IVAN POLEDNÍK přibližuje postavu velikého křesťanského státníka a přináší text o zázracích spojených s jeho vládou nad tehdy vzkvétajícím Portugalskem

Bude letošní rok rokem kontrarevoluce, jak mnozí doufají? Zastavit či alespoň podstatně přibrzdit rozjetý expres, v němž se v posledních desetiletích řítí k fatálnímu karambolu euroamerická civilizace, vyžaduje mimořádně silné politické osobnosti. Též ale i zázemí prostředí, v němž může jejich snaha dopadnout ještě vůbec na živou půdu a neroztříštit se o neprostupnou zeď institucionalizovaného zla.

Společným znakem osobností, do nichž v současné době tolik lidí vkládá své naděje, je především zdravý rozum, kategorické myšlení, vědomí nutnosti zachování a obnovení přirozených mravních zákonitostí, tradičních sdílených hodnot a lidských svobod pro další existenci naší společnosti. K ideálu konzervativního křesťanského politika mají obvykle velmi daleko, neboť samy byly formovány v prostředí liberálně levicového rozvratu křesťanské společnosti. 

Bylo by tedy mylné považovat politiky, kteří jsou v tuto chvíli našimi spojenci v boji za dobrou věc - a z více příčin nabírají na stále větší síle - za autentické konzervativce či vzory mravnosti. Jeden je tak trochu socialista, druhý zavilý liberál, třetí opatrně objevuje křesťanskou identitu a tak dále. Doba šlechetných rytířů bez bázně a hany je, zdá se, nenávratně pryč. Přesto zde takoví ještě poměrně nedávno byli.

Mezi státníky 19. a 20. století se našlo několik velikánů, kteří dokázali jednat bez kompromisů a plně opřít své konání o křesťanské mravní principy a pravidla. Postavit se na odpor zhoubným ideologiím své doby. Byl to například Gabriel García Moreno v Ekvádoru (zavražděn zednáři), Francisco Franco ve Španělsku, Engelbert Dolfuss v Rakousku - a také Antonio de Oliveira Salazar v Portugalsku.

Portugalci nezapomínají

Protikřesťanská, liberální či komunistická propaganda udělala ze Salazara fašistu. Těžiště jeho politické práce však spočívalo ve zbožnosti, klidu, pořádku, práci, skromnosti a odříkání. Do diskusí o novém řádu světa vnášel konzervativní hlediska, osobní integritu a zbožnost s důrazem na nadčasovost Božího pořádku v kontrastu s mravní revolucí zachvacující celý tehdejší západní svět.

Po jeho smrti (zemřel v podstatě v chudobě v roce 1970, ministerským předsedou byl do roku 1968) nastal v Portugalsku pod vlivem na jedné straně komunismu, na druhé straně západního neomarxismu a liberalismu revoluční rozvrat. Někdejší stoupenci Salazara začali být pronásledováni. Hospodářství se zastavilo, docházelo k řadě excesů, zasloužilé profesory vyháněli jejich žáci z univerzit, sekretariáty nepohodlných politických stran a uskupení přepadávaly revoluční bojůvky, národ se povinně kál z hříchu, že kdy podnikl objevné cesty a vytvořil velký zámořský svět portugalské kultury a jazyka. Země byla po několika letech tímto třeštěním zcela vyčerpaná a sami Portugalci si koncem 70. let postupně vynutili návrat k pořádku.

Tento zmatek měl však ještě další následek - rychlý rozpad portugalské koloniální říše. Angola, Mosambik, Guinea-Bissau, Kapverdy, Svatý Tomáš, Východní Timor. Do té doby na regionální poměry vyspělé a spořádané země zachvátily války, genocidy, naprostý rozvrat a úpadek.

