ROZHOVOR Odborník na evropské právo a autor knihy „Unie ve víru migrační krize“ Tomáš Břicháček říká, že kvóty na migranty z Bruselu jsou „zrůdný akt bezpráví, kterému je třeba aktivně se postavit na odpor“. Břicháček navrhuje, jakým způsobem se lze bránit proti excesům z EU. Takzvaný boj EU proti „nenávistným projevům“ považuje za boj proti svobodě slova a hon na čarodějnice.

Evropská komise s námi kvůli kvótám zahájila řízení. Jak toto rozhodnutí vnímáte?

Jde o jakési zlostné bouchnutí do stolu a zvednutí ukazováčku tváří v tvář fiasku celého projektu. Vždyť z celkového množství 160 000 osob, které měly být od září 2015 během dvou let takzvaně „relokovány“ z Řecka a Itálie do ostatních členských států, se podařilo zatím přesunout jen asi 21 tisíc.

Přerozdělování se zadrhlo z více důvodů, zejména kvůli neochotě spolupracovat na straně přijímajících členských států, kvůli administrativní neschopnosti Itálie a Řecka i pro nechuť a aktivní odpor přerozdělovaných migrantů k přesunu do zemí, které nebyly jejich vysněnými azylovými ráji.

Jakou šanci máme se v řízení ubránit?

Jestli tím máte na mysli, nakolik máme šanci, že Soudní dvůr EU zamítne případnou žalobu Komise, řekl bych, že nulovou. Vzato z perspektivy práva EU je situace jasná. Platně přijaté akty unijního práva založily členským státům povinnost, kterou jsme nesplnili, a dokonce otevřeně prohlásili, že nesplníme.

Jinou věcí je, zda Komise nakonec vůbec podá žalobu. Nynější silácká prohlášení našich politiků vnímám v kontextu předvolební kampaně. Po volbách bude nová vláda dost možná náchylná k větší spolupráci. Sama Komise se třeba do podání žaloby hned tak nepohrne a bude se snažit ponechat vzpurným státům prostor k nápravě.

Říkáte tedy, že z hlediska unijního práva je situace jasná. Měli jsme tedy kvóty splnit?

Tím, že je věc jasná z hlediska práva EU, nechci v žádném případě říct, že jsme měli kvóty naplnit. Obě rozhodnutí o nouzových schématech přerozdělování migrantů považuji za neslučitelná se státní svrchovaností a základními zájmy České republiky. Zvláště druhé rozhodnutí z 22. září 2015, podle kterého má být přerozděleno 120 000 osob podle povinných kvót a které bylo přijato přes náš zásadní nesouhlas (byli jsme přehlasováni), považuji za zrůdný akt bezpráví, kterému je třeba aktivně se postavit na odpor.

Zrůdný akt?

Myšlenka, že jednotlivým státům budou bez jejich souhlasu přidělováni unijními orgány migranti, aniž by mohly rozhodovat o počtu těchto osob, o tom, z jakého civilizačního prostředí přicházejí, aniž by mohly zohlednit potřeby svého pracovního trhu, systémů sociálního zabezpečení, veřejné bezpečnosti, udržení homogenity společnosti a další bytostné zájmy, je v hrubém rozporu s ideou státní svrchovanosti, právem národů na sebeurčení, spontánním řádem věcí i zdravým rozumem. Nebojím se říci, že v tomto případě zažíváme antiutopii v praxi.

Co tedy dělat?

Na otázku kvót bychom měli pohlížet nejen optikou unijního práva, ale také vlastního ústavního práva. V knize Unie blízká i vzdálená (2014) obšírněji rozebírám téma záchranných brzd, které formulovaly některé ústavní soudy členských států vůči právu EU a postupu unijních institucí. Tyto soudy (například německý či polský) si v různé podobě vyhradily právo posledního slova pro výklad rozsahu pravomocí EU a unijních aktů pro případ, že by se Unie vymkla jistým mezím.

