Myslím, že ty se týkají zajatých vojáků cizích armád a civilního obyvatelstva. Teroristé z Islámského státu nejsou příslušníky armády skutečného státu, ale nejsou ani pouhým civilním obyvatelstvem. Věděli, do čeho jdou a šli do toho odhodlaně. Měli jistě dobré „politické školení mužstva“ a cítili se být těmi pravými muslimy, lepšími lidmi. A to dává sílu. Vycházeli jistě z toho, že vítěze nikdo nesoudí. To je pravda. Poražené ano. Známe to nejen z válek, ale i z „mezinárodních tribunálů“.

Ono je někdy těžké se držet „norem“. Když Vám vraždili příbuzné, když se soužití stalo nemožným. Nemusí jít jen o nejužší rodinu, ale i o širší komunitu. Všichni známe závěrečnou scénu Čapkovy Matky: „Cože, oni vraždí děti? Malé usmrkané děti? Jdi!“ (Matka podává poslednímu žijícímu synovi s velkým gestem oběma rukama pušku.) To, co zbylo z české společnosti sotva má parametry národní komunity, tedy s výraznou kohezí podpořenou vědomím sounáležitosti. Těžko by se to bránilo.

Ano, vojáci vraždí teroristy z IS. Ty, kteří vraždili členy jejich komunity. Vítěze nebude nikdo soudit. Ani v dnešním šíleném světě si neumím představit tribunál odsuzující projevy násilí proti členům IS.

Pokud vím, tak dopadení příslušníci SS na konci války v Československu byli na místě „popravováni“. Vítěze nikdo nesoudil. Pokud bychom nebyli vítězi, byli bychom obětí druhé vlny genocidy (po duševně nemocných, těžce zdravotně postižených, Židech, Cikánech a výrazně neloajálním obyvatelstvu).

Náhled se tak nějak mění. Ministr ANO Stropnický zorganizoval podíl ČR na „internacionální pomoci“ Lotyšsku a Estonsku, které nezapomínají na své hrdiny ze svých divizí SS, které bojovaly proti Rusku (RFSSR) na straně Německé říše. To je ta (přes oněch 72 let), do níž se Havel a později Hermann a Bělobrádek jezdí omlouvat. Oni nezaplatili reparace a ani se neomluvili. Takže víme, kdo jim pomáhá, abychom nakonec definitivně vyšli z 2. světové války jako poražení, ponížení a porobení. O obrat v minulé válce se stará EU, jako 4. říše.

I šimpanzi mají smysl pro spravedlnost, kdo chce očekávat od lidí, že ho mít nebudou?

V amerických kreslených „pohádkách“ podle básníka Miroslava Holuba „prohrává ten, kdo je rozplácnut jako poslední“. Odmítněme přesvědčování, že svoje rozplácnutí máme přijmout jako definitivu. Teroristé IS, kteří přicházejí „kulturně obohatit“ Evropu na pozvání paní kancléřky se cítí být silnější než Evropané. Mají pravdu. Jejich síla je v tom, že mají ideu. Chtějí ovládnout Evropu a nijak se tím netají. Rozhodně nám nemíní odpustit, že nesdílíme jejich „hodnoty“ a nejsme z jejich komunity. Míní nás likvidovat, zatímco Evropané budou hloubat nad lidskými právy vrahů.

Ryby plavou v hejnech a mnozí ptáci v hejnech létají. Zvyšuje to jejich naději na individuální přežití. Je načase začít společnost opět stmelovat, dřív než bude pozdě. Míním národní komunitu. Národem rozumím osoby respektující zájmy většiny populace na stále ještě našem území. Mohou to být klidně i Asiaté nebo černoši, ovšem těžko radikální muslimové.

Všichni sudetští Němci také nevraždili. Naši milí krajané byli většinou hodní. Ovšem velkou většinou volili NSDAP, která po vraždách volala a slibovala ráj „panské rase“ a smrt podlidem. Komu z budoucí panské rasy by se to nelíbilo?

Vyřizování účtů mezi sunity a šííty není bratrovražedným bojem. To nejsou bratři. Redaktor Českého rozhlasu nás po teroristickém útoku ve Francii školil: „To je strašné, Francouzi proti Francouzům!“ Jenže ten „Francouz“ proti Francouzům byl muslimsky zdivočelý Tunisan. Rozhodně se necítil být Francouzem. Nenáviděl Francouze.

Je sebevražedné být tolerantní k netolerantním. Někdy je ovšem těžké určit „kdo si začal“. Tolerancí k zločinům občanskou válku neodvracíme, ale přibližujeme. Nakonec ještě rádi řekneme: „Jdi!“ Jestli bude komu.