Zájmy a hodnoty

Často slyšíme, že vlastně nikdo neví, co národní zájmy jsou. Když však na svět pohlížíme realisticky, není odpověď vůbec složitá. Národní zájmy jsou odpovědí na to, že se každý stát vždy nachází někde na škále mezi rozkvětem a zánikem. Proto také existují v obecné rovině „jen“ dva pro všechny země důležité národní zájmy, bezpečnost a blahobyt; nazývejme je přirozenými zájmy. Jejich dosahování se však odehrává v rozdílných podmínkách. Státy se liší polohou, velikostí, nerostným bohatstvím, hospodářskou vyspělostí, vzdělaností obyvatelstva atd. Proto jsou národní zájmy dlouhodobě platné a v některých případech dokonce věčné. Navíc to, co bezpečnosti a ekonomickému rozkvětu prospívalo před pár lety, může dnes škodit a to, co je účelné ve Francii, nemusí fungovat v Holandsku. Co to znamená? Stejné národní zájmy vyžadují rozdílné způsoby dosahování.

Přirozené zájmy všech států, tedy bezpečnost a blahobyt, se do každodenní politiky promítnou ve chvíli, kdy společnost musí reagovat na určitou výzvu (třeba Brexit nebo volba nového amerického prezidenta) a hledat takovou odpověď, která nejvíce prospěje hospodářskému rozvoji a bezpečnosti národa. 

Úlohou národních elit je zharmonizovat cíle bezpečnosti a blahobytu národa s konkrétními vývojovými procesy a aktuálními událostmi. Každá vláda musí být schopna národní zájmy v dané situaci rozeznat a sloužit jim. Její úlohou je správně zhodnotit ekonomicko-politickou konstelaci, to, jak se chovají ostatní pro danou zemi významní hráči, a vyvodit z toho přiměřené politické kroky. A právě v tom okamžiku se do uvažování o národních zájmech dostává prvek konkurence nebo dokonce konfliktnosti. Proč?

1. Toho, oč se „hraje“ (tj. vše, co lze shrnout pod pojmy blahobyt a bezpečnost), není nikdy dostatek a nelze to spravedlivě rozdělit a

2. rozdílné výchozí situace jednotlivých států vyžadují odlišné (nezřídka protikladné) postupy při dosahování týchž cílů.

Hodnoty a iluze

V souvislosti s národními zájmy panují nedorozumění ohledně vzájemné závislosti a pořadí cílů, kterým má zahraniční politika sloužit. V zahraničněpolitické debatě v České republice a v Evropě vůbec je často zaměňována realistická politika za idealistické vize. Na první pohled impozantní systém „evropských hodnot“ jim brání v pochopení skutečnosti, že žádná z těchto hodnot nedokáže sama zabezpečit prostor pro své uskutečňování. Ani ta nejvzletnější pojednání o významu celoevropské nebo dokonce celosvětové platnosti těchto hodnot nezmění nic na tom, že tyto hodnoty lze uplatňovat až tehdy, když je zajištěna bezpečnost a ekonomická prosperita státu. Jinými slovy to znamená, že o hodnotách evropské sounáležitosti a jejich významu pro aktuální českou politiku lze mudrovat pouze v závětří stabilní společnosti v bezpečných hranicích. Jinak hodnoty ztrácejí svůj význam. Jen pro ilustraci. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale nezávisle na tom je právě blíže zániku než rozkvětu. 

Spolupráce a konkurence 

Na obecné úrovni mají všechny státy do značné míry identické národní zájmy. Obvykle se hovoří o míru, nedotknutelnosti území, ochraně obyvatel, ekonomickém rozkvětu apod. Konkrétní zahraničněpolitické úsilí většiny vlád se však soustřeďuje na dvě oblasti: Bezpečnost a blahobyt vlastního obyvatelstva. 

Hovoříme-li o národních zájmech, tak se nevyhneme následujícímu zjištění. Totožnost zájmů existuje jen ve zcela výjimečných situacích; kupříkladu jsou-li státy společně napadeny mocnějším nepřítelem. Za normální situace však shodná snaha o bezpečí a blahobyt neznamená ani stejné kroky, ani automatické spojenectví. Společný je všem pouze záměr, dosáhnout svých cílů s co nejmenší námahou. 

Jde-li o národní zájmy, tak mezi státy existují styčné a třecí plochy – současně a dočasně. Každou spoluprací probleskuje konkurence a žádná konkurence nevylučuje spolupráci; nic není na věčné časy. 