Salazar přitom sám nerozpoutal ani jediný ozbrojený konflikt. Odmítl se zařadit do kterékoli z bojujících ideologických front té doby na krvácejících dekolonizujících se kontinentech. Vládnoucí ideologie "vyspělého" i toho "zaostalého" světa povstávaly, padaly, topily se v krvi - a tak se děje dodnes. Salazar jednal v zájmu míru, klidu a pořádku, byla to skoro jeho posedlost.

Jedna z jeho nosných myšlenek byla: "Základní omyl čistě ateistického, laického státu spatřuji v tom že vyňala činnost státu z morálních hranic a učinila zákon a právo nezávislými na obecném dobru a obecné spravedlnosti, což dovolilo matoucím způsobem zaměnit skutečnost výkonu moci s legitimitou moci a účel státu s jakýmkoli zájmem jedné sociální skupiny."

Přes usilovnou snahu o zkreslování dějin se ukazuje, že hodnoty, o které se Salazar tak důsledně opíral, jsou skutečně nadčasové. V televizní show Největší Portugalec historie zvítězil v roce 2007 Antonio de Oliveira Salazar se ziskem více než 40 % hlasů - a předstihl tak všechny portugalské krále, světce i mořeplavce. 

O Salazarových politických východiscích z pohledu náboženského pojednává následující text.

Čtěte ZDE: OSN žádá odstranění hrobu generála Franca z panteonu Údolí padlých. Komu a proč ještě dnes vadí? Protože zachránil Španělsko před jedem bolševismu a zednářství?

Antonio Salazar: Osobnost kontrarevoluce

V roce 1932 se stal premiérem Portugalska nekompromisní katolický vůdce Antonio Salazar, který ve vládních pozicích postupně stoupal od roku 1928. Jeho cílem bylo zavést program, který byl kontrarevoluční. Za tuto práci obdržel zvláštní požehnání od papeže Pia XII.:

„Žehnám mu z celého srdce a uchovávám nejvřelejší touhu, aby se mu podařilo úspěšně dokončit své dílo národní obnovy, duchovní i materiální.“

Salazarův program byl katolický a kontrarevoluční. Komunismus nazval „největší herezí naší doby“ a veškerou svou silou proti němu bojoval. Byl nelítostným odpůrcem socialismu, liberalismu a, použijeme-li jeho vlastních slov, byl proti „všemu, co oslabuje, rozděluje nebo ruší rodinu.“

Salazar řekl: „Mám jen jeden cíl. Zamýšlím přivést Portugalsko natrvalo k životu!“ A vysvětluje: „Za každou cenu chceme před touto vlnou, která se šíří po světě, zachránit prostotu života, čistotu mravů, mírnost postojů, rovnováhu společenských vztahů a tuto skromnou, ale vznešenou rodinnou atmosféru, která je portugalskému životu vlastní.“

Velmi jednoduše řečeno, jeho cílem bylo nastolení katolického společenského řádu, v němž stát, vláda a společenské instituce zakládají své zákony na tom, co učí Evangelium, že je dobré a zlé, a na tom, co Církev učí, že je dobré a zlé. Zdá se, že i kvůli tomu Salazar v roce 1935 zakázal v Portugalsku Svobodné zednáře.

Rodina na prvním místě

Salazar ponechal katolické Církvi úplnou svobodu jednání. Povolil, aby se katolické náboženství učilo ve všech školách, ne jen ve farních. Nekatoličtí rodiče, kteří si nepřáli, aby jejich děti chodily na tuto výuku, mohli své děti z těchto hodin odhlásit, protože katolická víra se nikomu nevnucovala. Katolické vzdělávání ale bylo v Portugalsku vysoce preferováno.

Dalším významným pokrokem v té době byla Salazarova legislativa týkající se manželství, v níž se psalo: „Portugalský stát uznává občanské důsledky manželství uzavřených v souladu s kanonickým právem.“ Do této legislativy Salazar zavedl články, které nelibě pohlížely na rozvod. Článek 24 říká: „V souladu s podstatnými rysy katolického manželství se uzavřením kanonického manželství rozumí to, že se manželé zříkají zákonem dovoleného práva na rozvod.“ Zákon tedy říkal, že jestliže se katolíci vezmou v platném manželství, nemohou, byť jen požádat, o rozvod.

