennhof….heslo „Trautmannsdorf“, dále Winter… str. 115n

18. Winter…..ibidem

19. SVAM….str. 38

20. Winter….str. 155

21. SVAM….str. 38

22. Kalousek….str. 16

23. Ibidem

24. SVAM…str. 38, dále Josef Volf: Byl Dobrovský svobodným zednářem?, Praha 1929

25. Ibidem

26. Volf-Bartoš: Dopisy Dobrovského s A. Helfertem, Praha 1941, dále Radomír Malý: Religiozita v dramatu českého národního obrození, Frýdek-Místek 2003, str. 51

27. SVAM….str. 42

28. Malý….str. 69n

29. SVAM…str. 42

30. Ibidem str. 44

31. Podolský….str. 141

32. Podolský….str. 142, dále putovní výstava Svobodné zednářství v letech 2001-2

33. Putovní výstava

34. Podolský….str. 143, dále putovní výstava. Podolský zmiňuje na str. 143 též členství zakladatele Československé strany lidové mons. Jana Šrámka v lóži, ale neprávem. Jako doklad uvádí článek z protektorátní Vlajky 15.3.1942, jenže tento údaj nelze brát za spolehlivý, neboť protektorátní propaganda neustále lhala podle pokynů Goebbelse. V případě Šrámka zde byl obzvláštní zájem očernit jej, neboť byl předsedou exilové vlády v Londýně.

35. SVAM….str. 49

36. Podolský….str. 141

37. Ibidem

38. Ibidem str. 142

39. Ibidem

40. A.Š.: Ve jménu demokracie, Praha 1922, str. 11,55

41. Lennhof….heslo

42. SVAM….str. 53

43. Josef Haubelt: Svobodné zednářství, Praha 1997, str. 100n

44. Ibidem