Balkánská řeznice, nelidská stvůra a odporná svině

Zpráva z roku 2008 o únosech Srbů z Kosova do sousední Albánie, jejich vraždění a následný prodej z nich získaných tělesných orgánů šokoval svět. V této souvislosti Ponteová zmínila i nynějšího premiéra Kosova Hashima Thaçiho. Obvinila navíc představitele správy OSN v Kosovu, že vyšetření hrůzných zločinů páchaných UÇK zabránili. S gustem nepostižitelného mocipána prý umí soud v Haagu rafinovaně ničit dokumenty o páchaných zvěrstvech, odmítá po známosti prominentní korunní svědky a nenápadně až plíživě se infiltruje do současného politicky organizovaného zločinu.

Dnes už spadla klec, doufejme; očekává se, že obvinění v souvislosti s událostmi v tzv. „Žlutém domě“ bude sděleno také bývalým velitelům Osvobozenecké armády Kosova (UÇK), včetně jednoho člena jejího Generálního štábu. Albánští povstalci zajaté Srby odváželi na sever Albánie. Tam z nich vybrali mladé a zdravé, které pak zabili a jejich nepoškozené orgány prodali překupníkům, citovala Ponteová. Po brutální a krvavé kosovské válce z let 1998 až 1999 zbyly dodnes stovky pohřešovaných kosovských Albánců i Srbů. Předpokládá se totiž, že v průběhu konfliktu v Kosovu bylo nejméně 300 srbských válečných zajatců dopraveno do Albánie, kde se pravděpodobně dostali do rukou „černých transplantologů“. Řekl náměstek prokurátora Srbska pro válečné zločiny Bruno Vekarič.

Podle čerstvé informace BBC Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny zničil některé důkazy o unášení Srbů, kteří byli zabíjeni, aby posloužili jako nedobrovolní dárci. Reportéři BBC také zjistili, že únosy se odehrávaly nejen před a za dob války v Kosovu či během bombardování Jugoslávie letouny NATO, ale i poté, co Slobodan Milošević ustoupil z politické scény a v Kosovu byly rozmístěny mezinárodní síly. Ponteová po marném boji za spravedlnost a vyhrožování raději opustila místo haagské prokurátorky a nechala se přeložit ze Švýcarska jako velvyslankyně do Argentiny.

V květnu 2009 se objasňování děsivých činů obchodování s lidskými orgány z umučených Srbů posunulo o kousek dál. Pátrání se ujal švýcarský senátor Dick Marty, jenž se dostal do médií pro své úspěšné vyšetřování aféry okolo tajných evropských věznic pro podezřelé teroristy, zajatých Američany – Polsko. Srbský prokurátor pro válečné zločiny Vladimir Vukčevič přiznal, že s Dickem Martym spolupracuje. Reportérům agentury AP ukázal stohy dokumentů, které mu Marty předal. Nic víc. Co je obsahem písemností odmítl sdělit. Důvod? Zatím ochrana svědků, o nichž se v dokumentech píše. Co je však zásadní? Vukčevič zná i jména příjemců “lidského materiálu”, tedy orgánů získaných ze zabitých Srbů. Deník Washington Times dokonce zjistil, že mezi “obdarovanými” jsou také dva bohatí Evropané – Švýcar a Němec.

Hlavou tohoto dobře organizovaného bestiálního způsobu vydělávání peněz byl podle mnohých indicií a svědectví sám Hashim Thaci, jeden z předáků UÇK, který je dnes premiérem tzv. samostatného Kosova. Studoval filozofii a historii na univerzitě v Prištině. Po studiích emigroval do Švýcarska, kde se seznámil s představiteli albánské komunity. Byl jedním ze zakladatelů albánského hnutí odporu, napojeného na albánskou mafii. V březnu 1994 se stal politickým velitelem UÇK, kde dostal přezdívku „Snake” (Had). V roce 1998 zahájil tajná jednání s americkými vyjednavači, v kontaktu byl s tehdejší ministryní zahraniční věcí USA Madeleine Albrightovou. Díky těmto kontaktům si vysloužil přezdívku “miláček Albrightové.”

