Kdysi jsem si myslel, řekněme na konci 70. let minulýho století, že až to rupne, tak ať to nahradí cokoli, tak hůř už bejt nemůže. No a už dobře tři roky se dnes a denně stokrát komunistům omlouvám. Umožnili mi o dvacet let dýl relativně šťastně a především důstojně žít. Jenže tenkrát jsem to nevěděl. A navíc byla v lidech naděje, třebaže jak dnes vidno lichá. Dnes už není ani ta lichá. Aspoň pro mě ne, a byla by pošetilost nalhávat si, že ano. Ale je to v nich. Jako v koze. V Češích a v Češkách. Ve vaší zemi je tím pádem šum a fuk, jakej tady vládne režim. Vždycky jsou v čele prasata a prasnice. Jako by tady u vás ani nic jinýho nebylo. A možná ani není.

Prasata se vezou

Je vcelku jedno, jakým způsobem tady hodláte spáchat sebevraždu. Ale snad budete mít to štěstí, že vám před ní ještě Češi a Češky nenaserou a nenachčijou na hlavu. Já teda tu kliku neměl. A nesu to bohužel těžce, velmi těžce.

A nikdy se toho zápachu českejch lejn a chcanek už nezbavím. Dokonce i ve spaní je cejtím. A když jdu po ulici, tak se mi většinou na rohu Komunardů a Dělnický už nedostává slin. Protože před každou Češkou a před každým Čechem si vždycky okázale odplivnu. Bez toho bych nedokázal žít. A i tak je to těžký.

Ostatně už dávno jsem pochopil pana Breivika. Jakkoli mi není známo, co a kdo jemu provedl. Čímž neříkám, že jeho čin schvaluju, nebo hodlám napodobit. Jen ho chápu.

Ten boj s českými prasaty a prasnicemi se vyhrát nedá, je jich tentokrát ukrutná síla. A kdybych si to bejval uvědomil včas, tak bych to toho boje nešel. Bylo to zbytečný a marný, se strašně neúměrnejma následkama.

Autor je redakci znám, avšak na jeho přání utajen