Jak se dělá ta správně drsná reportáž z dnešního Krymu? Stačí si pustit ČT ve chvíli, kdy má slovo reportér Karas. Ví, jak na to; co nenatočí kamera, to nahradí hustým výrazivem – vtrhnout, zmocnit se, napadnout, střílet, dobýt… Několik tisíc ukrajinských vojáků se přidalo k ruské armádě, byť pan Karas uvádí, že jen pár, naopak se nehne z jediné ukrajinské posádky, která čítá přes sto vojáků a přísahá, že bude bránit Ukrajinu před útokem Rusů do posledního dechu…

Břetislav Olšer – publicista

A výsledek? Nic z toho, ani o tom, že řada bývalých ukrajinských vojáků proklíná svoji neonacistickou vládu, která je týdny nechala bez povšimnutí, žádné rozkazy, upozornění, nic… Je to zrada, říká mladý voják, co má za ženu Rusku a na hřbitově své nejbližší z rodiny, které nemíní opustit. Proto se přidal k ruským vojákům a slíbil věrnost ruské armádě. Mnozí Ukrajinci svléknout vojenském sukno napořád, ale na Krymu zůstanou a budou respektovat Ruskou federaci.

Dle nich to nebyli oni, kdo zradili Ukrajinu, ale naopak Ukrajina, která zradila je; sice končí, ale nemohou přijít na jméno svým velitelům z Kyjeva. Nechali je na holičkách. Krym je pro ně budoucnost, na Ukrajině pro ně není práce, ke všemu mají obavy, že by je čekalo soudní stíhání pro zradu. Paradox. Co je to demokracie? Mimo jiné také hlasování, kdy vítězí demokratická většina. Normální logika slova demokracie; demos – lid a kratein – vládnout. A na Krymu rozhodl hlas ruské většiny; skoro 97 procent s více než dvou milionů obyvatel dalo hlas přípojení k Rusku.

Proto je nyní Krym na základě podpisu zákona prezidentem Putinem územím Ruské federace, ať se USA, EU či NATO stavějí na hlavu. Proto už Krymu patří též jediná ukrajinská ponorka, stejně jako všechny vojenské lodi v Sevastopolu, které ostatně byly ruské vždycky na základě smlouvy s Ukrajinou o ruské základně s 12 tisíci ruskými vojáky. „Ukrajinští vojáci na Krymu jsou povinni bránit svou výzbroj, bojové lodě a vojenské objekty před útoky ozbrojenců,“ řekl teprve včera v Kyjevě šéf ukrajinského parlamentu a úřadující prezident Oleksandr Turčynov.

Reagoval na výzvy velitelů zablokovaných ukrajinských jednotek a plavidel, kdy se námořníci pokoušeli dostat na moře. Pozdě; jeho vojáci čekali na hlas Kyjeva, aby si nemuseli myslet, že se Majdan dal do kupy s Putinem, co považuje rozpad SSSR za geopolitickou katastrofu. Spíš podle mě šlo o konec geopolitického anachronismu, když za skutečnou geopolitickou katastrofu považuji Latinskou Ameriku, jako “zadní dvorek“ Spojených států, na němž USA odstartovaly předlouhou šňůru násilných převratů…

Miroslav Karas nám však předvádí drama; reportáž, začínající dojemnou ukrajinskou hymnou a přísahou velitele, že jeho vojáci se budou bránit na život a na smrt. Nakonec je v záběru ruský velitel, který říká; zbraně odevzdejte do skladu a můžete jít. Pokud nepřevlečete uniformu… A přes slova Karase o střílení a násilí, kde nic tu nic, jen jeden transportér, který se zastavuje u brány kasáren. A slyšíme dramatická slova: Vojáci právě dostali rozkaz zaujmout pozice, aby se bránili. Napětí se dá krájet… Ovšem ouha, my vidíme jen houf ukrajinských vojáků, jak se loudají s rukama v kapsách někam pryč, mezi nimi courají civlisté… Fakt, hustá atmosféra před krvelačným bojem. Přitom pana Karase ani nenapadne, aby informoval, že ukrajinští vojáci nadávají na své velitele z Majdanu, kteří se na ně vykašlali a nechali je napospas osudu; jen rafinovaně vybraná silná slova: vtrhnout, napadnout, zmocnit se, střílet, dobýt, ovládnout…

A viděli jste snad reportáž o tom, jak poslanec ukrajinské vládní strany Svoboda Igor Myrošnyčenko napadl s několika straníky ředitele ukrajinské státní televize? Poslanci nacionalistické strany se totiž demokraticky nelíbilo, že televize odvysílala projev Vladimira Putina po podpisu zákona o připojení Krymu k Rusku.

Nebo jste snad viděli reportáž, kdy po kyjevském Majdanu jdou tisíce příznivců nacisty Stepana Bandery, křičí nenávistná hesla: „Rusko – vrahové“, „Hrdina Bandera!“. Mají nacistické uniformy, přes tváře kukly, v rukách fotografie Bandery, oslavující ho transparenty, a pochodně, stovky pochodní; hrůzný obraz, jako kdysi nacistické pochody v Norimbergu pod dohledem samotného Hitlera. To by přece byl matroš, pane Karasi; kde jste byl, že jste to propásl…?