Nejnovější výsledky vyšetřování “vražedné kosovsko-albánské kauzy” ukazují, že nynější kosovský premiér Hashim Thaci se asi vidí v “metodách” chorvatských Ustašovců; vydělal si údajně nejmíň čtyři milióny dolarů na prodeji orgánů srbských zajatců. Místopřísežně to prohlásil anonymní svědek K-144, chráněný haagským tribunálem, jak napsal švýcarský list Tagesanzeiger. Svědek K-144 tvrdí, že obchod s orgány zajatců se odehrával přes Itálii, v přímé režii Kosovské osvobozovací armády (UÇK) a s tichým souhlasem albánské vlády a pod záštitou vojsk NATO.

Vyšetřování obchodu s lidskými orgány začalo v Srbsku poté, co vyšla kniha Carly del Ponteové. Uvedla v ní, že kosovští Albánci unesli po 12. červnu 1999, po příchodu sil NATO do Kosova, a převezli do severní Albánie 100 až 300 Srbů. Švýcarská vláda informovala Kosovo, že jeho nově jmenovaný velvyslanec Naim Mala, Thaciho blízký přítel, není v zemi vítaný. Podle kosovských médií má Mala policejní záznam z doby, kdy ve švýcarské emigraci v letech 1998 až 1999 shromažďoval peníze pro UÇK. Je veřejným tajemstvím, že během bombardování Jugoslávie letadly NATO na jaře 1999 byl Thaci jedním z hlavních spojenců NATO a jedním z několika málo lidí, se kterými NATO koordinovalo své útoky. Sám jednou prohlásil: „Není pravda, že NATO nemělo pěchotu. Pěchota NATO – to jsme byli my! UÇK…!”

„Svědek“, který byl přítomen vyjmutí srdce srbského zajatce na severu Albánie, oznámily srbské noviny „Večerni novosti“. Stejně jako několik jeho přátel absolvoval čtrnáctidenní „školení“ pro vyjmutí orgánů. Učili se tomu na figuríně z plastické hmoty. Zúčastnil se rovněž přepravy srdce na letiště u Tirany, kde mělo být prodáno. „Nevěděli jsme, že se to dělá pro kriminální cíle. Stál jsem vedle zajatce, a D. mi ukazoval na jeho prsou, jak mám řezat. Kdy uviděl zajatec skalpel, začal křičet a prosit o milost, začal se nám vytrhávat, drželi jsme ho ale pevně. Dostal jsem strach a začal jsem se třást. Kdybych řekl, že to nemohu a nebudu, bylo by to neplnění rozkazu, a byl bych zastřelen. To vím, protože předtím už zastřelili dva lidé, kteří to odmítli dělat, a jednoho zranili“, citují noviny výpověď očitého svědka.

Svědek popisoval operaci, jíž se zúčastnili také dva lékaři. Jeden z nich mu před operací poskytl instruktáž o odebírání orgánů. „Řekli mi, abych udělal další horizontální řez dole (…) třetí řez bylo třeba udělat nahoře, ale to už udělal lékař, protože viděl, že se mi třese ruka a že ztrácím hlavu.“ Podle jeho výpovědi došlo mezi oběma lékaři k hádce, protože jeden zapomněl „nůžky na přeštípnutí žeber“. Svědek udělal řez od průdušnice až k břichu, musel se ale zastavit, protože zajatec křičel bolestí a prosil o slitování. „Byli jsme celí zakrváceni, krev tekla proudem. Zajatec ztratil vědomí a už se nehýbal“, citují srbské noviny.

