5. 7. 2017       PaulCraigRoberts
Ctěme pravdu: Důvody, pro které Kim Čong-il neodešel dosud na věčnost stejně jako Saddám Husajn či Kaddáfí, jsou dva. Prvním je, že Severní Korea nespočívá na oceánu ropy, a druhým pak skutečnost, že tento sever vlastní kapacitu, která je schopná proměnit Soul, Okinavu a Tokio v hromady kouřících trosek. Kdyby těchto dvou okolností nebylo, Phonjang by se stal cílem preventivního amerického útoku už před lety, a Kim Čong-il by už dnes nežil. Nukleární zbraň se tak vůči americkému válečnému avanturizmu prokázala být jediným účinným protijedem.

Američané, jejichž znalost historie nesahá hlouběji než k 11. září 2001, nemají ani zlomeček tušení, jak americká soldateska zatočila se Severní Koreou v době korejské války. Zde je kratičký přehled tehdejších událostí, který snad konečně objasní, proč je Severní Korea ještě 60 let po podepsaném příměří vůči Washingtonu tak nedůvěřivá a ostražitá:

V časných padesátých letech minulého století svrhli Amerčané na Severní Koreu více bomb, než jich svrhli na všechny japonské cíle v Pacifiku během Druhé světové války. Při kobercových náletech na cíle vojenské i civilní zasypali Američané zemi 32 000 tuny napalmu s tím výsledkem, že devastace daleko překonala míru, jež by k ukončení války dostačovala. Kompletně zničena byla velká města, zabity či vyhnány ze svých domovů byly statisíce nevinných civilistů a další statisíce se staly obětí hladu. Americká novinářka Blaire Hagdunová napsala: „V průběhu tří válečných let jsme zabili zhruba 20 procent severokorejské populace“. A letecký generál Le May, velitel strategického letectva v Koreji, prozradil v roce 1984 Deanu Ruskovi, někdejšímu ministru zahraničí USA (1961-1969): „ Rozbombardovali jsme v Koreji všechno, co se hýbalo, dokonce i každou cihlu, která ještě ležela na cihli druhé.“

Při nízkých letech nad městskými cíli ničily americké bombardéry jak vodní přehrady hydroelektráren, tak přehrady zavlažovací, takže miliony hektarů zemědělské půdy se ocitly pod vodou – samozřejmě s následkem ničivého hladu.

Od těch dob se Washington nikdy nesnažil zakrýt vůči Severní Koreji své nejhlubší pohrdání, a v průběhu 64 let od skončení války činil vše, co bylo v jeho silách, aby tuto zemi i nadále trestal, ničil a přinášel jí bolest. Přivodil na Korejskou lidově demokratickou republiku (KLDR) hladomor, zabránil jí v přístupu k cizímu kapitálu i k cizím trhům a škrtil její ekonomiku zničujícími sankcemi. A v neposlední řadě podél celé její jižní hranice zřídil hustý systém raketových a vojenských základen.

A hlavně: Vyloučil s KLDR jakákoli jednání, protože Washington prostě odmítá sednout si za jeden stůl se zemí, která je v jeho očích tak hluboce pod jeho úrovní.

Většina lidí má dnes za to, že za problém Severní Koreje si může Severní Korea sama, což je ovšem hluboký omyl. Problém spočívá ve Spojených státech. V jejich neochotě o čemkoli se Severní Koreou jednat, skončit válečný stav s ní, který už trvá 64 let a nebyl dosud uzavřen, i v jejich neochotě poskytnout severu základní bezpečnostní záruky.

Aby si zachovaly obraz „tvrdého muže“ a daly svým občanům na vědomí, že se slabšími zeměmi nediskutují, ženou USA svět do nukleární války.

A přitom: vztahy se severem je možno normalizovat, vazby je možno posílit, důvěru je možno obnovit a nukleární hrozbu rozptýlit.

Potřebuje to jen maličkost. Změnit americkou politiku a dát moc těm jejím politickým vůdcům, kteří touží po míru víc než po válce.

Z webu counterpunch org. přeložil Lubomír Man