„Pravda nevítězí,“ napsal Ludvík Vaculík v textu Dva tisíce slov. „Pravda nevítězí. Pravda je to, co zbývá, když všechno ostatní bylo prošustrováno.“

Tímto výrokem hodnotil situaci naší země před půl stoletím. K dnešku je toho prošustrováno  mnohem víc než tenkrát. Zdá se tedy, že už nám zbyla jen ta pravda. Ale kde je? Kde přebývá?  V České televizi? V novinách oligarchů? Na Ministerstvu vnitra? V Parlamentu? Nebudu navrhovat další možnosti. Protože pravda nemá adresu, má jenom adresáty.

Podle čeho si pravda své lidi vybírá? Ani na to odpověď není, neboť ona si je nevybírá.  O pravdu se ucházíme sami, každý den znovu. Hledání pravdy je štreka na celý život. Je to složitá cesta, protože na každé křižovatce na nás číhá lež. A svádí nás falešnými směrovkami do ráje. Lež na rozdíl od pravdy má štědré sponzory, ale i chamtivé sluhy a zadlužené podruhy. Pravda, zdá se, garantuje jen tu cestu úzkou mezi trním a bodláčím, jak věděl už Ježíš. Tak si teď vyber, člověče, kudy chceš jít.

Nedávno mě v internetové debatě rozhořčila skeptická otázka anonymního diskutéra: „Má smysl vychovávat děti k čestnosti a k pravdě, když vidíme, kam ten svět spěje? Není prozíravější je naučit, že s pokrytectvím dojdou dál?“

Takovou otázku si lidé kladou od nepaměti. Ale aby si ji mohli položit, musí umět rozeznávat, co je pravda a co je lež. A tomu je někdo už v dětství naučil. Anonymní debatér byl kdysi sám k poznávání pravdy přiveden. Proč nyní váhá předat tu štafetu svým dětem? Chce je uchránit  před budoucími křižovatkami na cestě životem, když jim hned na startu napoví zkratku. Ten anonym své děti miluje tak, že je chce vychovat k pokrytectví, aby jim usnadnil život. Jenže odpovědná láska k dítěti by měla obsahovat i uznání jeho budoucí svobody. Člověk by měl být vychováván ke svobodě volby, tedy ke schopnosti rozlišovat a vybírat si.

Onen anonymní debatér je zoufalý z toho, kam ten svět spěje. Jenže svět sám nikam nespěje, vývoj světa je řízen lidmi. Můžete namítnout, že na světě jsou lidí miliardy, ale u kormidla je jenom malá skupinka těch, kteří mají faktickou moc a chovají se jako vlastníci planety.  Vzletná fráze, že člověk je zrozen pro svobodu, připadá kormidelníkům světa jako dobrý vtip. Tak dobrý, že ve jménu lidských práv a svobod sponzorují války, mění hranice států, svrhávají a nastolují režimy. Kormidelníci tak byli vychováni, plní jakýsi dědičný úkol svého klanu. Neznám je, tudíž se nedokážu vcítit do jejich pocitů, myslím však, že prožitek svobodné volby do jejich života nepatří. Tito lidé, nebo spíš ne lidé, fungují podle programů, které tu byly dávno před jejich narozením. I jejich početní slouhové mají svobodu volby omezenou mantinely příkazů. A což teprve slouhové těch slouhů! Těm už zbývá jen svoboda za kolik a komu se prodat. K tomu chce anonym z internetu vychovat své děti? Tak se projevuje rodičovská láska, že kvůli lokajské livreji je schopna zkřivit páteř potomků?

Můžete namítnout, že i v době minulého režimu se děti učily chápat, že debaty u rodinného stolu není radno opakovat ve škole. Ano. Jenže právě ty necenzurované debaty rodičů a jejich přátel povzbuzovaly zvídavost dítěte a vytvářely jeho touhu utkat se s vnějšími vnucenými pravidly, která jeho rodiče kritizují. I v období protektorátu, kdy za překračování pravidel hrozila od okupanta smrt, se tehdejší děti, díky svým rodičům naučily rozlišovat pravdu od lži, věrnost od zrady a statečnost od zbabělosti.
    
Malý národ, na rozdíl od těch velkých, si nemůže dovolit vychovávat své děti k  pokrytectví, protože by tím zničil svou identitu a tedy budoucnost. Malý národ by měl žít jako rodina, která se večer sejde u stolu, probírá, co den dal a pod lampou debatuje o tom, co je nutné udělat zítra. A rozděluje si úkoly. Působí to jako nedosažitelný ideál. Ovšem ten ideál o spravování země ku prospěchu všech se táhne našimi dějinami stovky let a ve vrcholných okamžicích naší historie byl téměř na dosah. 