Po skončení konfliktu zůstalo Kosovo pod správou OSN – až do 17. února 2008, kdy jednostranně vyhlásilo samostatnost. Vyšetřovatelé zjistili, že oběti obchodu s orgány byly pohřbeny v masových hrobech v Albánii. Zpravodajská agentura Beta přeložila část knihy Ponteové do srbštiny. Ve vraždícím tzv. „žlutém domě“ měl být nalezen použitý lékařský materiál a stopy krve na podlaze. Doličné předměty byly podle novináře zaslány do Haagu k analýzám, výsledky však nikdy nepřišly – materiál byl zlikvidován. Všichni prý skončili ve “žlutém domě” v albánském Burelu. Zde měli specialisté najatí tehdejší Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) zajatcům ve speciální pitevně odebrat ledviny, jádra a srdce a nedobrovolné dárce povraždit. Orgány pak podle Vukčeviče mířily na “Západ i Východ, do Turecka, Saúdské Arábie…“

V Albánii bez konkrétního výsledku nadále pokračuje od konce roku 2001 pátrání po trojici českých studentů, kteří jsou od začátku srpna pohřešovaní. Pátrací skupina, v níž je i matka dvou studentů Michala a Jana, hledala své syny v Tiraně i v severoalbánském Skadaru. Postupně navštívila představitele místní i regionální policie a církevní představitele, aby je požádala o pomoc. Ředitel teritoriální policie ve Skadaru Mitro Korda řekl, že čeští studenti byli údajně viděni ještě 14. a 15. září 2001 u severoalbánské vesnice Urae Sthrejte. Pravdivost této informace se však z jiných zdrojů zatím policii ani pátrací skupině nepodařilo ověřit.

V roce 1993 jsem navštívil místa, v nichž se v rozpadající Jugoslávii bojovalo. Od Šibeniku, přes Srebrenicu, Knin, Vukovar, Maslenicu, Zadar či Dubrovník. V Umagu jsem se setkal s posledním jugoslávským prezidentem Stipe Mesičem. V rozhovoru mně mimo jiné řekl: “Kdy skončí válka? Až rozhodnou Američané a rozdělí peníze, které patří Chorvatům, Slovincům, Černohorcům, Bosňanům a Srbům. Jako při každém jiném rozvodu. A Ustašovci…?“ Pan prezident ani nemusel přemýšlet: „Nepříjemná minulost Chorvatska, ale dnes už nejsou nebezpeční. Kdo z nich přežil, je už starý a neškodný…”

Připomnělo mi to černou anekdotu, kdy mladík, co brutálně zabil své vlastní rodiče, požaduje od soudu shovívavost, jelikož je přece sirotek… Zvedá se mi tlak zvláště při vzpomínce na Jasenovac – největší vyhlazovací koncentrák v Chorvatsku, který byl během druhé světové války třetí “nejproduktivnější” tábor po Auschwitzu a Treblince. Byl jsem ve všech třech. Jednalo se o komplex, rozprostírajících se na ploše přes 240 kilometrů čtverečních. V noci 29. srpna 1942 Ustašovci podřízli hrdla 1 360 vězňům. Používali řeznické nože, zvané “srbosjek” nebo „podřezávač Srbů“. Bylo uspořádáno klání; vítěz soutěže byl nazván “králem podřezávání hrdla”. Odměnami byly zlaté hodinky, smažené sele a sud vína… Utrpení Srbů však neustalo…

Nezávislost Kosova považuje kníže Karel Spáč I. i Albrightová za svůj největší politický úspěch, ale objevují se i pochybnosti. Zejména vzhledem k jejím obchodním aktivitám, které v Kosovu poté měla. Jak by také ne; všemožné angažování na straně Albánců se bývalé šéfce americké diplomacie na stará kolena vyplatilo. Za 20 milionů eur (485 milionů korun) prodala její firma Albright Group jako spoluvlastník firmy Ipko, hlavního mobilního operátora v Kosovu, svůj vlastnický podíl. Kosovský Telekom má více než milion předplatitelů v mobilní síti a asi 100 000 uživatelů pevných linek. Finanční zručnost a politický protekcionismus i známost s Thacim udělaly své. Při oslavné vzpomínce na sedmnáct let od svého započetí šéfování ministerstvu zahraničí USA si může Maruška ze Smíchova spokojeně zamnout ruce… Holt, já na bráchu, Thaci na mě…

