Případ Charlieho Garda, o němž píše paní mgr. Cekotová v předchozím příspěvku (viz Dítě jako majetek státu), je průlomový – a tím hodně nebezpečný pro další vývoj. Jde o to, že od dob nacistického Německa se zde poprvé upírá rodičům právo bránit život svého dítěte. Troufám si dokonce říci, že rozhodnutí britské justice a Evropského soudu pro lidská práva nastoluje ještě horší situaci. Němečtí nacisté, kteří v rámci svého programu eutanázie vraždili tělesně nebo duševně postižené děti v plynových komorách nebo injekčními stříkačkami, tak činili potajmu za zády rodičů, těm pak sdělili, že jejích dítě umřelo na chorobu, jejíž diagnózu si vymysleli. Přímo veřejně zabít dítě proti jejich vůli na základě výroku zmanipulované justice se samotní hitlerovci báli.

Ne tak ale současní „demokraté“. Jejich justice prostě rodičům Gardovým stroze sdělí úředním rozhodnutím, že jejích dítě nemá právo na život. Vůbec je nezajímá, že manželé Gardovi (před nimiž hluboce smekám) jsou ochotni financovat Charlieho nákladnou léčbu v USA (proběhla na to i sbírka mezi lidmi dobré vůle), byť s minimální nadějí na úspěch, ani to, že chtějí obětavě doma doopatrovat chlapce až k jeho přirozené smrti, ani to, že římská klinika Bambino Jesu otevírá Charliemu své prostory k důstojnému dožití jeho kratičkého života. Ne, to všechno současní bojovníci za lidská práva totálně ignorují. Postižené dítě nemá prostě právo na život – a basta! Přitom ale rodiče Gardovi vůbec stát finančně nezatíží, chtějí nést všechny náklady sami.

Jenže ono vůbec nejde o peníze. Princip spočívá v něčem jiném.  Rodiče v mnoha vyspělých zemích Západu dnes nemají žádné právo odmítnout pro své děti povinnou sexuální výchovu ve škole, která je učí masturbovat už od 4 let, souložit krátce po 10. roce věku, a seznamuje je s homosexualitou a zvráceným sexem jako něčím pozitivním už od 6 let, jak se děje např. v sousedním Německu. Když rodiče odmítnou z důvodů svědomí děti do těchto hodin výuky perverze posílat, jdou před soud pro maření školní docházky, desítky jich byly už potrestány peněžitou pokutou nebo vězením. V Norsku i v ostatních skandinávských státech děti rodičům odebírají často na základě vylhané informace o „týrání“. Právo rodičů na láskyplnou péči o své děti a jejich výchovu dle vlastního přesvědčení je tak čím dál víc hrubě porušováno, stát si uzurpuje nad dětmi stále více pravomocí, což bylo typické pro komunistickou nebo nacistickou éru. Známý velitel sovětské tajné policie Čeka Felix Dzierźyński ve 20. letech minulého století otevřeně prohlásil, že dítě patří státu a nikoli rodičům.

A proto stát je může beztrestně zabít pouze na základě soudního rozhodnutí. To ale už neříká Dzierźyński, nýbrž britské „demokratické“ soudy a Evropský tribunál pro lidská práva. Samozřejmě dítě nepatří ani rodičům, patří Bohu, ten je ale jim svěřil a oni jsou před jeho Majestátem zodpovědní za péči o jeho duševní i tělesné zdraví, za jeho výchovu a především za to, jak ho vedou k Bohu a věčnému životu. Proto Pán vložil do jejich nitra úžasný dar rodičovské lásky. S tím souvisí i ochrana života dítěte od okamžiku početí, která rovněž spočívá na bedrech rodičů a stát jim má k tomu vytvářet optimální podmínky. Tak to odpovídá přirozenému mravnímu zákonu.

Současné západní „demokratické“ státy však toto čím dál více hrůzostrašně ignorují. Dzierźyńského zásadu, že dítě patří státu, uplatňují ve stále větším rozsahu – nyní dokonce si drze osobují právo rozhodnout i proti vůli rodičů o jeho strašlivé smrti hladem a žízní. Obdobu tohoto nalezneme pouze ve starověku, nejmarkantněji v řecké Spartě, kde platil zákon, že děti s fyzickým nebo duševním postižením mají být zavražděny bez ohledu na to, jestli si to rodiče přejí či nikoliv. Dítě přece patří státu – a patří mu proto i malý Charlie. Stát rozhodl, že musí být zabit, a vy rodiče do toho nemáte co kecat!

V antické Spartě tak na základě zákona docházelo k tisícům vražd narozených dětí s nějakým postižením. Výrok současného Evropského soudu pro lidská práva v případě Charlieho otevírá dveře přesně tomuto stavu. Jde o justiční vraždu (díky Bohu zatím nerealizovanou), která se snadno může stát precedentem pro další. Chceme, abychom se stali novověkou Spartou? Ta byla pohanská, žel současná „demokratická“ společnost je jí také. A podobně jako antické pohanství, nese i to současné kromě pseudonáboženských zálib v orientálních nebo satanistických rituálech i bojovný ateismus nebo agnosticismus. V těchto polohách se dnes nacházíme, rozhodnutí Tribunálu pro lidská práva v případě Charlieho Garda znamená další rychlý posun tímto směrem.

A co na to katoličtí křesťané? V antice to byla právě tehdejší Církev, kdo nejbojovněji vystupoval jak proti údajnému „právu“ státu usmrcovat děti narozené s postižením, tak i proti „právu“ otců na totéž, což bylo hojně praktikováno v Římě, kde takové děti shazovali z Tarpejské skály. Důsledný odpor Církve vymýtil tuto bestialitu. Je stanovisko nynějšího církevního vedení stejně radikální a důsledné? Jak vyplývá z článku mgr. Cekotové, tak kromě několika jednoznačných postojů, např. vedení římské kliniky Bambino Jesu, jde spíše o nemastné-neslané výroky. Snad jen papež František v tomto bodě zaujal správné stanovisko, nicméně výroky Vicenza Paglii, prezidenta Papežské akademie pro život, jsou přímo skandální. Lze dokonce hovořit o jeho morální spoluvině na justiční vraždě malého Charlieho, jež podle katolického katechismu nastupuje pokaždé tam, kde je hřích nejen schvalován, nýbrž i omlouván. Právě toto mons. Paglia dělá.

Nadějí v celé této záležitosti je ale masový odpor z řad praktikujících katolíků a „prolifáků“, který je čím dál hlasitější. Podaří-li se díky tomu zachránit život Charlieho a umožnit mu zemřít přirozenou smrtí, tak ještě přece jen není v naší Evropě až tak zle a dá se snad i lecčehos dosáhnout a lecčemus zabránit. V tom je jistá naděje i na záchranu Evropy a civilizovaného světa, který ještě donedávna byl křesťanský.