Český ústavní soud takto hned v počátku odmítl uznat doktrínu Soudního dvora EU o absolutní přednosti unijního práva. Inspirován přístupem německého Spolkového ústavního soudu konstatoval, že delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů na orgány EU může trvat potud, pokud jsou tyto pravomoci vykonávány orgány EU způsobem slučitelným se zachováním základů státní suverenity ČR a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Sobě vyhradil roli vrcholného ochránce české ústavnosti, a to i proti eventuálním excesům unijních orgánů a evropského práva. Pokud by evropské orgány vykládaly nebo rozvíjely právo EU takovým způsobem, který by ohrožoval základy materiálně chápané ústavnosti a podstatné náležitosti demokratického právního státu, které jsou v souladu s Ústavou ČR chápány jako nedotknutelné (čl. 9 odst. 2 Ústavy), potom by takové právní akty nemohly být v ČR závazné. Ústavní soud dále prohlásil, že hodlá přezkoumávat jako ultima ratio i to, zda se právní akty orgánů EU drží v mezích pravomocí, které jim byly poskytnuty.

Už se to někdy projevilo v praxi?

Svou záchrannou brzdu Ústavní soud překvapivě uplatnil v praxi ve věci Holubec (Pl. ÚS 5/12) v únoru 2012, kdy se vzepřel Soudnímu dvoru EU a odmítl respektovat jeho výklad dané specifické materie s tím, že unijní soud vybočil z pravomocí, které ČR na Unii přenesla.

Doporučoval bych tedy jít mimořádnou cestou odepření plnění povinnosti vyplývající z práva EU z důvodu její neslučitelnosti se zachováním základů státní suverenity ČR. Řekněme, že jde o neposlušnost členského státu tváří v tvář excesu unijních orgánů. Záchrannou brzdu sice Ústavní soud koncipoval pro sebe; v dané záležitosti, která není předmětem žádného soudního řízení v ČR, by se jí však měla – přinejmenším v této fázi – ujmout vláda popřípadě parlament.

Proč si vlastně Brusel na migračních kvótách tolik zakládá?

V obecné rovině lze říci, že přerozdělování a kvóty jsou nejvlastnějším vyjádřením duše evropského levicově-pokrokářského, byrokratického centralismu. Zapadají do světa nadutých bruselských „ředitelů zeměkoule“, kteří se cítí být povolanými určovat směr a vše řídit, organizovat a plánovat z osvíceného centra. Jsou tradiční součástí levicového pohledu na svět napříč nejrůznějšími odvětvími. Konečně pohodlné „řešení“ problémů jejich tupým přerozdělením mezi všechny členské státy je v Unii obvyklou praxí.

Můžete zmínit nějaké další šokující příklady, pokud jde o přístup politiků či úředníků EU?

Jako dlouhodobý pozorovatel dění ve strukturách EU a kritik současného modelu evropské integrace bývám už zřídkakdy čímkoli negativním překvapen. I tak mi přišlo za hranou, když po rozšíření zpráv o sexuálních útocích v Německu na silvestra 2015 komisař Frans Timmermans označil tyto události za „záležitost veřejného pořádku“ nesouvisející s uprchlickou krizí a litoval hlavně toho, že „podnítily xenofobní reakce“, a když Komise bezpodmínečně odmítla „falešné asociace mezi některými zločinnými jednáními jako silvestrovskými útoky na ženy v Kolíně nad Rýnem a masovým přílivem uprchlíků“.

Pozoruhodné bylo také Timmermansovo vystoupení na kolokviu o základních právech v říjnu 2015, kde s multikulturalistickým zápalem opěvoval rozmanitost jako dějinnou danost a neodvratný osud lidstva. Evropa prý bude rozmanitá, stejně jako všechen ostatní svět bude rozmanitý. Uvedl, že odmítnutí rozmanitosti by nás jako společnost zničilo a Evropa by nezůstala místem míru a svobody.

