Petr Hájek komentuje současný stav „ukrajinské krize“ a zabývá se její podobou u nás, kde podobně jako v celé Evropě se lidé obávají možné války exportované z USA. Bude válka? Zhruba polovina lidí v ČR se toho podle posledního průzkumu obává, druhá polovina nikoli. Je to vlastně pozoruhodný výsledek. O skutečném stavu na současných evropských a středovýchodních bojištích a možnostech jeho „překlopení“ do světového konfliktu, neříká samozřejmě nic. Vypovídá zato velmi zajímavě o tom, že válečnická protiruská propaganda našich hlavních médií je stále více neúspěšná. Sami její strůjci a hlavní organizátoři si toho již všímají a nechápou, jak je to možné. Buší nám přece orwelovské „pětiminutovky nenávisti“ do hlav dvacet čtyři hodin denně – a tohle jsou výsledky? Brzy může být ale všechno jinak.

Petr Hájek

Test

Na rusko–ukrajinskou hranici se totiž blíží konvoj dvě stě osmdesáti kamionů naložených po okraj základní pomocí pro strádající civilisty ve vzbouřených východoukrajinských regionech. Pro nevinné lidi, kteří jsou pod palbou letadel, děl, raket a tanků kyjevských pučistů. Skupiny s fašistickými kořeny, která se před pár měsíci dostala k moci státním převratem a nyní vede válku proti těm ze svých spoluobčanů, kteří puč odmítli a začali bránit sebe, své rodiny. Více než milión lidí již uprchlo ze svých domovů, zbytky obtížně přežívají ve zničených městech bez vody, elektřiny a základních potravin. Právě jim je určena pomoc vypravená z Ruska, která bude ale současně významným testem dalšího vývoje této uměle vyvolané krize.

Ptáme-li se proč, je nutné vždy znovu mít na paměti sekvenci událostí. Ta je rozhodující:

Občanská válka na Ukrajině je zástupný konflikt. Kyjev by ji nevedl, kdyby nebyl svržen demokraticky zvolený prezident Janukovyč. Ten by nepadl, kdyby „revoluce“ nebyla řízena, financována a podporována Spojenými státy a více či méně rozpačitě přizvukující Evropskou unií. Konflikt by nedosáhl současných rozměrů, kdyby „na poslední chvíli“ doslova nespadla z nebe kauza „letadlo“ s následnými sankcemi a protisankcemi.

Válka již začala

Nikoli jen mimochodem: Kdo tedy MH 17 vlastně sestřelil? Jak to, že o výsledcích vyšetřování Západ už ani necekne, přestože je má plně ve svých rukou? Proč máme na let MH 17 zapomenout stejně rychle jako na „zmizelý“ MH 370? Proč se právě Rusko tak usilovně snaží, aby se to nestalo – jestliže bylo okamžitě obviněno, že za sestřelení civilního stroje nese přímou či nepřímou vinu? Proč bez jasného závěru vyšetřovatelů kdo střílel – zda Kyjev či vzbouřenci – se okamžitě spustila obchodní válka Západ – Východ? A hlavně – proč o tom západní média tak usilovně mlčí?

Zatímco u nás je kolem toho rovněž „loajální“ hrobové ticho, nad Tatrou sa blýská na lepší časy. Už i bývalý slovenský premiér J. Čarnogurský na svém blogu uvádí tři zásadní problémy pro zjištění pravdy: „Snímky z družice Američania nechcú ukázatˇ, komunikáciu s kontrolnou vežou nechce sprístupnitˇ Ukrajina a analýzu vraku lietadla sťažuje Ukrajina.“

Lze říci s vysokou mírou pravděpodobnosti, že kauza letadlo je navždy pohřbena spolu s mrtvými. Své splnila, pravdu se nedozvíme, protože se jejím strůjcům nehodí. Co však naopak opět potřebují, je další eskalace napětí. Protože, jak shora řečeno, veřejnost – navzdory obludné propagandistické mašinérii či právě kvůli ní – je už značně rozpolcena. Nikoli jen u nás, ale v celé Evropě a pozvolna i ve Spojených státech. Přesný opak toho, co se stalo s veřejností ruskou, která se pevně semknula kolem prezidenta Putina a své vlády. Má to železnou logiku, která prozrazuje „pachatele“.