Přečtu vám teď další záznam z debaty na internetu. Ten příspěvek nepsal anonym, ale Jan z jižních Čech. Má datum 27. června tohoto roku a zní takto: „Považte si, jak vzrušující jsou naše dějiny; vemte si Přemyslovce a jejich celou politiku k Německu, jak správně pochopili naši mezinárodní situaci; vemte si potom reformaci, protireformaci, obrození - jak je ten celý zápas neobyčejně dramatický; a pak si vemte mapu a naši polohu na ní a považte, že jsme se udrželi. To samo už stojí za to. Jen si pořádně uvědomit naše dějiny: já nevím, které na světě jsou větší.“

To zní úplně jinak než slova skeptického anonyma! Pokud má pan Jan z jižních Čech děti, zcela jistě je nevychoval k pokryteckému nahrbení šíje, ale ke vzpřímené chůzi a ke každodenní schopnosti rozlišovat a volit. Nikoliv podle měnících se okolností a zákonů, ale podle svého SVĚDOMÍ.
   
O významu slova SVĚDOMÍ už bylo sepsáno mnoho učených traktátů především v latině. Nám, „kacířům“ z Čech, ale už pouhé znění toho slova napoví, že svědomí je to, co má domov v našem nitru. Do svého domu i do svého nitra vstupujeme bez klepání a udržujeme tam čistotu sami. Kvůli sobě, ne pro oči návštěv a slídilů. My, „kacíři“ z Čech, nepotřebujeme prostředníka, aby nám ve firemní zpovědnici sčítal hříchy a kalkuloval, na kolik zdrávasů to smejčení našeho svědomí vyjde.

Mistr Jan Hus, také rodák z jižních Čech, odmítal nabídky úklidové čety s takovou pevností, že nakonec ta arogantní firma, aby si udržela prestiž, odklidila i jeho. Výstražný způsob, který na likvidaci Mistra Jana zvolila, měl odradit všechny další muže a ženy disponující svědomím a kritickým myšlením od revolty proti vrchnosti. To ale nevyšlo. Jan Hus jako kněz biologické děti sice neměl, přesto síla a opravdovost jeho výuky, zpečetěná obětí života,  stvořila duši našeho národa, neboli pevné propojení rozumu a citu. I po šesti stoletích vnímáme Husův vzkaz osobně. Žádný režim a žádná nadvláda si s tímhle vnitřním ukotvením „českých kacířů“ nedokázaly poradit. Svědomí člověka totiž nelze zničit vnější silou. K výmazu svědomí se musí rozhodnout každý sám. Proto pokládám za zločin proti lidství, aby rodiče deformovali duše svých dětí výchovou k pokrytectví a odepřeli jim svobodu volby jak žít. Z hlediska národa je to zrada společné věci.

V době, kdy tzv. elita našeho státu oděná v livrejích poskoků spolupracuje nejen na vykrádání naší vlasti, ale umožňuje i přepisovat její dějiny a z bojovníků za pravdu, za svobodu víry a slova dělá bezectné lupiče, v této době je na nás, abychom převzali odpovědnost za výchovu svých dětí a vypěstovali v nich schopnost rozlišovat a svobodně se rozhodovat. Pokud naši potomci už v dětství nepochopí, co je to svědomí,  stanou se z nich duševní bezdomovci. Dětem vychovaným k pokrytectví pak bude jedno i to, když se za pár let v učebnicích dočtou, že Mistr Jan Hus byl nebezpečný extremista a že byl upálen po právu. Pak už bude prošustrovaná i ta pravda, o které před půl stoletím psal Vaculík jako o jediném štítu, který nám zbývá.  Pokud ten štít držený napříč časem desítkami generací našich předchůdců dnes zahodíme bez boje, zůstanou naše děti nahé, jen s kovovým obojkem na krku nebo s čipem pod kůží a ani znalost pěti cizích jazyků jim nenahradí pocit sounáležitosti s předky a vědomí přesahu lidského života. Nebudou patřit nikam, ani sami sobě, a protože nepoznají svobodu volby, bude s nimi nakládáno jako s nevolníky. Pořád ještě to můžeme zvrátit, ale musíme s tím začít okamžitě.

Až se dnes večer vrátíme domů, nezapínejme televizi, která jen svádí myšlenky do zregulovaného stádního koryta. Místo obrazovky rozsviťme lampu nad rodinným stolem a debatujme se svými dětmi nebo i s vnuky o tom, co a proč se v tento den roku 1415 stalo v Kostnici a co nastalo potom. Vysvětleme svým potomkům zmateným školní výukou, že české dějiny mají hluboký smysl a mravní imperativ, a že dnes je řada na našich dětech, aby ten odkaz střežily a bránily. Dovolme jim, aby o tom otevřeně mluvily i ve škole. A pokud budou mít pedagogové námitky, ukažme svým dětem, že učení Jana Husa a Jana Ámose Komenského dokážeme obhájit  i před nastoupenou jednotkou Koniášů z ministerstev školství a kultury.

Nedovolme z našich dětí udělat úslužné lokaje cizího panstva, naopak je vychovejme  jako předsunutou hlídku národních zájmů. Ony to přijmou s radostí, protože děti touží po tom, něco společně  sdílet, vytvářet a hájit. Naše děti jsou dnes to jediné, co nám zbývá, když vše ostatní bylo prošustrováno. Tak je chytněme pevně za ruku a vydejme se po té cestě úzké. Napohled ta stezka působí nebezpečně, ale ve skutečnosti je zpevněná stopami těch, co po ní prošli před námi a nevzdali to. Držme své děti pevně za ruku a vydejme se po té cestě,  zakončila projev Lenka Procházková.
 

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch. lp)