Na své dětství a na to, jak to vlastně všechno bylo s Československem v letech 1937–1948, vzpomíná „v osobním příběhu o paměti, Československu a válce“ – tak zní podtitul jejího bestselleru “Pražská zima”. Nedávno jej v češtině vydalo nakladatelství Argo. Nedávno ho křtila v pražském knihkupectví. Napadlo mě, že bych ji ve slavnostní atmosféře mohl oslovit a říct ji laskavě, že jsem ji chtěl navštívit už v New Yorku v sídle mise USA při OSN, ale nebyla tam. Předběhl mě Jaroslav Foldyna (ČSSD); jinak také čestný předseda občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, a demonstranti, kteří dlouhodobě upozorňují na porušování základních lidských práv v této jihosrbské provincii. Chtěli někdejší ministryni zahraničí USA vyjádřit svůj negativní postoj vůči její tehdejší balkánské politice, jež vyvrcholila bombardováním civilních cílů v Jugoslávii a to včetně nemocnic či škol.

Dokumentarista Václav Dvořák během autogramiády věnoval Madeleine Albrightové DVD se svým filmem “Uloupené Kosovo”, na což se prý exministryně zahraničí USA ještě vstřícně usmívala. Když však viděla plakáty, které zobrazovaly důsledky její zahraniční politiky, tedy umírající srbské děti, kontroverzní obchody s kosovskou telekomunikační společností IPCO nebo etnické čistky na Srbech v Chorvatsku, dovedlo ji to k nepříčetnosti. Členové sdružení totiž chtěli na plakáty také její autogram. Albrightová začala na aktivisty hystericky řvát: “Get out, get out!” A obrázky roztrhala. Aktivisté Albrightové vmetli do tváře, že je “balkánskou řeznicí”. Ta přešla do češtiny a označila je za „válečné zločince“…. Proč tolik nenávisti k této dobré ženě? Nebo není dobrá, protože s NATO zbytečně rozbombardovala Srbsko…? Kdyby ji viděl Putin, jak prská vzteky, asi by si připomněl směšnou epizodku s opičkami…

Bývalý velvyslanec USA v Moskvě Michael McFaul ve vysílání CNN tvrdil: „Srovnávat Krym a Ukrajinu s Kosovem a Srbskem není správné. Srbsko ohrožovalo Kosovany, a Ukrajina nikoho neohrožuje“. Může ale stát ohrožovat část vlastního území? V autonomním kraji Kosovo žijí Srbové, Albánci, Turci a jiné národnosti. Žádní „Kosovani“ nejsou, není takový národ. Koho tam bránily USA? V Kosovu není ani jeden Američan, a na Krymu žije 1,5 milionu Rusů. A Rusko na rozdíl od Američanů v Kosovu platí za svou základnu 100 milionů USD ročně. A ruská Černomořská flotila je na Krymu už 230 let. Černomořská flotila není bezdomovec. Sevastopol je její domov. Ještě před 50 lety byl Krym součástí SSSR, kdežto USA prostě okupují pomocí agrese část srbského území a dělají všechno, aby z ní vytvořily svou loutkovou mocnost

Krym patřil od roku 1783 Rusku, kdy jej připojila ke své říši carevna Kateřina Veliká. Poloostrov měl důležitou roli v omezování osmanského vlivu v regionu východní Evropy, což bylo až do poloviny 20. století. Tehdy „totalitní praktiky Sovětského svazu vedly k začlenění ARK do Ukrajinské SSR“; jednalo se o svévolný akt Chruščova bez opory v tehdejší sovětské ústavě. Navíc referendum na Krymu proběhlo spontánně, bez násilí a donucovacích prostředků…

Inu, pozdě, ale přece; Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, jenže ani tato podivná spravedlnost životy stovkám zavražděných Srbů nikdy nevrátí…

Zdroj: Blog autora | Titulek redakční