Jestřábi táhnou

Myšleno ti v Čechách, co by si tolik přáli válku s Ruskem. Jsou tím přímo posedlí. Dokonce natolik, že už si ani nedávají pozor. V čele „jednotky“ samozřejmě udává tón havlistický „TOP rusobijec“ Karel Schwarzenberg. Dopustil se zase skvělé úvahy. Poté, co by hnal prezidenta Beneše za „sudetské dekrety“ před mezinárodní soud, nebo „doznal“, že v Trilaterální komisi hlasovali o bombardování Srbska, se opět hluboce zamyslil a něco podstatného o pozadí své „politické linii“ prozradil:

„Četl jsem v posledních dnech různé názory, proč by měl Krym patřit Rusku a že je vlastně přirozeným stavem, když je Ukrajina v zájmové sféře Ruské federace. A tudíž bychom to měli nechat být. Připomíná mi to dobu před čtyřiceti lety. Tehdy jsem se musel na Západě často potýkat s názorem, že když největší skupina Čechů po válce volila KSČ a učinili jsme z ní největší komunistickou stranu v tehdejší Evropě, takže Československo dobrovolně vstoupilo do ruské zájmové sféry. Nechte je tam, co je nám na Západě po tom, že jsou podřízeni Sovětskému svazu, to bylo časté stanovisko.“

Ta „největší skupina Čechů“, vážený soudruhu kníže, byli totiž voliči. Ať se to vám či mně líbí, nebo ne, v relativně ještě svobodných volbách se jasně vyjádřili. Právě tak jako ti v referendu na Krymu. Nebo ti, co si zvolili za prezidenta Janukovyče, jenž odmítl ekonomicky smrtící asociační dohodu s EU. Říkávalo se tomu demokracie. A s tou jste vy a vaši soudruzi měli vždy problém. A také trochu s pamětí, jak dáváte jasně najevo:

„Je nutné, aby se Evropa (ruské) agresi postavila. Jinak bude násilí pokračovat dál a dál a zastihne další země včetně Česka. Copak jsme se nepoučili z 20. století? V mnoha názorech se projevilo to, o čem hovořil Václav Havel jako o čecháčkovství.“

Vidíte to! A jeden by si myslel, že poučením z XX. století byla expanze „vašeho“ Rakouska, respektive Německa, které rozpoutalo dvě světové války. A nyní, v hlubokém předklonu před Spojenými státy, hrozí velmoci na východě znovu. Jen pokud jde o Václava Havla můžete být snad pokojen. Při pohledu na „humanitární bombardování“ Doněcka, Slavjansku a spol. se vám jistě dme pýchou hruď. Nám, „neurozenému“ lidu, se z toho však zvedá žaludek.

Kobercové nálety pokračují

Schwarzenbergovi soudruzi ve zbrani z havlistických médií nicméně sem tam už přece jen dávají najevo rozpaky. Bombardují nás „ukrajinskou lží“ sice stejně usilovně jako dříve, ale třeba Petr Kamberský v LN se již obává, že kýžená válka „proti Rusovi“ – dokonce ani ta „malá“, obchodní, by nakonec nemusela být:

„Je dost dobře možné, že obchod „si cestu najde“. Německo tíží sankce také, Angela Merkelová je jediná „státnice“, s níž se Vladimír Putin potřebuje dohodnout, a další kolísání nejistého německého oživení si nikdo nepřeje – takže nelze vyloučit, že sankce brzy vyšumí… Ale stát se může také pravý opak. Evropská unie uzavře dohodu o volném obchodu se Spojenými státy (TUP) a zablokované pozice evropského průmyslu obsadí Čína a Indie. Přejme si usilovně, aby se to nestalo – ale stejně tak je záhodno být na střet civilizací připraven.“

Ejhle, už je z toho „střet civilizací“, ne jen nějaká „obyčejná“ válka. To raději uzavřít hanebnou smlouvu se Spojenými státy, která evropskou ekonomiku dorazí, když ji předtím dostanou slavné „sankce“ do půli kolen. Opravdoví patrioti jsou ti čeští jestřábi! Narozdíl od amerických „neokonů“, kteří alespoň otevřeně dávají najevo, že právě hrají o jeden z posledních pokusů, aby jejich vlast (zvaná dolar) nezkolabovala. Ostatně moc pěkně příčiny stupňování válečnického napětí analyzoval i „levicový“ Alexandr Mitrofanov v havlistickém Právu:

„Rusko, které je hlavním aktérem dění, se stále více uzavírá do sebe a záměrně popírá normy, které, byť občas nedokonale, platí v zemích euroatlantického společenství.“

No opravdu, oni snad ti Rusové nechtějí euro-americkou dekadenci, rozpad křesťanských civilizačních hodnot, deviantní Prague Pride v každém městě – a především, oni snad už nechtějí ani ten posvátný dolar! Humanitární bomby na ně, aby se konečně probudili a vstoupili do našeho pozemského demokratického EUráje!

Německo se probouzí?