A co super záběry, který byste natočil během masakrování policistů Banderovci, když je lynčovali, házeli po nich dlažebními kostkami a stříleli z pušek s dalekohledy? Že by opozicí najímaní snipeři za pár stovek hřiven týdně? Že jste byl v té chvíli zrovna zatčen ruskými vojáky, co vám vzali kameru a zničili záběry? Faktem je, že Karas není jediným žurnalistou, který rád šíří poplašné zprávy a hledí si víc svých chlebodárců a titulků, než obsahu svých článků. Třeba: „Seznam Rusů potrestaných sankcemi USA se dá číst i jako přehled nejbližších spolupracovníků Vladimira Putina.“

„Na černé listině jsou jsou jeho přátelé z dači nedaleko Petrohradu, staří známí z KGB i kamarádi, kteří kdysi s Putinem chodili na judo…“ Nebo též: „Na Krymu vládne napětí a strach… Na ukrajinském Krymu se bojuje i za Prahu… Rusové pocítili hněv Západu, nefungují jim platební karty či Rusové dobyli leteckou základnu Belbek a převzali kontrolu nad Krymem.“ Ano, řeč je o tom samém Krymu, kde se už tři dny bez násilí slaví, pořádají se koncerty, vypukají obrovské ohňostroje a lidé jsou šťastní a veselí, přestože další titulek tvrdí, že „Rusové nezůstanou jen u obsazení Krymu…“

Na řadu údajně přijde postupně Jižní Osetie a Abcházie – oba separatistické regiony vyhlásily nezávislost na Gruzii. Estonsko a Lotyšsko – bývalé sovětské, kdysi fašistické republiky, dnes členové EU i NATO. Gagauzsko – Autonomní část Moldavska, které na začátku 90. let vyhlásilo nikým neuznanou nezávislost, Podněstří, co svou nezávislost na Moldavsku vyhlásilo po krátké válce v roce 1992. A rovněž Kazachstán, kde Rusové tvoří asi čtvrtinu obyvatel země… Prý…

A ještě titulek: „Rusko rozmisťuje výkonné stíhačky Su-27 čtvrt hodiny letu od hranic ČR.“ Oproti jednomotorovým letounům, například gripenům českého letectva (nebo polským F-16) je dvoumotorový Su-27 letounem mnohem vyšší výkonnostní kategorie. V některých parametrech – třeba stoupavosti, dostupu či maximální rychlosti (při jejím zachování je teoreticky základna Baranoviči jen 15 minut letu od českých hranic) – je předčí, zároveň platí za velmi obratný v manévrovém boji. Ten je ale jen nejzazší možností soudobé taktiky leteckých soubojů… Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…

Už v pátek úřady zadržely šéfa státního plynárenského koncernu Naftogaz Jevhena Bakulina, co má místo skutečné zlodějky a Interpolem kdysi hledané Tymošenkové na svém triku obvinění, že Ukrajinu připravil o čtyři miliardy dolarů, pročež čelí velkým finančním problémům; ruskému Gazpromu dluží za odběr plynu asi dvě miliardy dolarů (40 miliard korun). Kyjev již ví, že země v letošním a příštím roce bude potřebovat zahraniční pomoc ve výši 35 miliard dolarů (téměř 700 miliard korun). Zhruba třetinu této částky by ve formě půjček a záruk měla získat od Evropské unie. O 11 miliard přišla, když o tolik Rusko za smlouvu o své základně v Sevastopolu snížilo Ukrajině slevu na ruský plyn; dnes již však Putinem zrušené…

A ten americký zkapalněný břidlicový plyn je v nedohledu, když, tak nejdřív za čtyři roky. Pokud vůbec. A co se týče zlata? Rusové brzy sdělí, že mají více jak 20 tisíc tun zlata a že se chystají dostat rubl do globální ekonomické hry a tím zcela vyšachovat dolar jako světovou rezervní měnu. Do roka by se měl objevit fakt, že Čína a Rusko vlastní dohromady 40 000 tun zlata. Dojde k nastartování nové globální rezervní měny, návratu ke zlatému standardu, zničení dolaru a jeho toxických státních dluhopisů. Během příštích tří let by měl ztratit dolar 80% své dosavadní hodnoty. Ovšem přesto všechno zaznělo v ČT poněkud účelově zavádějící konstatování; Rusko je ekonomicky zcela na mizině, prostě nestačí světovému vývoji…

Inu, komu není rady, tomu není pomoci; osud Ukrajiny v lůně EU bude ještě moc zajímavý, což nejvíc s nedočkavostí sobě vlastní očekávají bankrotující euroŘekové, aby se konečně zbavili „černého Petra“ v ruce…

Zdroj: Blog autora