ROZHOVOR „Toho pána nepovažuji za legitimního katolického kněze, ale za odpadlíka, jenž celebruje neplatnou mši. Jeho komunitu u sv. Salvátora bych nazval HPIRS, to jest ‚Halíkova pohansko-islámská relativistická sekta‘, která s katolickou církví již nemá nic společného,“ říká katolický historik Radomír Malý.

Tomáš Halík zmínil při svém kázání jedno svaté přijímání v minulosti, jehož se měl zúčastnit muž s plackou s přeškrtnutým minaretem „Islám tady nechceme“. „Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně. My jsme dlouho měli velkou potíž, až do slov papeže Františka, abychom našli místo u stolu Páně pro ty, kteří jsou ve velmi komplikovaných životních situacích. A papež říká: ‚Buďme milosrdní‘,“ řekl Halík, ale s tím, že však není možné, aby „ke stolu Páně“ přicházeli lidé, kteří se hlásí k nenávisti. Co si o tom myslíte? Když nechci islám v ČR, má kněz právo mi odepřít svaté přijímání? A není vlastně u katolíka přirozené, že nechce islám ve své zemi? Kristus říká, že chce, aby všichni byli jedno a že by si přál, aby se všichni stali součástí jednoho ovčince, s jednou vírou a jedním pastýřem...

Já se osobně vůbec nepozastavuji nad Halíkovým vyjádřením, neboť toho pána nepovažuji za legitimního katolického kněze, ale za odpadlíka, jenž celebruje neplatnou mši. Jeho komunitu u sv. Salvátora bych nazval HPIRS, to jest „Halíkova pohansko-islámská relativistická sekta“, která s katolickou církví již nemá nic společného. Signifikantní je už to, že Halík se několikrát vyslovil pro podávání svatého přijímání znovusezdaným po rozvodu i homosexuálním párům bez ohledu na stav těžkého hříchu, v němž žijí, ale když někdo manifestuje, že nechce v naší zemi islám, tak to prohlašuje za nenávist a takovému člověku nepodá.

Jakápak nenávist? V naší zemi nikdy islám nebyl, toto teritorium bylo po staletí křesťanské. I kdyby existovaly oprávněné humanitární důvody k přijímání muslimských uprchlíků, tak lze jim samozřejmě umožnit v komorním prostředí jejich pobožnosti, ale nikdy nelze islám prohlásit v této zemi za legitimní konfesi na stejné úrovni s křesťanstvím.  

Jenže oprávněné humanitární důvody neexistují. Současná muslimská imigrace do Evropy není imigrací, nýbrž invazí s jednoznačným cílem ovládnout Evropu a učinit ji islámskou, o tom už bylo napsáno a zdokumentováno mnoho. A bránit se proti ní není nenávistí, nýbrž nutnou sebeobranou. Nenávistí by samozřejmě bylo, kdyby zazněly výroky vyzývající k fyzickému násilí vůči muslimům bez ohledu na to, jestli něco spáchali či nikoliv, jenže není mi známo, že by toto někdo dělal.     

Někteří lidé tvrdí, že nenávist hlásá naopak islám...

Kdo četl Korán, tak o tom nemůže pochybovat. Nebudu zde vypočítávat takzvané vražedné verše Koránu, to už bylo publikováno mnohokrát, poukážu pouze velmi krátce na tři evidentní skutečnosti: Zaprvé, Mohamed dle samotných muslimských životopisců (nejstarší Ibn Išaqův) byl masový vrah, lupič, smilník a pedofil. Srovnání s Ježíšem Kristem by bylo přímo rouháním. Zadruhé, nejsou to křesťané, kdo z náboženské motivace odpalují bomby a podřezávají druhým krky, ale muslimové. Zatřetí, v západních zemích se neustále poukazuje na to, že právě muslimští imámové ve své většině hlásají v mešitách nenávist a vyzývají k násilí včetně vražd vůči „nevěřícím psům“.   

Jaký má islám vztah k nemuslimům? Ke křesťanům? K ateistům?

Islám nezná žádnou toleranci k nemuslimům. Ti jsou pro mohamedány „nevěřící psi“. Vždycky, když muslimové v minulosti dobyli nějaké území, tak nemuslimům dali pouze dvě možnosti: buď přijmout islám, nebo zabití, v případě fyzické zdatnosti nebo u žen sexuální atraktivity prodání do otroctví.