Timmermans je vůbec zářným příkladem fanatického levicově-pokrokářského revolucionáře v unijních institucích. V tomto smyslu je dokonalým nástupcem někdejší komisařky Viviane Redingové. Myslím, že jeho ideový profil vhodně vykresluje jeden nedávný výrok v souvislosti s předložením návrhu směrnice o rovnováze mezi pracovním a rodinným životem, která by měla „dát mužům více příležitostí k tomu, aby se mohli ujmout rodičovských a pečovatelských povinností“. Komisař uvedl: „Žijeme v jednadvacátém století a tomu by měl odpovídat také náš přístup k životu a práci i k ženám a mužům. Po svých dětech bychom neměli chtít, aby se řídily příklady našich prarodičů.“

Hrozí podle vás, že EU zavede pro migranty či „uprchlíky“ a azylanty jednotné sociální dávky, že pro ně pak bude zajímavé pobývat u nás?

Komisař pro digitální ekonomiku a společnost Günther Oettinger v jednom novinovém rozhovoru v srpnu 2016 skutečně uvedl, že je pro hlubší harmonizaci materiálních výhod související s azylem. Pokud by k ní došlo, nebyly by podle něj potřeba žádné kvóty, protože by polevila přitažlivost zemí jako Německo, Rakousko, Dánsko a Švédsko.

Takové návrhy zatím na stole nejsou a ani v dohledné budoucnosti nevidím takové řešení jako reálné. Pravda ovšem je, že tyto úvahy plně zapadají do logiky nastoupených trendů. Komise se aktuálně řadou legislativních návrhů snaží dosáhnout další harmonizace azylového práva, která prý poskytne záruku, že se žadatelům o azyl dostane rovného a odpovídajícího zacházení bez ohledu na to, ve kterém členském státě podají žádost. Měla by také podtrhnout princip solidarity a spravedlivého sdílení odpovědnosti v rámci společného azylového systému.

Co dál plánuje EU v oblasti azylové a imigrační politiky?

Unijní orgány jednoznačně volají po „více Evropy“, „více Unie“, „evropském řešení“, což jsou všechno líbivá označení pro další centralizaci, respektive expanzi jednotné regulace a posilování unijních struktur. Veškeré neúspěchy ve zvládání migrační krize přičítají tomu, že „Evropy“ máme zatím málo.

V nejbližší době můžeme očekávat mimo jiné pokračování snah o a) prosazení hlubší harmonizace azylového práva včetně trvalého mechanismu přerozdělování migrantů a přeměny Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu na Evropskou agenturu pro otázky azylu, která by se měla stát uzlovým bodem společného evropského azylového systému, b) postupnou další centralizaci správy vnějších hranic, c) rozšíření cest pro legální migraci.

Dlouhodobým snem eurocentralistů je logicky vytvoření zcela jednotného azylového a přistěhovaleckého systému v rukou unijních orgánů, kdy by Unie z hlediska žadatelů o azyl či legálních přistěhovalců představovala jeden celek. Takové řešení je logickým prvkem federalistické vize EU, která předpokládá, že Unie se vyvine ve státní útvar se vším všudy, tedy i s odpovědností za azylovou a přistěhovaleckou politiku.

EU bojuje a plánuje další boj proti „nenávistným projevům“. Co o tom můžete říci? Hrozí odpůrcům masové imigrace kriminalizace?

V květnu 2016 se Komise dohodla se společnostmi Facebook, Microsoft, Twitter a YouTube na dobrovolném kodexu chování Code of Conduct on illegal online hate speech, jímž na sebe tyto společnosti přijímají závazky v oblasti potírání „nenávistných“ rasistických a xenofobních projevů na internetu. IT společnosti se zavazují v rámci svých podmínek užívání zakázat „jakoukoli podporu podněcování k násilí a nenávistnému chování“ a provádět „dostatečnou osvětu“ a zvyšovat povědomí o tomto zákazu mezi uživateli. Především pak slibují zavést „jasné a účinné postupy pro účely přezkumu oznámení o nezákonných nenávistných projevech šířených prostřednictvím jejich služeb“ s tím, že většinu platných oznámení prověří do 24 hodin, a pokud shledají, že konkrétní oznámení je opodstatněné, dotčený obsah odstraní nebo deaktivují přístup k němu.

Nástroj vytváří propracovaný systém honu na čarodějnice založený na odstraňování, či –  řečeno s Orwellem – vaporizaci nevhodných názorů, na síti udavačů („důvěryhodných zpravodajů“), indoktrinaci („podpora nezávislé protiargumentace“ a „organizování efektivních kampaní“) a podpoře NGO-ismu a exaltovaného lidskoprávního aktivismu („posílení partnerství s organizacemi občanské společnosti“).