Důsledkem tohoto zákona bylo, že počet katolických manželství nejen že neklesal, ale stoupal. Takže do roku 1960 bylo takřka 91% všech manželství v zemi kanonických. Umíte si představit život v zemi, kde 91% všech manželství je svátostných, katolických, a že páry, které vstupují do manželství, akceptují skutečnost, že rozvod nepřichází v úvahu? To je civilizace lásky! A tu nenaleznete na počátku třetího tisíciletí nikde.

Takže zatímco mnoho zemí světa bylo zamořeno komunismem, humanismem, socialismem a revolucemi, Salazar stál prakticky osamocen při budování státu, který byl z větší části založen na katolických sociálních principech. Jinak řečeno, na objektivní pravdě, na realitě.

Čtěte ZDE: Z chemika prezidentem: Úžasný příběh, který moderní doba pohřbila. Vražda na schodech. Buď je zabijeme, nebo zneškodníme lží! Svobodu všem, jen ne zlým. Oběť zednářské nenávisti

Zázrak míru

Zázrak míru spočíval v tom, že: 1) Portugalsko bylo uchráněno před komunistickým terorem, 2) Portugalsko bylo uchráněno před hrůzami druhé světové války.

V té době byl dobře známý plán Moskvy zavést komunismus ve Španělsku. Pokud by se to podařilo, komunismus by byl přítomen na obou koncích Evropy. Na jedné straně by bylo komunistické Rusko a na druhé komunistické Španělsko - a komunismus by tak sevřel Evropu z obou stran.

Portugalští biskupové velmi pečlivě události ve Španělsku sledovali a báli se o Portugalsko. A tak se 13. května 1936 sešli a uzavřeli tajný slib. Slíbili, že povedou v roce 1938 národní pouť do Fátimy, „aby slavnostně poděkovali požehnané Panně Marii, jestliže pro Portugalsko získá vítězství nad komunismem a výhodu míru“ (vlastní slova kardinála Cerejeira). Jaká víra!

Jen dva měsíce po složení slibu, 13. července 1936, došlo k zavraždění monarchistického poslance CalvaSotela, což znamenalo počátek Španělské občanské války. Jak poukazuje Frére Michel, nebezpečí pro Portugalsko bylo vážné. Rozšíření revoluční nákazy do Portugalska se zdálo být nevyhnutelné.

Ale nebylo. Například 8. září 1936 se dvě portugalské lodi vzbouřily a chtěly se připojit ke komunistům ve Španělsku. Jakmile se to doslechl Salazar, vydal rozkaz, aby byly lodě ostřelovány, dokud se nevzdají nebo nebudou potopeny.

Když to Salazar učinil, obdržel plnou podporu biskupů Portugalska. A tak vzbouřenci rychle přišli k rozumu. Později o události psali sami biskupové. Konstatovali, že „revoluční hnutí se dalo do pohybu, ale rychle tomu byla učiněna přítrž. A tak mohlo Portugalsko v klidu pokračovat cestou práce a pokroku.“ To bylo jedno velké nebezpečí, kterému se zabránilo. Takřka o rok později přišlo další – pokus o atentát na Salazara.

Pod Boží ochranou

Salazar byl 4. července 1937 na cestě na mši do privátní kaple v domě svého přítele. Ve chvíli, kdy vystoupil z auta, vybuchla ve vzdálenosti tří metrů bomba ukrytá v železné schránce. Salazar ale zůstal výbuchem bomby nedotčen, jen jeho řidič ohluchl. Salazar, neotřesen, potom řekl lidem kolem sebe: „Uklidněte se“ a pak se obrátil na svého přítele a řekl: „Pojďme na mši“. Prostě pokračoval v tom, kde předtím přestal.

