Petr Hájek první šéfredaktor Reflexu i Protiproudu se zamýšlí nad otázkou, kterou mu položil jeho bývalý časopis a vybízí k rozumu namísto léčení bolístek. Časopis Reflex mi položil otázku: „Je ozbrojený odpor separatistů na východě Ukrajiny legitimní?“ Nezeptal se pouze mě, ale rovněž Jefima Fištejna. Jistě mohl předpokládat, že odpovědi nebudou shodné.

Petr Hájek

Nerovná pozice

Kolega Fištejn je od počátku ukrajinské krize několikrát týdně na obrazovkách České televize. Patří do okruhu několika stále se opakujících „seriálových tváří“ oficiální propagandy, které odhodlaně mystifikují veřejnost. Tvoří „tvrdé jádro“ válečnického mediálního třeštění, jež se již stalo každodenní součástí našich životů. Svou vášnivou nenávist k Vladimíru Putinovi a všemu ruskému má Jefim Fištejn a jeho (sou)druzi kromě toho možnost publikovat i v mnoha dalších hlavních médiích. Kdo se o toto téma tedy alespoň trochu zajímá – a dokonce i když se nezajímá – jeho názory tedy dobře zná. Z mainstreamových médií chtěla znát můj názor a argumenty za celou dobu pouze paní Jílková v pořadu ČT Máte slovo. Nestěžuji si, pouze konstatuji.

Stejně jako konstatuji, že to ještě bylo za situace za „hlubokého Majdanu“. Od té doby mám pouze jediné místo, kde mohu přinášet informace a názory, které ukazují totálně jednostranný postoj hlavních paží „české pobočky“ západní mediokracie: Protiproud. Obrovské zvýšení čtenosti našeho „kontrarevolučního magazínu“ za těch několik posledních měsíců ukrajinské krize kromě jiného dokládá, jak zoufale – ti, kteří si nenechali „vyrazit mozek z hlavy“ – hledají nezávislé informace. V tomto smyslu je proto třeba ocenit, že alespoň Reflex, který jsem kdysi založil, si uchovává alespoň občas zbytky snahy po názorové pluralitě.

Na shora uvedený dotaz jsem nicméně odpověděl následující úvahou:

Otázka, která je odpovědí

Takto položená otázka je vlastně prefabrikovanou manipulativní odpovědí. Přesně v tomto duchu probíhá v hlavních českých médiích celá „diskuse“ o ukrajinské krizi od jejího počátku. Lépe řečeno od „Majdanu“, protože krize na Ukrajině od rozpadu Sovětského svazu nikdy neskončila. Pouze se stala latentní, pokračovala pod povrchem, takže mohla být kdykoli „lusknutím prstu“ opět zvnějšněna. Což se stalo v roce 2004 „oranžovou revolucí“, podruhé pak „Majdanem 2013 – 14“.

Otázka především sugeruje, že „na východě Ukrajiny“ jsou „separatisté“. A ptá se, zda jejich „ozbrojený odpor“ je „legitimní“. Tato východiska jsou chybná:

Problém je hlubší

a) Ukrajina je sice stát, ale nikoli země s homogenním, historicky vzniklým „politickým lidem“. Je to uměle vytvořený státní útvar z dob Sovětského svazu. Západní část patřila historicky k Polsku a Rakousko-Uhersku, východní k Rusku. Toto dilema se nikdy nepodařilo překonat. Administrativní rozhodnutí sovětského režimu, který v padesátých letech k tomuto útvaru připojil ještě ruský Krym, mělo po rozpadu SSSR logický důsledek: Obě části státu – s hlavním městem na západě, ale průmyslovým srdcem na východě – se nikdy nespojily a stále spolu zápasily.

b) Je mystifikací, že „východ“ se chce připojit k Rusku. Stejnou mystifikací je, že Rusko si chce připojit „Novorusko“. Vzbouřenci v této oblasti, kde je převaha rusky mluvícího obyvatelstva, tedy nejsou „separatisté“. Chtějí jen to, co chtěli od počátku: autonomii v podobě federace či konfederace. Mít své politické vedení, školy, rozpočet atd. atd. Něco jako chtěli Slováci před rozpadem Československa. Tento stav není nový. „Majdan“ ho nevytvořil, pouze eskaloval.

c) Ozbrojený odpor, či lépe řečeno lidové povstání, je stejně legitimní či nelegitimní, jako byla legitimní či nelegitimní kyjevská vláda po státním převratu, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta a vládu. Pučisté navíc instalovali na významné exekutivní posty představitele extrémně nacionalistických a fašistických skupin, které svrhly ústavní instituce státu. Tito „vítězové Majdanu“ dali okamžitě najevo, že jejich hlavním protivníkem je východ: Pokus o nový „jazykový zákon“, který měl zakázat používat ruštinu, byl pouze vrcholkem ledovce.

d) „Povstalci“ na východě jsou tedy ozbrojenou odpovědí na státní převrat, jehož důsledky mohly mít pro obyvatele východních oblastí země fatální důsledky. Občanská válka, v níž kyjevští pučisté disponují pravidelnou armádou, zatímco „doněčtí povstalci“ chabě vyzbrojenou domobranou (zato podporovanou absolutní většinou místních občanů) má tedy sekvenci, která je klíčová: Ozbrojený státní převrat = nelegitimní kyjevská vláda = legitimní obrana východních provincií proti pučistům. Smyslem povstání původně bylo vymoci si na nelegitimní nové moci záruky vlastní bezpečnosti a svobodného života v nějaké formě federace či konfederace – uvnitř jednoho státu.

e) Zda je to po zvěrstvech kyjevské Národní gardy, Pravého sektoru a „soukromých armád“ oligarchů v Oděse, Slavjansku atd. ještě vůbec možné, je jiná otázka. Stejně jako je jinou otázkou, proč Západ státní převrat na Ukrajině vyvolal či minimálně „inspiroval“ a platil. Tato otázka je klíčová, o ni jde, z ní se všechno odvíjí.