Tyto snahy – a ostatně boj proti „nenávisti“ či „nenávistným projevům“ obecně – přes všechny vznešené řeči o demokracii, svobodě slova, lidských právech, toleranci a tak dále nejsou podle mě ničím jiným než útokem na svobodu slova, pokusem o umlčení nepohodlných názorů, o elitářský diktát toho, co se smí a co nesmí říkat, koho musíme a koho nesmíme milovat, o vytěsnění ideových protivníků z veřejné diskuse, o jejich převýchovu a zastrašení.

Pokud jde o migrační krizi, tak se objevují názory, že nejde jen o neschopnost, ale o záměr, jak zničit národy a vytvořit poddajný „evropský multikulturní lid“. Co o tom soudíte?

Nemyslím si, že by migrační krize byla uměle organizována s takovými záměry. V konspiračních teoriích si nelibuji. Na druhou stranu souhlasím s tím, že evropským centralistům příliv migrantů z cizího kulturního prostředí, když už jednou nastal, může být nanejvýš vhod. Jak říkají ve své knize Stěhování národů s. r. o. Václav Klaus a Jiří Weigl, pro dosažení cíle vybudování nové unifikované a odnárodněné Evropy může být užitečné, pokud zde přibude masa lidí, která nemá žádné kořeny ve starých evropských zemích a žádnou vazbu k nim, jedinci, kteří jsou tvární. Příliv milionů neevropských migrantů a jejich přerozdělení a usídlení napříč různými zeměmi by vedl k narušení homogenity a funkčnosti národních států a národní identity jejich obyvatel, která je překážkou vytvoření nové „evropské“ identity a realizaci velkých vizí „nové Evropy“.

Podobné vnímání ostatně bylo vždy vlastní také nejradikálnějším levicovým pokrokářům, kteří vždy imigraci vítali jako prostředek pro naředění stávající společnosti, změnu poměrů, destrukci křesťanské civilizace a národů, která teprve umožní vybudovat „nového člověka“.

A hrozí v souvislosti s migrační vlnou zánik evropské civilizace? Jak to predikujete?

Domnívám se, že migrační krize při vší své závažnosti představuje pouhý střípek a příznak mnohem dalekosáhlejšího rozvratu Evropy. Jde jistě o ohrožení evropské křesťanské civilizace zvnějšku ze strany konkurenčních civilizací. Mám však obavy, že naše civilizace je v mnohem podstatnější míře ohrožena zevnitř vlastním úpadkem a nebezpečnými ideologiemi, které rozleptávají její základní stavební prvky a brání reprodukci jak fyzické, tak duchovní.

Evropské národy stojí v mnoha ohledech na šikmé ploše. Vymírají, přestávají si uvědomovat sebe sama, upadají mravně a kulturně, vězí v těžkopádném a degenerativním sociálním systému, jsou zadlužené, dobrovolně se vzdávají správy svých věcí. Na vlnách genderové ideologie, kultu sexuálních menšin, multikulturalismu, politické korektnosti, environmentalismu a dalších výhonků levicového progresivismu se řítí k antiutopické společnosti, která bude mnohem vzdálenější staré evropské civilizaci, než je kulturní prostředí nynějších migrantů, a která už nebude něčím, co by za obranu před vnějším světem vůbec stálo.

Pokud se tyto tendence nepodaří zastavit, stanou se Evropané během několika málo generací v rámci probíhajících migračních toků na vlastních historických územích pasivními menšinami a následně se rozpustí jako kostka cukru v moři nově panujících, dynamických etnik. Nenajdou-li sílu k obrodě, bude tento zánik zcela zasloužený.

JUDr. PhDr. Tomáš Břicháček, Ph.D. se specializuje na právo Evropské unie. Publikoval desítky článků v odborných časopisech a sbornících. Je autorem knihy Unie blízká i vzdálená (2014) a Unie ve víru migrační krize (2016). Je spoluautorem knihy Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář (2014).

www.parlamentnilisty.cz