V jednom mají však pohrobci Václava Havla pravdu: Opět, jako vždy na evropském kontinentě, rozhodne postoj Německa. Tam sice válečnická propaganda rovněž stále ještě otřásá mainstreamem, ale objevují se – tak jako v ostatních zemích snad kromě ČR a Polska – již také střízlivější hlasy. A významné. Vydavatel prestižního ekonomického Handelsblattu Gabor Steingart uveřejnil článek, který, kromě Parlamentních listů, u nás „kupodivu“ nikdo nepřevzal. Mimo jiné v něm o lokajském postoji současných vládnoucích elit vůči Spojeným říká:

„Boj proti teroristické skupině jménem Al-Káida se změnil v celosvětový boj proti islámu. Irák byl bombardován na základě falešného zdůvodnění. Americká letadla operují nad suverénním územím Afghánistánu i Pákistánu. Vztahy mezi Západem a islámským světem jsou nenávratně porušené. Pokud by chtěl být Západ spravedlivý a měřil každému stejným metrem, tak by po americké invazi bez posvěcení OSN měl mít tehdejší prezident George W. Bush zakázán vstup do Evropské unie. Stejně tak by byly zmrazeny zahraniční investice Warrena Buffetta a na dovoz automobilů značek GM, Ford i Chrysler by bylo uvaleno embargo.“ (…)

„Posledním úspěchem amerických vojáků na cizím území bylo vylodění v Normandii. Následné operace v Koreji, Vietnamu, Iráku i Afghánistánu skončily fiaskem. Úmysl umístit jednotky NATO do Polska je pokračováním nedostatku diplomacie a smyslu pro reálnou politiku. Jít hlavou proti zdi v místech, kde je zeď nejsilnější, vede pouze k další bolesti. Západní politici by se měli naučit používat empatii a zkusit se podívat na svět očima druhých. Nemůžeme neustále démonizovat Putina a 143 milionů Rusů jenom proto, že se na svět dívají jinak než válečný jestřáb John McCain.“ (…)

„Německo bezpochyby může vyjadřovat hlasité rozhořčení a nadále nemilosrdně odsuzovat Putina i celé Rusko. Zároveň by však naše počínání mělo být doprovázeno lehkým ruměncem rozpaků. Měli bychom si v této souvislosti vzpomenout na naši zahraniční politiku, která rozpoutala dvě nejničivější války v historii lidstva. Váleční štváči, kteří podlehli v průběhu první světové války válečné horečce, si svůj omyl po jejím skončení sami uvědomili.“

Jsme rukojmí

Obamova administrativa si prostě vzala „evropské spojence“ za rukojmí a nyní je drží pod krkem. Katastrofální stav hospodářství, desítky miliónů lidí na poukázkách na jídlo, hrozící soudní jednání o odvolání Baracka Hussejna z Bílého domu, stále větší nebezpečí rozpadu yankeeské federace a tragické výsledky zahraniční politiky jsou pozoruhodné výsledky vlády držitele Nobelovy ceny za mír. K nápravě je nutné mít konečně zase „velkého nepřítele“. Proto většina amerických neokonů odprava doleva pokládá „obnovu studené války“ za poslední možnost „léčby Obamou“.

Ukrajinskou kartu vláda ve Washingtonu připravovala a „žmoulala“ několik let. Po debaklu s pokusem rozpoutat konflikt s Ruskem skrze Gruzii, ale především poté, co jí ruská diplomacie vyrazila z ruky zbraně k napadení Sýrie, ji konečně vytáhla: Byl to „černý Petr“ a jmenoval se Majdan.

Kolony s ruskými potravinami, elektrickými generátory a další pomocí strádajícím na východní Ukrajině budou každou chvíli na hranicích. Jaký pokyn dostane loutková vláda v Kyjevě z Bílého domu? Pustí je dál, nebo z toho bude „kauza letadlo“ na druhou? Tady nejde o životy „jen“ několika stovek cestujících v MH 17, ale o statisíce možných obětí téhle odporné hry proti suverénnímu Rusku.

A také o naše. Válka totiž už dávno začala. Má zatím jen různé podoby. K té explicitní prostřednictvím zbraní – dost možná i těch nejničivějších – snad ještě chybí pár kroků. Ale pohybujeme se na hranici jako ty kamióny – a spolu s nimi. Naši malí, ubozí havlističtí „jestřábíčkové“, kteří by si  tolik přáli, aby zahřměly výbuchy také u nás, z toho mají obavy.

Narozdíl od nich nejméně polovina naší veřejnosti se války bojí. Polovina doufá, že k ní nedojde. Musíme si však uvědomit, že jsme také na hranici. Měli bychom dát najevo, co si o té cynické hře s lidskými životy myslíme. Jako mnozí v okolních zemích, kteří se už konečně probouzejí. Protože už nechtějí být rukojmí cizích zájmů. Máme na to?

Je to test.

Zdroj: protiproud.cz