Evropou obchází strašidlo Viktora Orbána. Maďarský premiér, který si svými názory, vybočujícími z hlavního evropského proudu, již stihl vysloužit přízviska „Putin z pusty“, „Viktátor“, nebo „maďarský Chávez“, na sebe znovu přivábil káravé pohledy. Na letním táboře mládeže v rumunském Baile Tusnad odmítl západní koncept liberální demokracie, který podle jeho názoru brzdí rozvoj národního státu v 21. století. Podle agentury MTI Orbán prohlásil, že ve světě v současnosti probíhá soutěž o to, kdo vytvoří stát, který povede národ k úspěchu. „Svět se dnes pokouší pochopit systémy, které nejsou západní, nejsou liberální, možná nejsou ani demokraciemi, a navzdory tomu jsou úspěšné,“ řekl předseda maďarské vlády. Orbán jmenoval Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko.

Viktor Orbán

Dlužno dodat, že s představou úpadku liberální demokracie, která nebude v 21. století schopna konkurovat dravým autoritativním společnostem Asie, koketují i známí společenští vědci, v českém prostředí patrně nejvýrazněji Petr Robejšek. Navzdory morální panice nelze nikomu vyčítat, pokud chce přemýšlet o věcech, byť jsou v hlavním proudu tabu, například o možnostech udržitelnosti současného západního modelu demokracie, a to ani vrcholnému politikovi, pokud takové názory hodlá veřejně prezentovat.

V projevu, jehož přepis je k přečtení na stránkách maďarské vlády, Orbán odsoudil předchozí liberální stát za to, že neochránil společenský majetek, nezavazoval vlády, aby uznaly, že zahraniční Maďaři jsou součástí maďarského národa, neochránil stát před zadlužením a rodiny před daňovým otroctvím.

Základem nové formy státního zřízení Maďarska má být konkurenceschopný národní stát, založený na práci a úctě ke křesťanství. Tento postoj u Orbána ostatně není nový. Obdobně se vyjádřil v roce 2012 během návštěvy Německa pro deník Handelsblatt. Tam se nechal slyšet, že palčivým problémem současných demokratických systémů je slabost vedení, přičemž prezidentský systém je pravděpodobně vhodnější k provedení zásadních reforem, než systém parlamentní.

Představy o konzervativním a národním státu navíc Maďaři již včlenili do nové ústavy z roku 2012, která se mimo jiné explicitně odvolává k Bohu, svatoštěpánské koruně, ruší název „Maďarská republika“ a nahrazuje ji prostě „Maďarskem“ a ukládá vládě odpovědnost za Maďary, žijící v zahraničí. Opozice po jejím přijetí tvrdila, že nová ústava oslabuje demokratickou kontrolu a vyváženost. Vládní Fidesz totiž do nové ústavy zakotvil, že některé změny půjdou udělat jen s dvoutřetinovou většinou hlasů. Sporné bylo také omezení pravomocí ústavního soudu. 

Není těžké pochopit, proč je maďarská politika takto vyhrocená. Můžeme si o Orbánovi myslet co chceme, ale faktem zůstává, že program Fideszu je do značné míry determinován ani ne tak typickým dělením na pravici a levici, jako tradičním historickým maďarským konfliktem mezi „kuruci“ a „labanci“. Zatímco „labanci“ byli v minulosti nazýváni ti, kdo sympatizovali s rakouským císařem (viděno dnešní optikou tedy příznivci Bruselu), za „kuruce“ byli považováni protihabsburští rebelové a vůbec obránci všeho maďarského ve sporech s Vídní. Tato dichotomie se na maďarské politice podepisuje dodnes.

Byl to „neoliberální socialista“ Ferenc Gyurscány, kdo chtěl jako premiér v letech 2004-2009 přebudovat Maďarsko po blairovském vzoru, ale zanechal jej v tristním stavu. Deficit státního rozpočtu dosahoval ročně v průměru 6,7 %, tehdy dvakrát víc než činil průměr EU. Dnes je však Maďarsko jednou z mála zemí, které například plní maastrichské kritérium držet deficit pod 3 %.

Po zkušenostech s Gyurscányho érou proto Orbán před několika lety zahájil „konzervativní revoluci“, kampaň za návrat Maďarska Maďarům, což mimo jiné zahrnuje program „nacionalizace“ bank, spočívající v „dočasném“ zdanění finančních ústavů, energetických monopolů a komunikací, čímž nepokrytě sleduje vyhnání velkých cizích bank z trhu. Orbán už v minulosti prohlásil, že cílem jeho vlády je, aby maďarské banky tvořily více než polovinu bank na domácím trhu.

Nekonformní Orbán ukazuje, že hodlá být bojovníkem za všech okolností. Není proto divu, že mu současná Evropa nerozumí a evidentně má plné zuby toho, když svými postoji v rámci tohoto hodnotového společenství zkouší, kam až může zajít a důsledkem  jsou mnohdy ortodoxní řešení. Na druhou stranu, vychválit ruský politický systém jako možnou inspiraci novému Maďarsku, je v čase, kdy se na obzoru možná rýsují kontury nové studené války s Ruskem, těžký politický úlet. Zavdává to k obavám o budoucí směřování Maďarska i Orbána samotného i z toho důvodu, že nedávno s ruským prezidentem Putinem podepsal dohodu o výstavbě dvou bloků v jaderné elektrárně Paks. Na rozdíl od Temelína se o elektrárně v Paksi, která pokryje 40 procent spotřeby Maďarska, nerozhodovalo na základě tendru. Naopak Rosatom získal tuto obrovskou zakázku přímo od maďarské vlády, což vyvolalo bouřlivé diskuse o možné změně zahraničně-politické orientace Maďarska.

Byl to přitom Orbán, kdo měl ještě coby studentský vůdce v roce 1989 jako první odvahu prohlásit „Ať Rusové odejdou domů!“

Revue Politika 7-8/2014 | EUportal.cz