Hnutí ANO se všeobecně pokládá za uskupení patřící spíše na pravou stranu politického spektra. Mezi jeho voliče se řadí lidé, kteří by nikdy nevolili sociální demokracii, natož komunisty; představují si, že strana, již vede jeden z nejbohatších českých podnikatelů, přece nemůže být socialistická. Každým svým krokem však představitelé ANO ukazují, že namísto pravicového vidění světa, jehož středobodem je úcta k jednotlivci a k jeho přirozeným právům, se na svět dívají pohledem elitářského sociálního inženýra, pro něhož není občan nezpochybnitelnou individualitou, která se nevejde do tabulek a kolonek centrálních plánovačů, ale naopak figurkou na obrovské šachovnici, jíž lze libovolně postrkovat, usměrňovat a třeba ji i obětovat „vyšším cílům“.

„No ty koky“

Posledním příkladem takového elitářského etatismu je snaha poslanců ANO znovu oprášit dlouholetou snahu o zákaz kouření v soukromých hospodách, restauracích a kavárnách. (Slovo soukromých je zde vlastně nadbytečné – žádné jiné hospody a kavárny u nás neexistují – stát žádný řetězec „veřejných restaurací“ neprovozuje. Alespoň tedy zatím…)

Skutečně pravicového politika by něco takového nemělo ani napadnout. Primární by totiž pro něj měl být nezpochybnitelné právo jednotlivce na svobodu a majetek. Hospoda nebo restaurace je soukromým místem, jehož prostřednictvím její majitel vydělává na své živobytí – nabízí své služby tomu, kdo je ochoten za ně zaplatit. Obě strany, majitel i zákazník, do tohoto vztahu vstupují dobrovolně, a obě jsou na tom posléze lépe, než byly předtím. Nikdo není k ničemu donucen, nikdo není poškozen nebo podveden.

Pro pravicového politika zkrátka musí být majetek nedotknutelný a jakákoliv zdůvodnění tzv. „veřejným zájmem“ musí okamžitě odmítnout. Koneckonců, nic jako veřejný zájem neexistuje. Zájem mohou mít pouze jednotlivci, nikoliv veřejnost. Neobstojí ani argument „veřejným prostorem“ – i když do hospody nebo kavárny může přijít kdokoliv, neuvaluje to na jejího majitele povinnost poskytovat něco jiného, než co sám deklaroval tím, že se rozhodl otevřít si hospodu, v níž je dovoleno kouřit. Stejně jako v jazzové kavárně musí posluchač heavy metalu, který by do ní náhodou zabloudil, strpět jemu nesrozumitelné rytmy a akordy, má zapřísáhlý nekuřák, který vidí, že na stolech jsou rozmístěné popelníky, možnost služeb, jež majitel nabízí, nevyužít, a jít o dům dál. Koneckonců, příznivce heavy metalu by také příliš nepochodil, požadoval-li by, aby se majitel jazzové kavárny lépe strefil do jeho hudebního vkusu. A požadoval-li by to cestou politického nátlaku, pokládal by to snad každý normální člověk za neomalenou drzost.

Zájmem některých lidí je přijít do hospody a kouř zde buď strpět, nebo přímo vítat (a také si zapálit). Naopak zájmem jiných je cigaretovému dýmu se vyhnout – takoví do zakouřené putyky prostě nepřijdou. A nemají žádné právo násilím požadovat, aby její majitel uvnitř svých prostor kouření omezoval.

Politici hnutí ANO však mají jiný názor – nejsou totiž pravičáci ale socialisté jak řemen. Podobně jako u TOP09 však nejde o otevřený socialismus, ale socialismus schovávající se za masku moderní, liberální strany. Mnoho voličů si totiž odmítá přiznat, že smýšlejí socialisticky – volba otevřeně levicové strany je pro ně něco, co hraničí se společenským faux pas. Volit pankáče Karla nebo úspěšného boháče Babiše je naproti tomu cool. A zavírají oči, když potom Topka nebo ANO provádí politiku, za níž by se nemusel stydět žádný sociální demokrat: zvyšuje daně, zavádí nové regulace, násilím občany nutí kupovat zboží, o které by jinak neměli zájem, přikazuje jim, jak se mají chovat ve svém vlastním domě.

A zrovna pro ANO je takové pojetí státu vlastní. Protože ANO vidí stát jako firmu, pro níž jsou všichni občané zaměstnanci, kteří společně pracují pro její rozkvět, může jim stát, stejně jako by činil zaměstnavatel, přikázat, co mají vyrábět, jak to vyrábět, komu to poskytovat. A stejně jako může zaměstnavatel zakázat na svém pracovišti kouřit, snaží se politici ANO uplatňovat stejný přístup i vůči občanům. Jenomže myšlenka, že stát je firma a občané pracují v jeho prospěch, je fašistická. ANO je první novodobou českou politickou stranou (pomineme-li marginální uskupení typu Dělnické strany nebo Sládkových Republikánů), která jak v myšlence, tak v politické praxi otevřeně uplatňuje fašistické principy. Snaha o zákaz kouření je pouze jedním kamínkem v mozaice, v níž nápadně převládá hnědá barva.

