Po II. světové válce, ve které byla svoboda draze vykoupena, se sčítaly ztráty: válka stála 55 milionů lidských obětí a Židé v Evropě byli téměř vyhlazeni. To bylo silným podnětem ke vzniku OSN a mnoha humanitárních organizací, které si vzaly za úkol – nedopustit opakování válečných hrůz a genocidy a válečným konfliktům předcházet. Z těchto podnětů započala i evropská integrace. Světadíl, v němž strašlivá válka začala i skončila (odhlédneme-li od porážky Japonska) se pokusil postupnými kroky odstranit nepřátelství mezi evropskými národy. Stalo se neuvěřitelné, mezi odvěkými rivaly došlo ke smíření – Francie a Německo začaly budovat základy nového, mírového soužití. Byly založeny různé národní i nadnárodní organizace, dbající na dodržování lidských práv. V Evropě se začalo blýskat na lepší časy, což platilo bohužel jen pro Evropu západní, která se nestala satelitem SSSR.

Nicméně válečné konflikty na světě neumlkly, meče se nepřetavily v radlice. Do centra dění se dostává Blízký východ, kde byla objevena obrovská naleziště ropy. Roku 1948 vznikl Stát Izrael, který ihned po svém vzniku byl přepaden okolními arabskými zeměmi, jejichž cílem bylo samostatný židovský stát zničit hned v počátcích, ač jeho existence byla garantována světovými mocnostmi.

Ovšem nebyl to jediný konflikt, který z Blízkého východu učinil zónu neustálého neklidu. Nebyli to jen Izraelité a tzv. Palestinci, ale krvavý konflikt propukl také v 80. letech mezi Íránem a Irákem, 90.léta minulého století jsou poznamenána střetem mezi Saddámovým Irákem a Kuvajtem, bojovalo se též v Alžírsku. Ačkoli všechny tyto krvavé události měly své viníky a přinesly nebývalé ztráty, žádná jiná země než Izrael však nečelí takové nenávisti a neustálé kritice a věčnému označování za viníka židovsko-arabského konfliktu. Přitom je možno doložit snahu demokratického Izraele o řešení konfliktu mírovou cestou a existuje spousta dokladů, že tuto snahu narušují neustále arabové.

Nenávist k Izraeli se vyučuje na některých univerzitách, v OSN ji hlásají nevládní organizace, jako např. Human Right Watch. Amnesty International, považovaná ve světě za organizaci spravedlivou, bohužel v mnoha oblastech selhala, lživě informovala o izraelsko-libanonské válce z roku 2006, o operaci „Lité olovo“ , což byl konflikt mezi Izraelem a Hamasem, probíhající v letech 2008 – 2009, dále pak o střetnutí mezi Izraelem a proteroristickými aktivisty na Lodi Mavi Marmara. O této události z 30. května 2010 bylo napsáno hodně, takže se k němu nebudu vracet. Já jsem se v tomto článku chtěla upozornit na neopodstatněné a nenávistné štvaní ze strany Amesty International o izraelsko-libanonské válce z roku 2006.

Proč jsem si vybrala zrovna tuto událost? Přivedla mě k tomu skutečnost, že právě střet mezi Izraelem a Hizballáhem rozpoutal obrovskou vlnu antisemitismu po celé Evropě – a některá média tomu přispěla měrou nemalou.

Stručně namátkou, co se vlastně událo mezi Izraelem a teroristickou organizací Hizballáh? V letních měsících 12.7.2006 Hizballáh přepadl suverénní Stát Izrael, zabil tři izraelské vojáky, další dva zabili a unesli do Libanonu. Z vojenské osádky zůstalo naživu 5 Izraelců, ti se snažili své spolubojovníky zachránit, ale při jejich osvobozování rovněž přišli o život. O den později Hizballáh odpálil raketu na město Naharia, která zabila jednu ženu a deset lidí zranila. Válka trvala zhruba jeden měsíc. Média a nevládní organizace reportovaly pouze o libanonských ztrátách, ty izraelské velkomyslně přehlížely.

Mezi dny 13.7. – 13.8.2006 dopadlo na Izrael 4228 raket, rakety odpálené Hizballáhem byly většinou syrského původu. Následkem těchto útoků 53 Izraelců přišlo o život, 250 bylo těžce zraněno a 2000 Izraelitů utrpělo lehké poranění. Hizballáh také provedl útok speciální hlavicí na izraelské válečné lodě a usmrtil čtyři vojáky. Stovky tisíc Izraelců se musely více než měsíc ukrývat v protileteckých krytech, další tisíce musely být evakuovány do izraelského vnitrozemí. Systém včasného varování a protiletecké kryty se ukázaly jako velmi účinné a ušetřily tak mnohým Židům život. Konflikt skončil po jednom měsíci na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701. Hassan Nasralláh interpretoval závěr střetnutí jako své vítězství.

