4. 5. 2017 ParlamentníListy

Angela Merkelová přijela za Putinem, kterého napomínala za dodržování lidských práv, z Rijádu. Saúdská Arábie je přitom jeden velký lidskoprávní horor, komentuje návštěvu kancléřky v Rusku editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. V rámci svého pravidelného shrnutí týdenních událostí shrnuje i Erdoganovo jednání s Putinem, ze kterého prý plyne „sultánovo“ varování směrem na Západ: „Udělejte, vy křižáci, co chceme, nebo ty vaše plány na obklíčení Ruska raketovým deštníkem skončí v popelnici.“
Angela Merkelová vyjela za Putinem a naříkala, že na Ukrajině není žádný progres. Putin odvětil, že za to může Kyjev. Vyčítala, že donbaské republiky znárodňují továrny, Putin to odmítl. Vyčítala, že v Čečensku mučí homosexuály, Putin to odmítl. Vyčítala zákroky proti demonstrantům při nedávných demonstracích, Putin odvětil, že v Evropě jsou podobné zákroky ještě brutálnější. Kde je pravda? Jak hodnotit toto setkání? Analytik Vladimír Votápek píše, že Merkelová nic nezískala, ježto Putin prohrál.

Nemá moc smysl zabývat se konkrétními výtkami a jejich odmítáním. To je jen takový slovní ping-pong, který se v posledních letech hraje dnes a denně. Důležitější je, že Rusko nevrátilo a nevrátí Krym nebo že minský proces je dál v kómatu. Právě to byly přece hlavní argumenty, které německá kancléřka v posledních třech letech coby „lídr Evropy“ – jednomyslně s Barackem Obamou – uváděla k vysvětlení protiruských sankcí a „mezinárodní izolace“ Ruska. Za uplynulé tři roky se na této realitě nic nezměnilo. Tak proč vlastně Angela Merkelová do Soči za Putinem jezdila? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku nemám, protože netuším, co se německé kancléřce honí hlavou. A vlastně ani netuším, proč ji ruský prezident (při vší předpokládané bezobsažnosti rozhovorů) přijímal.

Na první pohled se zdá, že ve hře jsou blížící se německé parlamentní volby. Bavorský šéf Horst Seehofer, takto velký „Putinův přítel“, se kritikou (nejen) ruské politiky Merkelové nijak netají, šéfové koaličních sociálních demokratů zase připouštějí, že ruská tajná služba volby v Německu nijak neovlivňuje. Chci říci, že každý, kdo v Německu něco znamená, s Ruskem nějaký ten vztah, sankce nesankce, udržuje nebo alespoň neboří mosty; a hlavním soupeřem Merkelové je Martin Schulz, který proslul svým „chladem, který míří na Rusko“. Třeba si jen chtěla trochu vylepšit předvolební „image“, že není žádná zatvrzelá demagožka a že dává v současném až příliš napjatém světě přednost dialogu před konfliktem. Fakt nevím.

V každém případě tím ale sama nabourává svůj vlastní euroúkol „mezinárodně izolovat“ Rusko. Merkelová cestou do Soči asi opravdu nic moc nevyhrála, ale nezdá se mi, že by současně měl Putin něco prohrát. Jeho vláda se se západními sankcemi v zásadě naučila žít a počítá s nimi ve státním rozpočtu ještě přinejmenším na dva roky dopředu. A protesty, které tu a tam v Rusku propukají, jsou motivovány spíš bojem proti korupci než snahou zavést zemi zpátky pod diktát Západu. Na druhou stranu ale celou tou návštěvou Rusko nejspíš ani nic moc hmatatelného nevyhrálo – Kreml sice může v médiích ukazovat cosi v duchu „hele, kdo všechno za námi už jezdí/dolejzá“, ale to je taky asi tak všechno.

Merkelovou střídá v Soči Erdogan, který si odveze zajímavý kšeft: Koupí si ruské protiraketové systémy S-400, a to, prosím, na úvěr. Jak si máme vyložit takový nákup a co nám značí do budoucna? Zároveň přijíždí s prosbou, zda by nebylo možné zrušit všechny sankce, které proti Turecku Rusové uplatňují. Ochladly turecké vztahy s Evropou tak, že se teď bude „sultán“ orientovat na Východ? A mimochodem, co změní ve vztazích USA–Turecko americká chuť chránit syrské Kurdy, které by Erdogan s chutí pomlátil? 

Osobně silně pochybuji, že je dodávka ruských raket už opravdu „hotová věc“. Tím spíš, že o ní mluví spíš Turci než Rusové. Vlastně si ani neumím představit, jaké záruky by Erdoganovo Turecko mohlo Rusku nabídnout, že ony supermoderní raketové systémy obratem ruky nepředá svým stále ještě spojencům z NATO k rozmontování a prostudování. Spíš se to všechno jeví především jako turecký pokus vyvinout další tlak na Západ a získat od něj všelijaké další ústupky: „Udělejte, vy křižáci, co chceme, nebo ty vaše plány na obklíčení Ruska raketovým deštníkem skončí v popelnici.“

Faktem je, že politika současného Turecka se do značné míry nese ve znamení nejrůznějších nátlaků. Na jedné straně je tu třeba onen vámi zmíněný požadavek na zrušení ruských sankcí, ale přednesený v době, kdy Turecko samo citelně navýšilo dovozní cla na ruské obilí, což – soudě podle komentářů v ruských médiích – Moskvu hodně „nadzvedává“, a to se všemi příslušnými důsledky. Na straně druhé je tu dost razantní politika vůči Evropě, která se stále točí kolem migrace, evropského „výpalného“ Turecku za zadržování migrantů a v neposlední řadě kolem bezvízového styku. A na straně třetí pak postoj vůči Trumpovým USA, jejichž trpělivost Ankara napíná k prasknutí pokračujícími útoky proti Kurdům. Americké i ruské jednotky už zaujaly pozice mezi Kurdy a Tureckem na severu Sýrie, aby „vlastními těly“ zabránily nejhoršímu, nejspíš s předpokladem, že Turci do války s USA a Ruskem nepůjdou. V obou posledních případech hraje Erdogan na to, že je jeho země členem NATO a že „vysokými západními hodnotami“ opentlená Aliance nutně potřebuje i to „sultánské“ Turecko. A Rusko potřebuje Turky vlastně ze stejných důvodů. Ankara této pozice využívá nebo rovnou zneužívá, ale výsledkem je, že si aktuálně vytváří (ne)přátele, kam se člověk podívá, jako by zkoušela, kdo první mrkne. Mám silný pocit, že Erdogan hraje vabank. Podle mého vcelku zbytečně, protože není žádný racionální důvod vše zcela „hrotit“. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.

A to, jestli se bude orientovat na Východ? Pokud onen „Východ“ pojímáte obecně, tak je to vcelku přirozené. Spousta zemí, jejichž politici vidí dál než za Brusel a horizont příštích voleb, se orientují na Eurasii. A Erdogan prohlubuje spolupráci se Šanghajskou organizací pro spolupráci a bude zanedlouho jedním z účastníků summitu Hedvábné stezky v Číně.

... ... ... (celý text zde)