Nedojdeme však ke smysluplným odpovědím, pokud se beze všech souvislostí dnes zčistajasna zeptáme, zda „je ozbrojený odpor separatistů na východě Ukrajiny legitimní.“

Propaganda místo diskuse

Domnívám se, že kdybychom se věnovali ukrajinskému dramatu s alespoň takto chladnou hlavou, pokoušeli se je analyzovat, zasadit do souvislostí a teprve potom se ptát „v čí prospěch“ se celé to nebezpečné divadlo hraje, možná bychom něco pochopili: My, veřejnost, stejně jako ONI, politici.

O to ale v našem veřejném prostoru vůbec nejde. Prakticky veškerý prostor zaplňuje primitivní protiruská propaganda, kterou v takové podobě a intenzitě nevidíme ani ve většině hlavních západoevropských médií. Ta totiž, z dlouholetého zvyku alespoň trochu „předstírat“ objektivitu, jsou nucena zveřejňovat občas vedle propagandy také skutečné informace. Řadu z nich publikujeme i na Protiproudu, protože ani ty se do našich těžce cenzurovaných médií nedostanou. Kdo je cenzuruje?

Českou mediální scénu zcela ovládají havlističtí „neokonzervativci“ amerického střihu. Mnozí z nich ani nevědí, co je to Nový světový řád, ale pro jeho sponzory a budoucí majitele usilovně pracují. Také o tom jsme nejednou psali.

A v tomto smyslu je úplně jedno, zda noviny a zpravodajské weby patří Bakalovi či Babišovi, nebo televize „družstevníkům“ z ČT. Jsme tak po pětadvaceti letech od převratu 1989 opět na výspě nejtupější propagandy v celé Evropě. Dokonce však – jako vždy bolševicky, papežštější než papež – překonáváme i americké mediální poměry, kde se řada významných osobností a komentátorů nedá zastrašit. I jejich texty občas publikujeme.

Na co nás havlisté připravují?

Obecně řečeno – na válku. Ať již novou válku „studenou“, nebo „horkou“. Ta první uvrhne západní svět do hluboké a vleklé hospodářské krize, z níž ještě nestačil vybřednout. O té druhé nemá smysl ani hovořit. Znamená konec civilizace. Přitom je jasné, že od „studené k horké“ fázi je pouze malý krůček, který dokonce může být učiněn omylem či selháním. V tomto smyslu je více než symbolicky dobrým špatným příkladem sestřelení HN17 – ať už byl jeho „katem“ kdokoliv. Stejně se pravdu už nikdy nedozvíme.

Uvědomují si vůbec naši bolševičtí propagandisté, co činí? Mnozí ne. Mnozí ano. Někteří jsou tím dokonce nezakrytě nadšeni. Připadá jim úžasně „sexy“, že budou v následující válce stát na „druhé straně barikády“, než v době po válce Druhé. Světové. Ve svém pionýrském nadšení se proto často sami stávají obětí své vlastní propagandy. Začínají už i doopravdy věřit těm jednostranným nesmyslům, které chrlí do veřejného prostoru.

Nechtějí znát realitu. Nechtějí o ní vést diskusi ve veřejném prostoru. Mají k dispozici propagandistické nástroje a chtějí je využít. Potřebují přesvědčit „davy“, že svět je jednoduchý, černobílý: Na Západě „dobro“, na východě „zlo“. Nám starším, kteří jsme si toho bohatě užili za minulého režimu, je z toho smutno. A někdy i úzko. Mnozí si ještě pamatujeme na „karibskou krizi“, kdy byl svět od jaderné války jen několik hodin. Kdo si najde noviny z té doby, bude mít pocit deja vu. Opravdu si to musíme zopakovat?

Sezóna

Je léto, čas který v médiích bývá v jiných letech „okurkovou sezónou“. Po posledních deštích se ostatně zvolna mění v sezónu houbařskou. Pokud budeme mlčet a jen trpně akceptovat všechno to třeštění plné lží a manipulací, může se stát, že nás nečekaně obklopí jiné „hříbky“. Nikdo tomu zatím příliš nevěří. Nejspíš ani ti, kteří jako Jefim Fištejn bojují právě s vášnivým nasazením své soukromé války motivované osobními křivdami z minulosti. A budoucnost klidně obětují pocitu zadostiučinění.

Nedovolme jim to. Pohybujeme se na samém okraji propasti. Ještě nikoli za ní, ale moc k tomu nechybí. Krůček. Je to stav, který asi nejlépe vyjadřují slova českého básníka Vítězslava Nezvala psaná pro jinou epochu: „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“.

Deja vu.

Zdroj: Protiproud.cz