Kdyby byl Salazar zabit, uvrhlo by to zemi do neuvěřitelného zmatku, což je úrodná půda pro revoluci. A biskupové ve společném dopise v roce 1938 uznali, že to byl akt Boží, který zachránil Salazarův život při tomto pokusu o atentát.

Nicméně v roce 1938 již generál Franco ve Španělsku směřoval k vítězství a nebezpečí pro Portugalsko bylo odvráceno. A tak 13. května 1938, kdy biskupové Portugalska splnili svůj slib a obnovili zasvěcení národa Neposkvrněnému srdci Panny Marie, uznal kardinál Cerejeira veřejně, že Naše Paní Fátimská ušetřila Portugalsko před pohromou komunismu.

„Od té doby, kdy se Naše paní Fátimská v roce 1917 zjevila ... sestoupilo na Portugalsko zvláštní požehnání od Boha ... Zvláště, když zpětně vyhodnocujeme dva roky od našeho slibu, nemůžeme nerozpoznat, že neviditelná ruka Boží ochránila Portugalsko a ušetřila jej pohromy války a malomocenství ateistického komunismu.“

Dokonce i papež Pius XII. byl ohromen tím, že Portugalsko bylo ušetřeno před komunismem. V projevu k portugalskému lidu hovořil papež o hrozivém rudém nebezpečí, které bylo tak blízko a které se mu tak nečekaně vyhnulo.

Čtěte ZDE: Fatima 1917: Sto roků od největšího zázraku novodobé historie. 70 tisíc svědků. Varování i nabídka záchrany. Svět opět tančí na ostří nože. Jsme nepoučitelní?

Druhá světová válka

Tak pro Portugalsko oné doby pominulo jedno nebezpečí, ale dalšímu se dívalo přímo do tváře. Uniklo nákaze komunismu ze Španělska, ale teď měla vypuknout druhá světová válka. 6. února 1939, sedm měsíců před vyhlášením války, napsala sestra Lucie svému biskupovi Msgr. da Silvovi: „této strašlivé války bude Portugalsko ušetřeno kvůli zasvěcení národa Neposkvrněnému srdci Panny Marie, které učinili biskupové.“

A Portugalsko bylo skutečně ušetřeno hrůz války. 2. prosince 1940 napsala sestra Lucie papeži Piovi XII., že Portugalsko během války požívá zvláštní ochrany, kterou by obdržely i jiné národy, kdyby biskupové své národy zasvětili Neposkvrněnému srdci Panny Marie.

Napsala: „Nejsvětější Otče, Náš Pán slibuje zvláštní ochranu naší zemi v této válce proto, že portugalští biskupové zasvětili národ Neposkvrněnému srdci Panny Marie, jako důkaz milostí, které by byly poskytnuty i jiným národům, kdyby se Jí zasvětily.“

To je důvod proč Frére Michele nazývá Portugalsko oné doby „ukázkovým příkladem ochrany Naší Paní“.

Když biskupové zasvětili Portugalsko Jejímu Neposkvrněnému srdci, nastal trojí zázrak:

1. Došlo k nádherné katolické obrodě, velkému obrození katolického života.


2. Došlo k zázraku politické a sociální reformy.


3. Nastal zázrak míru, kdy Portugalsko bylo ušetřeno komunistického teroru a občanské války zuřící v sousedním Španělsku. Portugalsko bylo také ochráněno před pustošením druhé světové války.

Tento trojí zázrak, který Naše paní uskutečnila v Portugalsku v celonárodním měřítku, je něco, co by chtěla vykonat celosvětově, dokonce ještě velkolepějším způsobem. Ale to se nestane, dokud papež v jednotě se všemi biskupy světa nezasvětí RuskoNeposkvrněnému srdci Panny Marie, jak to Ona žádala. 

Zdroj.