Nyní se podívejme, jak o dané události informovala organizace Amnesty International (AI). Tato organizace 23.8.2006 publikovala rozsáhlou zprávu, pojednávající o daném válečném konfliktu. Zpráva zahrnovala především rozsáhlou nactiutrhačnou kritiku, hraničící se streicherovskou nenávistí vůči Izraeli,až člověk nabývá dojmu, že AI se stala nástrojem propalestinské politiky. Odděluje útoky Hizballáhu od izraelských reakcí, vlastně převrací hodnoty lidských práv naruby. Bagatelizuje, zlehčuje, ne-li omlouvá útoky libanonské teroristické organizace, zamlčuje užívání lidských štítů, nevěnuje ztrátám na izraelské straně příliš velkou pozornost, obviňuje Izrael z „válečných zločinů“. „genocidy“, „agrese proti libanonskému lidu“, „nepřiměřené reakce“. Tato zpráva nezmiňuje podporu Sýrie a Íránu, kterou tyto státy poskytují Hizballáhu, hlavně mlčí o jejich dodávkách zbraní.

Autoři této zprávy vycházejí z neověřených důkazů „očitých svědků“, jejichž výpovědi jsou často ovlivněné buď podporou nebo obavami z Hizballáhu. Ačkoliv Izrael výhradně útočil na vojenské objekty, odpaliště raket, AI obviňuje židovský stát z útoků na libanonské civilisty. Zpráva v jedné části uvádí: „struktura a rozsah útoků i počet obětí mezi civilisty a velikost způsobených škod toto zdůvodnění zpochybňují. Důkazy silně hovoří pro to, že rozsáhlé ničení veřejné infrastruktury, obytných domů a průmyslu bylo záměrné“. Zpráva téměř nehovoří o izraelských obětech a majetkových újmách, kterou utrpěl Stát Izrael. Zpráva se nezabývá těžkým dilematem, že i civilní budovy mohou být legitimním cílem, jsou-li využívány pro výkon teroristické činnosti. Amnesty International automaticky předpokládá, že veškeré civilní oběti a škody na infrastruktuře jsou důsledkem vědomého, systematicky promyšleného páchání válečných zločinů.

Zpráva začíná pojednáváním činů Izraele a Hizballáhu. Zatímco činy Hizballáhu jsou popsány na jedné stránce, kritice Izraele je věnováno stran deset!!! Ke dni 3.9.2006 AI nevydala žádné prohlášení, kritizující Hizballáh za páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Role Íránu v konfliktu je zmiňována pouze v souvislosti s „ charitativní činnosti“. K problematice používání lidských štítů autoři zprávy píší: „Izrael tvrdí, že bojovníci Hizballáhu se usadili mezi civilním obyvatelstvem, z nichž tak vytvářejí „lidské štíty“. Využívání civilistů k zaštiťování bojovníků před útokem je sice válečný zločin, avšak podle mezinárodního humanitárního práva to nezbavuje druhou stranu povinnosti chránit civilní obyvatelstvo“.

Podle AI porušování mezinárodního práva ze strany Hizballáhu, odpalování raket z hustě osídlených oblastí jsou naprosto druhořadé a bezvýznamné, zatímco izraelské reakce jsou zachyceny na desítkách stran dokumentu nikoliv jako obranné, ale jako činy agresora. Tvrzení „očitých svědků“, na které se zpráva odvolává, nelze dokázat z ověřených a platných zdrojů. Zničení libanonské televize Al Manar je podrobeno drtivé kritice z důvodů, „že se nejedná o legitimní vojenský cíl, ale pouhý nástroj propagandy“, nehledě na to, že i propaganda může být vražedná, vždyť obyčejně zločinům předcházejí slova. V závěrečných odstavcích AI obviňuje Izrael za „útoky proti civilní infrastruktuře“. Pravda ale je, že snaha o zabránění dodávkám zásob pro Hizballáh ze strany Sýrie a Libanonu je naprosto legitimním obranným postupem Izraele.

Co říci závěrem? Zpráva AI se neopírá o fakta, ale je psána na politickou objednávku a její tvrzení nemají vůbec žádnou hodnotu. Je smutné, že organizace, s jejímž názvem je ve světě spojováno mnoho nadějí na spravedlnost a ochranu lidských práv, není organizací nestrannou, ba ani dokonale znalou situace v oblasti sporu. Povrchně obeznámeným lidem tak poskytuje příležitost vidět v židovském státě toho pravého zloducha a viníka , který nese zodpovědnost za to, že arabské obyvatelstvo nežije v dostatku a tvůrčí práci jak o Izraelité. Pravda je ovšem neúprosná a nakonec vyjde najevo: již několik generací arabů nezná kvalitní a nezaujaté vzdělávání, práci a zvelebování svého území – protože svou výchovou k nenávisti a militantním postojem k židům a konec konců i jiným „psům nevěřícím“ dokážou jen pašovat zbraně, házet kameny a odpalovat různé druhy ničivých prostředků, k nimž bohužel i pro velkou míru pěstovaného fanatismu patří i živé tělo člověka. Toto jsou fakta, která by věhlasné organizace měly lépe poznat a dokumentovat.

Zdroj: ePortal.cz