Nemám ráda cigarety. Bytostně mi vadí. Nikdy jsem kouřit nezkoušela. Cigaretový kouř mi odporně páchne. Kuřáka cítím na sto honů. A do zakouřených podniků zásadně nechodím, vyhýbám se jim obloukem. Ani nemluvě o tom, jak strašlivě vypadá rakovina plic v konečném stadiu. A přesto – kdybych měla hlasovat, ruku pro protikuřácký zákon bych nezvedla. Jsem přesvědčená, že kouření je – za určitých okolností – věc, do které stát nemá co strkat nos. Jestli někdo kouří, nebo nekouří, je věcí každého osobně. To on, kuřák, za to zaplatí svým zdravím.

Markéta Šichtařová – Ekonomka

A za kterých „určitých“ okolností jde o soukromou věc? Kouření je věcí každého kuřáka, a právě jen jeho, jen v tom případě, že kuřák cigaretovým kouřem neobtěžuje nekuřáky. Když se kuřák na požádání nekuřáka hned spakuje ze scény. A když má lékařská péče není nijak ochuzena jen proto, že peníze jdou prioritně na léčení kuřáků.

Zdá se vám to jako hromada nemožných podmínek? Ale vůbec ne. Jsou naprosto logické a primitivně jednoduché ke splnění. Stačí hájit svobodu a právo jednotlivce tam, kde jednotlivec na svobodu a právo má nárok. A nezakazovat tam, kde zákazy nejsou nutné.

Tak třeba: Nikdo nemusí chodit do zakouřené restaurace. Já do nich nechodím. Mám volbu. Je řada restaurací, kde se nekouří. Tohle nemusí řešit zákon. To je věc, kterou řeší majitel. V jeho zájmu je, aby vyšel vstříc většině svých zákazníků. Pokud by hypoteticky všechny restaurace byly (celé) kuřácké, náhle by se potýkaly s odlivem zabýčených nekuřáků, jako jsem já. A rychle by se našly takové, které by nabídly protivariantu. Restaurace je podnik jako každý jiný. I restaurace se řídí nabídkou a poptávkou. Ten, kdo v kuřácké restauraci platí, říká, že mu (pasivní) kouření buď nevadí, nebo vadí jen málo. Kdyby mu vadilo hodně jako mně, byl by jinde. A vzhledem k tomu, že nekuřáckých restaurací je asi jen 20 %, pak asi jen dvaceti procentům lidí kouření v restauraci vadí opravdu hodně.

Novou legislativou stát jen a pouze rozhodl, že zákonem někomu vezme právo kouřit a povýší nekuřáky nad kuřáky. Protože prý kuřáci negativně ovlivňují zdraví nekuřáků, zatímco obráceně to neplatí. To je jistě pravda. Ale přesto to protikuřácký zákon neospravedlňuje. Pokud bychom totiž chtěli zákonem řešit vše, co by mohlo být nebezpečné nebo zdraví škodlivé, vše, čím aktéři mohou ovlivnit zdraví neaktérů, můžeme zakázat spoustu věcí:

Může kupříkladu vzít lidem právo řídit auta. Protože kdo neřídí auto, těžko na přechodu porazí chodce. Kdo neřídí auto, neničí výfukovými plyny životní prostředí jiných. Stejně tak můžeme zakázat alkohol. Pod jeho vlivem páchá řada opilců jiným lidem, abstinentům, hrozné věci. Můžeme zakázat MHD, protože v MHD jezdí děti bez dětských autosedaček, což je velmi nebezpečné. Můžeme zakázat sázkové hry, protože řada lidí se kvůli nim stala gamblery. Můžeme zakázat i kouření doma, protože tím můžeme negativně ovlivňovat naše děti, nebo při otevřeném okně můžeme obtěžovat sousedy. Můžeme vzít lidem ještě řadu dalších práv. A v úplně stejné logice a v dobré víře můžeme naopak lidem i přidat povinnosti. Například sex bude vždy povinný jen s kondomem, a to i mezi manžely, protože bez něj může být potenciálně nebezpečný. Děti budeme vyrábět už jen ve zkumavkách, a rovnou ve zkumavkách je také zkontrolujeme na případné genetické vady a „nevyhovující“, tedy „nezdravé“ jedince včas odstraníme. A ještě vytvoříme speciální komisi, která to vše bude kontrolovat.

Že jsou to absurdní blbosti? Jak to?! Vždyť jejich logika je naprosto stejná jako u zákazu kouření: Je to jen snaha ochránit neaktéry před nebezpečnými aktéry!

To, že ročně zemře 18 tisíc Čechů kvůli cigaretám, je strašlivá zpráva. Ale stále to neznamená, že bychom měli někomu vzít jeho práva. Tito lidé umírají, protože kouřili dobrovolně, anebo umírají, protože byli donuceni okolnostmi kouřit pasivně, i když nechtěli – třeba na pracovišti. Pak je ale jádro pudla zjevně někde jinde. Ne v tom, že by všechny společné prostory musely být ze zákona nekuřácké. Ale v tom, že stát musí chránit práva nekuřáků tak, že pokud je nějakými okolnostmi nekuřák donucen být pohromadě s kuřákem, pak nekuřák musí mít totální a nezpochybnitelné právo kuřáka umravnit. Což ovšem není případ soukromě provozovaných restaurací, protože k jejich návštěvě nikdo nikoho nenutí.

Mimochodem, vůbec se mi nelíbí, že se u nás proti zákazu kouření v restauracích argumentuje jen tím, že po zavedení zákazu restaurace údajně zbankrotují. To je hloupost. Strávila jsem před nedávnem mnoho hodin v Británii v krásné venkovské putyce. Byla plná lidí a hospodský prosperoval. A ten, kdo chtěl kouřit, šel ven. Hospoda nebankrotovala. Ani ty české by po zákazu kouření nezbankrotovaly. Věc se ale má jinak.

Věc se má tak, že boj proti zákazu kouření je svým způsobem trochu jako boj za svobodu. S kouřením nemusím souhlasit; přesto budu vše dělat pro to, aby ti, kdo mají jiný názor, si mohli žít po svém, pokud tím neomezí můj vlastní životní prostor. Prosím, neberte nám už žádná další práva!

Zdroj: Blog autorky