Nadnárodní spolek, jako je EU, se za těchto okolností osvědčí, když jeho členové získávají více, než kdyby stáli o samotě. Právě s touto nadějí a nikoliv ve jménu hodnot evropské civilizace vstupovaly národy do EU. Dnes se duch evropské sounáležitosti sice může i nadále důstojně vznášet nad vodami, ale alespoň občas se musí nechat posuzovat podle svých vlastních ambicí. Vzhledem k dnešnímu stavu EU je namístě otázka, do jaké míry evropská integrace prospívá hospodářské stabilitě a bezpečnosti členských zemí. 

Národní stát a globalizace

Ještě nedávno patřilo k mytologii stále se prohlubující globalizace, vedle víry v nekonečný růst blahobytu (také díky globalizaci), i dogma o ztrátě významu národních států. To byl hluboký omyl, na který upozorňuji již nejméně deset let. Dnes však již nelze přehlédnout, že národní stát opět zaujímá svou tradiční roli. Děje se tak zejména z následujících důvodů:

1. Společnosti, které prodělávají dramatické změny, hledají jednotu a vymezují se vůči ostatním. Pocit ohrožení vlastního blahobytu a bezpečnosti šířící se v rozvinutých zemích vyvolává defenzivní sebestřednost. V případě malých států navíc sourodost představuje rozhodující proměnnou pro jejich přežití a prospěch.

2. V některých rozvojových zemích probouzí ekonomický úspěch nacionalisticky zabarvenou hrdost obyvatelstva. Ta posiluje význam národního státu.

3. Význam národního státu roste také s poklesem významu a výkonnosti nadnárodních organizací. Ve srovnání s jejich opakovaným selháním je národně zaměřená politika podstatně úspěšnější. Národní elita může díky společnému jazyku, historii, tradicím a potřebám uskutečňovat politiku přiměřenou stavu, ve kterém se země právě nalézá.

Nejzřetelnější doklad rostoucího významu národního státu je to, že jejich vlády nepokrytě jednají jako „egoističtí“ hráči a nikoliv jako členové nadnárodních organizací a signatáři mezistátních dohod. Oficiálně zavrhovaný, z hlediska akademické ekonomiky nesystémový protekcionismus je toho zřetelným důkazem.

Ekonomické vztahy se totiž po skončení studené války vyvinuly tak, že mezinárodní hospodářská výměna je nezřídka nulová hra. Jinými slovy: Globalizace již nepřináší zisky všem zúčastněným (jak mezi státy, tak i uvnitř států), nýbrž má pojmenovatelné vítěze a poražené.

Globální soupeření o nejvyšší zúročení investic se rozvětvuje do konkurence o zdroje energie, pracovní místa a podíly na trhu a opět se spojuje v mocenském a bezpečnostně-politickém rozměru; v existenciální otázce uchování nebo zlepšení vlastní mocenské pozice a mnohdy dokonce i přežití státu.

To vše neznamená konec mezinárodní dělby práce, ale jistě to znamená rostoucí význam vlád jako agentů národních výrobců, a tím i význam schopností národní elity, jež na tomto poli pracuje. Za těchto podmínek je nutná a ve většině vyspělých zemí také důsledně prováděná ofenzivní, ano i agresivní, politika s cílem zvýšit podíl země na globálním bohatství.

Ekonomická diplomacie

Moderní zahraniční politika je proto pro malou a exportně orientovanou zemi víceméně totožná s ekonomickou diplomacií. Klasická zahraniční politika naopak ztrácí výrazně na významu. Tuto skutečnost však česká zahraničněpolitická elita ještě dostatečně nerespektuje. Stále ještě je na ambasádách příliš mnoho našich zástupců, kteří jsou typově spíše úředníci, kteří nemají s ekonomikou a s obchodem příliš mnoho společného. 

Úspěšnost a užitečnost zahraniční politiky jako služby národním zájmům nespočívá v jejím souladu s názorovým mainstreamem právě panujícím ve světě, ať již je to cíl konsolidace financí nebo tematika globálního oteplení. Úspěšnost a užitečnost zahraniční politiky není ani přímo úměrná její podřízenosti zájmům sousedních nebo partnerských zemí a neodvozuje se ani od věrnosti nějakým nadčasovým hodnotám.

Úspěšnost a užitečnost zahraniční politiky spočívá především v její přiměřenosti dovnitř i navenek. Moudrá politika vychází z aktuální situace země, z chování jejích partnerů a konkurentů a volí „na míru doby a země šitý,“ vysoce flexibilní přístup. Jejím společným jmenovatelem je pojem rovnováhy a jejím cílem je zvýšit nebo alespoň udržet velikost podílu země na světovém blahobytu a její bezpečnost.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami