Od „arabského jara“ roku 2011 vysílá muslimský svět zbytku planety řadu protichůdných signálů. Jdou od velmi současných projevů modernismu k výrazným archaismům, které přežívají v náboženství nebo se ho znovu zmocňují. Takové protichůdnosti a protimluvy prodlužují chaos 20. století, které samo o sobě bylo dosti chaotické, a povzbuzují zmatky, kterými islámská civilizace nyní prochází. Od závěru 20. století postupuje muslimský svět obrazně řečeno jeden krok vpřed a dva kroky vzad. Jednou je to napodobování Západu, westernizace, liberalizace mravů a demokracie, jindy je to islámská revoluce a islámský stát. Jednou je to pokrokovost jako arabský socialismus, jindy je to vojenský převrat, apod.

V roce 2001 napsal íránský filosof Dáriuš Šájekán (Dariush Shayegan) v knize „Světlo přichází ze Západu“, že se muslimský svět motá v začarovaném kruhu nekončích pochybností. Má ještě počkat s modernizací anebo má navždy skoncovat s tradicí? „Mezi muslimy existuje zřetelná a do hloubky jdoucí roztržka mezi modernitou a nesourodě s ní spojovaným a nekriticky přijímaným staromilstvím na poli náboženství, což potvrzuje téměř bezhlavé podřizování se celé plejádě přežilých, málo pochopitelných a často s dneškem sotva slučitelných zvyků a tradic“.

V této souvislosti se dá připomenout soud intelektuála Abdel Wahaba Medeba, který upozorňuje na „nemoc islámu“. Je to nemoc civilizace, která dosud nenašla vlastní cestu k modernitě a proto k ní zaujímá postoj slepého napodobování i zatvrzelého odmítání zároveň. Ve společnostech muslimských států se tak setkáváme na jedné straně s hrubě materiálním modernismem jako kdekoliv jinde, s modernismem spotřební společnosti, s vládou peněz, nových technologií, apod. A straně druhé potkáváme frapantní absenci morálního a politického modernismu, který by měl kráčet ruku v ruce se svobodou svědomí, svobodou mravů, s rovnoprávností muže a ženy, s demokracií. Pokud jedna část muslimské společnosti chápe demokracii přicházející ze Západu ve smyslu osvobození lidských sil, druhá část muslimů spatřuje v demokracii invazi Západu, kterou je třeba odmítat a bránit proti ní islámské tradice.

Takto nesourodý poměr k modernitě je zvláště zjevný při sledování arabských států Perského zálivu. Katar a Saúdská Arábie jsou zvláště markantním příkladem bizarního soužítí hypermodernismus a hypertradicionalismu bez srozumitelného civilizačního propojení.

V Kataru fungují na jedné straně university v partnerském vztahu s největšími vysokými školami v USA, nachází se tam informační agentura al-Džazíra s planetárním rozsahem a dosahem a specialitou této malé, leč bohaté země, je financování a pořádání velkých světových sportovních událostí. Přitom katarská společnost nepřestává být společností zcela patriarchální, v níž muži jsou přisuzována veškerá práva, zatímco ženě náleží jen povinnost se ve všem podřídit příkazům otců, bratrům a manželům. S jihoasijskými dělníky se v Kataru zachází výhradně nejarchaičtějším způsobem jako s otroky.

V Saúdské Arábii je situace ještě horší a plnění náboženských zákonů je tam prosazováno striktně konzervativním způsobem. Náboženská svoboda křesťanské menšiny se na tamní půdě omezuje výrazněji než v Kataru.

V bohatých ropných státech dovolují peníze tekoucí proudem udržovat sebevětší nesouměrnost mezi modernismem a tradicionalismem. Ale jak dlouho? Současné silné a dramatické pnutí na Blízkém a Středním východě nesporně souvisí i s perspektivou odklonu od energetické závislosti výhradně na ropě a zemním plynu a rozvojem technologií využívání jiných ložisek přírodních uhlovodíků. Nehledě na to, že civilizace se neutváří jen z petrodolarů.

Nesourodost, protimluvnost, rozpornost spojování minulosti a přítomnosti, tradice a modernity, prostupující náboženským i společenským životem muslimů není specifikou jen tam, kde muslimové mají většinu. Nedostatek koherence je patrný i v náboženských a společenských projevech muslimů v Evropě, konkrétně ve Francii, kde jsou muslimové v menšině. Zde se vehemetně hlásí ke svobodám přesvědčení a vyjadřování a nárokují si tyto svobody i pro výkon svého náboženství.

Muslimka požaduje právo nosit islámský závoj jako výraz svobody názoru a přesvědčení. S odkazem na svobodu náboženské víry muslim vyžaduje právo modlit se v práci. Leč závoj a modlitba jsou těmito muslimy pokládány za boží příkazy. Tyto příkazy vycházejí podle nich z „božího zákona“, který je nadřazený nad zákony lidské. Jak se s takovým „božím zákonem“ může smířit lidská volba a lidská svoboda? Není nesmyslem dovolávat se práva na lidskou svobodu ve jménu „božích příkazů“? Není v takovém požadavku svobody přesvědčení zjevný protimluv? Jak totéž přesvědčení může být zároveň svobodné i povinné? Jak lze při zachování islámského schématu, v němž role člověka je být „abdu ´lláh“, doslova „sluha“ nebo „otrok“ Boha, brát v potaz lidskou svobodu a bránit své právo „podřídit se božím příkazů“ odkazem na lidské právo?

Od chvíle, kdy lidská bytost přistoupí na podřízení se, odevzdání se Bohu všemohoucímu (islám, doslova „odevzdání se boží vůli“), bude těžko obhajovat, že zůstává reálně a plně „svobodnou“. Rozpor víry a svobody znají ovšem i jiná náboženství. Zpravidlo to věřící řeší tak, že jim Bůh nechává možnost se svobodně rozhodnout, zda se mu podřídí či nikoliv. Leč islám se odvozuje od „božího zákona“. Zákon, který určil Bůh, zužuje lidskou volbu jen na spásu nebo zatracení. Svoboda tady ztrácí smysl a východisko odtud není.

Muslimové jsou tedy kandidáti zajetí v rozpornosti nejen jejich vnějšího světa, kde se bez uvážení a účelově spojuje materiální a technologický modernismus s přežilou mrtvou tradicí. Protimluvy vězí i v samotném náboženském přesvědčení muslimů samotných. Tento stav dnes udržuje služba internetu, která se podílí na utváření praxe islámského zákona, Fatwa on line, Fatwa direct, a podobné webové stránky. Poskytují informace o náboženských pravidlech a vystavují náboženská dobrozdání vydávaná náboženskými autoritami na Blízkém východě na různá témata jako jsou vztah k nemuslimům, svatba, manželství, antikoncepce, sexualita, atd.

Skuteční i virtuální advokáti islámu dělají muslimům z celého jejich života vězení z náboženských pravidel. Vůči takové síle jsou možnosti duchovní svobody jednotlivých muslimů pokud nikoliv přímo nemožné, tedy určitě velice omezené. Je škoda, že takto masově utvářená konformita dává minimální šanci dictu muslimského reformátora Muhammada Iqbála (zemřel 1938) o potřebě skloubit duchovní život islámu s životem doby. Před dávnými lety napsal, že „člověk se může rozvíjet jen v prostředí svobody, neboť duchovní otroctví mu bere veškerou sílu k tvorbě a rozvoji“. Jak revoluční a pro současný islám téměř utopický nárok!

Zdroj: Blog autora