S návazným zničením velké části euroatlantické civilizace, tedy tzv. Západu. Opravdu to chceme? Opravdu si myslíme, že Rusko srazíme nějakými pitomými sankcemi na kolena? Nesrazíme, pouze se dočkáme dalších a dalších odvetných opatření, až samovolně sklouzneme do totální studené války a budeme se klepat, aby se neproměnila v horkou. A představa té horké jaderné války je úděsná. Musíme si uvědomit, že ne vše by asi bylo zničeno. Zničena by patrně byla velká města, infrastruktura atd. A my, tedy ti evropští přeživší, bychom se vrátili o několik století zpět.

Jiří Hermánek – Bloger

A komu by to nejlépe vyhovovalo? No přece nejrůznějším asijským hordám, které by se do Evropy pohodlně vypravily a změkčilým Evropanům vyprášily kožich. Sebraly by jim jejich ženy a majetek. A možná, ale jen možná, by dospělé muže nechali sloužit jim jako otroci.

A do nepotřebných starců by si třeba mohli cvičit střelbu lukem, aby ušetřili klasické střelivo. To možná trochu přeháním, ale myšlenka, že lze takovými pitomostmi, jako jsou sankce, „přivést Rusko a Putina k rozumu“ je opravdu kravina na kubík, neboli na třetí mocninu.

Nabuďte prosím naivní. Putin by „lásku“ Západu mohl teď získat pouze tím, že zcela zradí Rusy na Ukrajině a pokud možno ještě pomůže Porošenkovi v jejich likvidaci.

Pak by Západ sice asi sankce odvolal, ale Putin by byl odepsaný nejen na domácí scéně, ale i na Západě. Se zrádcem se nikdo nepaktuje.

Kde se bere ta naivita, že je možné srazit Rusko na kolena? Jistě, Rusko, stejně jako USA občas nějakou tu válku mimo své území prohrálo. Ale dva pokusy, Napoleonův a Hitlerův, dobýt ruskou pevninu, ruskou zem, skončily katastrálním fiakrem.

I přes počáteční úspěchy jak Napoleona, tak i Wehrmachtu se obě armády musely od Moskvy vracet. Napoleon ji sice dobyl, ale vzápětí musel brát do zaječích. A zde si vypůjčím citát z Wiki: …Tento záměr zmařila bitva u Malojaroslavce, jež se odehrála 24. října. Od této chvíle francouzská armáda ustupovala stejnou cestou, jakou přišla.

A německý Wehrmacht? Skoro jako přes kopírák. Moskvu měl na dosah ruky; důstojníci Wehrmachtu se již těšili na oslavu jejího dobytí. Polními dalekohledy již byly vidět některé věžičky Moskvy, a přesto pak Wehrmacht slavně ustupoval až do Berlína.

Nechci tímto nijak oslavovat leninsko-stalinsko-gulagovsky-berijovský stát SSSR, ale v čele s Gruzíncem Dzugašvilim (to asi byl zárodek multikulturalismu) prokázal neobyčejnou odolnost. A dnešní Rusko? Posuďte sami.

Rusko není oslabeno bezbřehým liberalismem, lidskými právy, homosexualismem, nechutí bránit vlast nebo se k tomu pojmu vůbec znát. A jestliže možná trpí mírným deficitem demokracie, tak to obranyschopnosti země jen prospívá.

A na závěr moje tři civilní příklady, jak se nevyplácí podceňovat soupeře.

Dvakrát jsem v mariáši prohrál citelnou, tehdy nad 100,- Kčs, sumu peněz. Ta druhá prohra byla opravdu potupná, protože jsem si ohlásil stovku se sedmou v lepších, protihráčka mi to „oplácala“ flekem, já dal ré, ona tutti a platil jsem jak mourovatý

Pak náš tým, složený z velké časti z dam v domácnosti věku 40+ podcenili bratři Hůlkové a my jim vyprášili kožich.

A třetí vzpomínka, ta je vůbec nejstarší. Sloužil jsem v CKM kempu Soběšín a přijely tam nizozemská a vzápětí i sovětská skupina. Nizozemci byli nesmírní fešáci, dlouhé vlasy a hezky oblečeni. Prostě cool. A CCCP skupina? Ta sklidila jen náš posměch. Černé obleky, vyholené hlavy a vůbec.

Ovšem to pouze do okamžiku, kdy jsme začali turnaj ve volejbale. Na rachitická neopálená nizozemská těla i na jejich hru byl opravdu tristní pohled, zatímco z nevzhledných černých obleků se vyloupli opálení a svalnatí sovětští chlapíci.

Samozřejmě, že ti Nizozemci to žalostně prohráli a totéž si myslím, že by potkalo i nás, kdybychom si s ruským medvědem cokoli začali.

Zdroj: Blog autora