Moderní levici, dovedně využívající lákavé pravicové mimikry, je vlastní elitářská nadřazenost, bohorovný pocit, že oni jsou těmi, kdo může lidem násilím vnucovat své vidění světa. Je dnes nemoderní kouřit? Dobrá – kouření skutečně dostává stále víc nálepku spíše něčeho podřadného a soustavné vysedávání v zakouřené špeluňce rozhodně není něčím, co by se dalo nazvat zdravým způsobem života. Ale zatímco pravicově smýšlející člověk, pokud se mu něco takového nelíbí, se tak sám nechová, moderní levičák s odznakem ANO na klopě začne omezovat lidi kolem sebe. Sám přece nejlíp ví, jaký způsob života je správný!

Zatímco zákaz kouření bude možná připadat lákavý progresivním, spíše bohatším a finančně aktivním lidem z města, je tady stále velká skupina lidí, pro něž pivo a k němu zapálená cigareta představuje něco, bez čeho si svůj život neumějí představit. A i kdyby sebevíc nóbl sociologů vykreslilo tyto jednotlivce jako nevzdělané burany, nedává to nikomu právo jim jejich způsob života brát.

Pokud totiž dáme sociálním inženýrům z hnutí ANO právo řídit životy lidí, jaký princip je potom zastaví? Začnou-li pod záminkou zlepšení „veřejného zdraví“ zakazovat kouření v soukromých hospodách, mohou začít zakazovat kouření na ulici, příště i třeba v bytě (byt je stejně soukromý prostor jako restaurace). Mohou se začít snažit zlepšovat duševní a intelektuální stav národa a zakazovat sledování zábavných pořadů a čtení brakových knížek. Mohou se snažit zvyšovat kondici Čechů a nakazovat, kdy a jak cvičit. Ale mohou také zakazovat cvičit přespříliš – protože nadmíra cvičení může být zdraví škodlivá! Argumentace šikmou plochou, dalo by se říct – ale proč vlastně? Princip je jasný: přiznali jsme státu právo vlámat se do soukromého prostoru a pod záminkou „vyššího dobra“ určovat, jak se zde má jeho majitel chovat. Jestliže je restaurace soukromým prostorem (a tím je – bez ohledu na to, že ji navštěvuje „veřejnost“), jaký zásadní rozdíl je mezi ní a soukromým bytem?

Regulační choutky sociálních inženýrů jsou neomezené. Kromě dlouhotrvající snahy o zákaz kouření v soukromých prostorech, obhajovaný starostí o zdraví veřejnosti, se jiná skupina politiků již dlouho pokouší zavést jinou regulaci: zákaz provozu supermarketů o státních svátcích nebo i nedělích. Je prý nesprávné, aby zaměstnavatelé nutili pokladní pracovat i ve svátek, a kromě toho je neslýchané, aby lidé trávili sváteční či nedělní čas nakupováním, když by správně měli vyrazit se svou rodinou za kulturou nebo do přírody – stručně řečeno, trávit čas tak, jak si přejí zastánci regulace.

Ve skutečnosti zde nejde „veřejné blaho“ – ono ani nic takového neexistuje. Cílem je uplatnění moci, za každou cenu; vnucení své představy života druhým, i za cenu násilí. Motivem je elitářská bohorovnost a nadutost, pohrdající všemi ostatními.

Není obtížné si představit svět, v němž nás nakonec nafoukaná politická elita zcela ovládne a bude určovat každý aspekt našeho života. Nemusí nutně nabývat podoby brutální a krvavé diktatury ve stylu Orwellova románu 1984, může mít i podobu všudypřítomně konejšivé, mateřsky pečující totality, která nám, prý v našem vlastním zájmu, nedovolí svobodně jednat. A většina lidí si ani neuvědomí, že žije ve fašistické totalitě, protože fašismus máme spojený s válečnými hrůzami, koncentračními tábory a pochodujícími černými košilemi v ulicích. Ne, lidé takový fašismus poslušně a ochotně přijmou – odpovědnost za svůj vlastní život je přece tak náročná a přemýšlení způsobuje vrásky!

Každý pokus zakázat kouření v soukromé restauraci, omezovat prodejní dobu v obchodech, zakazovat nebo znepřístupnit nezdravé jídlo, to vše představuje jeden malý dílek v dlouhodobé snaze opatrně, salámovou metodou ovládnout naše životy. S každým ukrojeným dílkem se posouváme k úplné nesvobodě blíže, než se nám na první pohled může zdát. Část svobody, již zavedením jednoho jediného zákazu ztratíme, velmi těžko získáme zpět. Je mnohem snazší zabránit zavedení takového zákazu, než se pak snažit vše zpětně napravovat. A jednoho dne už může být příliš pozdě.

Svoboda je nesrovnatelně cennější než pohodlí a záruka vždy čistého, nezakouřeného vzduchu. A já, ač nekuřák, chci mít možnost jít si sednout do zakouřené putyky. Proč? Do toho fašistům z ANO nic není.

Zdroj: ePortal.cz

Další články zde nebo na luboszalom.cz