Když jsem chodila do základní školy, upřímně jsem nesnášela jednu ze svých učitelek. Nešlo o to, že byla přísná. Šlo o to, že si na můj vkus příliš zjednodušovala život. Když se banda tří kluků poprala, odmítla z pohodlnosti řešit, kdo je provinilcem, a nechala po škole celou třídu. Ne že by jedna „poškola“ byla až takovým příkořím. Ale šlo o princip. Nenáviděla jsem tu učitelku jednoduše proto, že mi nedávala na výběr: Neexistovala možnost, jak se „poškole“ vyhnout. Pokusit se roztrhnout kluky od sebe, když se perou? Sotva. Pak jsem byla jedním z těch, kdo se pral. Tvářit se, že roztržku nevidím? Zbytečně. Princip kolektivní viny byl nesmlouvavý. Tehdy jsem se principem kolektivní viny naučila hluboce opovrhovat. A co víc. Došlo mi, jak z neviňátek dokáže nadělat prevíty. Ač v jiných hodinách výstavní šprtka, v hodinách občanské nauky jsem se zázračně stávala zákeřným hajzlíkem, který kupříkladu tajně házel do pootevřené kabelky nesnášené učitelky kousky vodou nasáklé křídy. Abych se s odpochodováním učitelky ze třídy znovu oděla do roucha beránčího. Odpor, který ve mně vypěstovala, nešel potlačit.

Markéta Šichtařová – ekonomka a blogerka

Odpor a nenávist vzklíčí vždy, když je princip kolektivní viny aplikován na toho, kdo se cítí nevinným. Záměrně říkám na toho, kdo se cítí nevinným. Protože cítit se nevinným a býti nevinným v očích ostatních může být rozdíl.

Co s tím mají společné Rusko, Ukrajina a Krym? Všechno. Ale aby to ale začalo dávat smysl, nejprve si musíme odpovědět na otázku, kde se vlastně stala chyba.

Nejprve Krym: Většina obyvatelstva je jasně proruská. Má člověk právo vyslovit své preference a říci, ke kterému státu by chtěl patřit? Jistě má. Má člověk právo porušit zákon a vyhlásit nelegální a protiústavní referendum o rozdělení země? Zjevně nemá. Má člověk právo narušit hranice země, které jsou garantovány řadou mezinárodních a dobrovolně přijatých smluv? Zjevně nemá. Obyvatelé Krymu tedy po právu dali průchod svým emocím, když volali po připojení k Rusku, ale dál už byly všechny další kroky špatně. Jenomže kdo tyto „další kroky“ uskutečnil? Obyvatelé Krymu, nebo jejich političtí leadeři? B je správně. To politická reprezentace Krymu vyhlásila referendum a nezávislost. Další věc je, že právním povědomím povětšinou nepoznamenané obyvatelstvo Krymu bylo a je vystaveno masívní ruské propagandě, takže v jejím důsledku nabylo hlubokého přesvědčení, že odtržení Krymu od Ukrajiny je zcela legální a v pořádku. Kdo ovšem organizuje tuto propagandu? Odpověď zní, že ruská politická reprezentace.

A teď Ukrajina. Mají davy v Kyjevě právo demonstrovat proti prezidentovi? Jistě ano. Mají právo svrhnout vůdce, pokud se zdá, že vůdce se stal diktátorem? Jistě ano. Mají Ukrajinci právo trvat na dodržování své ústavy a mezinárodních smluv zaručujících jim celistvost země? Beze sporu ano. Je ale rozumné trvat za každou cenu na udržení části území, které stejně tak za každou cenu chce pryč? Ne, myslím, že to rozumné není. Neosvědčilo se to snad nikde na světě. V Jugoslávii. A vlastně ani v bývalém Československu. Rozumnější, míněno užitečnější pro všechny strany, a to ekonomicky i lidsky, by bylo říct: Když si chce Krym jít, nechť si jde. Kdo se ale především snažil Krymu zabránit v odtržení? A kdo nejvíc volal po sankcích? Ukrajinská politická reprezentace, které by se odtržením části Ukrajiny značně zmenšila moc a důležitost.

Jistě, mohli bychom namítnout: „Ale to přeci nejde. Co když za rok Karlovy Vary uspořádají referendum, že chtějí připojit k Rusku?“ A zdá se nám nemožné a nepochopitelné, že bychom je nechali jít. Tak zaprvé pochybuji, že by Karlovy Vary někdy mohly zatoužit připojit se k Rusku; česká životní úroveň je totiž vyšší než ruská, takže by si moc nepomohly. (Asi takhle: Sotva se černé části Londýna budou chtít někdy odtrhnout a připojit třeba ke Ghaně, zatímco naopak to dává větší smysl.) Zadruhé Rusové se do Varů stěhují dobrovolně; Krym se stal součástí Ukrajiny tak nějak „omylem“. A zatřetí: Kdyby taková nepravděpodobná varianta nastala – proč Vary vlastně nenechat jít? Není to jen naše mentální nepružnost, co nám našeptává, že „to přeci nejde“? A jaké by byly skutečně věcné argumenty? Proč Vary držet násilím, kdyby nechtěly?

A nakonec Rusko. Pravděpodobně silně nadpoloviční část Rusů je (krom jiného i na základě propagandy) skálopevně přesvědčena, že Rusko „musí“ bránit jejich nebohé krajany na Krymu, kterým se děje bůhvíjaké příkoří. A že Krym by vlastně historicky měl patřit Rusku. Mají na takový, ať už jakkoliv naivní, názor právo? Jistě ano, myslet si člověk může cokoliv. Má ale ruské vojsko právo chovat se na území cizího státu jako okupant? Ne, ne a jednoznačně ne! Jenomže kdo velí ruské armádě? A kdo šíří proruskou propagandu? Průměrná Nataša s průměrným Ivanem asi ne. Takže zase vina padá na hlavu ruské politické reprezentace.

Když si to shrneme: Obyvatelstvo všech tří území je dneska v průměru přesvědčeno o své pravdě. Cítí se nevinně. Chybu na chybu (až na zločin) kupí politici, kteří ovšem moc dobře vědí, co dělají. A co porušují.

A teď si představme, že Evropa a USA na Rusko a na Krym uvalí plošné ekonomické sankce. Co se stane? Zhroutí se zahraniční obchod v EU, na Krymu, v Rusku, a v konečném důsledku i v tak už dost zdecimované Ukrajině. Hospodářský růst se propadne. Dost možná bychom tím byli schopni – podle síly plošných sankcí – vyvolat i novou recesi. A obyvatelstvo? Na všech stranách bude mít dojem, že na něj byl aplikován princip kolektivní viny, ačkoliv se každý jeden jedinec cítí nevinný. Odpovědí bude vzdor. Rostoucí nenávist obyvatelstva vůči protistranám, a to jak ze strany západu vůči Rusku, tak i naopak. Jenom se prohloubí už tak velký mentální příkop mezi oběma oblastmi. Běžní Rusové, kteří se budou cítit poškozeni a poníženi pro ně nepochopitelnými sankcemi, se ještě víc přimknou ke svému dnešnímu politickému vedení. A to bude naprosto vysmáté. Sankce se ho v podstatě – na rozdíl od obyvatel – nijak nedotknou.

K plošným ekonomickým sankcím tak jako tak nejspíš nedojde. Různé země mají své různé pseudodůvody, proč je neuvalit: Británie a Francie mají svůj zbrojní obchod. Německo a ČR mají svou ropu a plyn z Ruska. A tak dál. To všechno jsou ale jen výmluvy. Tohle by neměl být argument. O ekonomických sankcích, které by potenciálně mohly zchladit životní úroveň všech zúčastněných stran, by se mělo rozhodovat na základě hlubších důvodů. A vtip je v tom, že sankce by nejspíš všechny jen poškodily, ale nikomu neprospěly, nic by nedocílily. S jistou dávkou opatrnosti odhaduji, že plošné sankce jsou jenom kontraproduktivní.

Logický argument však zní, že zvůli mocností nelze jen tak přihlížet. S jídlem totiž roste jejich chuť. Víme, kam takové přihlížení vedlo před druhou světovou válkou. Ano, ale nestrefujme se do obyvatelstva. Viníkem je politické vedení, které – na rozdíl od obyvatelstva – si musí zatraceně dobře uvědomovat, čím se provinilo. Kdo drží při moci ruskou politickou reprezentaci? Oligarchové. Uvalme jako Evropa drsné sankce včetně zmrazení majetku na ty, kteří jsou s politickým vedením více či méně spojeni. Následně se nejspíš sami ochotně obrátí proti stávajícímu ruskému vedení. To už není princip kolektivní viny. To už míří na terč. Jenom je na to Evropa moc pohodlná.

Zdroj: Blog autorky