Křesťané a židé měli jako příslušníci „náboženství knihy“, tedy Bible, to privilegium, že muslimský vládce mohl, uznal-li za prospěšné, nechat je na svém teritoriu žít podle jejich víry za poplatek zvaný džízja. Mohl, ale nemusel, záleželo na jeho benevolenci, proto také muslimové v minulosti prolili mnoho křesťanské krve jen proto, že Kristovi vyznavači nechtěli přestoupit na islám.

Muslimské státy dodnes zachovávají toto ustanovení, některé křesťany tolerují, jiné nikoliv. Saúdská Arábie nebo Maledivy zakazují vyznávání křesťanské víry, za vlastnictví Bible nebo růžence může být vynesen i trest smrti. Jordánsko naproti tomu křesťanské minority respektuje, ovšem s tím, že nesmějí muslimy evangelizovat. Pohany a ateisty však žádná muslimská země netoleruje.    

Jaký postoj v minulosti měla katolická církev, papežové, biskupové, světci vůči islámu? A jaký postoj k němu zaujali katoličtí panovníci?

Katolická církev vždycky viděla v islámu nebezpečí. Není divu, vždyť muslimové v průběhu 7. a 8. století vyhladili z povrchu zemského Církev v severní Africe, kde ještě v době sv. Augustina na přelomu 4. a 5. stol. byly kvetoucí křesťanské obce. Obsadili téměř celý Iberský poloostrov a pronikli až do dnešní Francie, kde teprve Karel Martell v bitvě u Poitiérs roku 732 zastavil jejich evidentní snahu dobýt Evropu.

Nicméně křesťanský středověk prokázal značnou míru tolerance v situaci, kdy muslimové se chovali podobně. Od konce 7. století jim náležela Palestina, tedy kraj křesťanům drahý, neboť v něm žil a působil Spasitel. Muslimové až do 11. století tolerovali na tomto území křesťanské minority, rovněž tak nedělali žádné problémy poutníkům z Evropy, chtějícím navštívit svatá místa spojená s osobou Ježíše Krista. Nikdo proto nevolal po křížových výpravách. To trvalo zhruba 400 let.

Poměry se ale změnily, když roku 1071 po bitvě u Mantzikertu získali Palestinu Seldžučtí Turci, rovněž mohamedáni. Ti začali krvavě pronásledovat palestinské křesťany, katolické poutníky z Evropy mrzačili a vraždili, v tom lepším případě prodávali do otroctví. O tom podalo očité svědectví mnoho lidí na synodě v Clermontu roku 1095, proto papež, blahoslavený Urban II., vyhlásil I. křížovou výpravu. Žádala ji i Byzantská říše, v té době již odloučená od Říma, neboť Turci podnikali neustálé loupeživé nájezdy na její území. Křížové výpravy pod vedením významných katolických panovníků byly tedy obrannými válkami na záchranu křesťanských životů v Palestině a na uhájení evropské křesťanské civilizace, nejednalo se o žádnou loupeživou agresi proti mohamedánům, jak dodnes hlásá jejich propaganda.

Turci roku 1453 dobyli Cařihrad a odtud podnikali výboje dále do Evropy. V roce 1456 zásluhou velkého světce Jana Kapistrána zvítězila katolická vojska nad mnohem silnější tureckou armádou u Bělehradu, roku 1571 se uskutečnil zázrak u Lepanta, kde spojené křesťanské loďstvo pod velením Juana d´Austrii porazilo turecké, jež se nacházelo ve značné přesile. Stalo se tak na základě modliteb růžence velkého papeže sv. Pia V.

Roku 1683 díky morálnímu povzbuzování a modlitbám kapucínského kazatele blahoslaveného Marka z Aviana zvítězilo křesťanské vojsko pod velením polského krále Jana III. Sobieského nad mnohem početnějším tureckým v bitvě u Vídně. Od té doby mohli mohamedánští Turci už jenom ustupovat. Hlavní tíhu boje s tureckou agresí nesli na svých bedrech katoličtí Habsburkové.

Co si myslíte o tvrzení, že islám je falešné náboženství a jeho prorok Mohamed je antikristem, tedy jedním z mnoha antikristů...?

Že islám je falešným náboženstvím, Církev nepřetržitě učila až do II. vatikánského koncilu. To stále platí, nikoli teze koncilního dokumentu Nostra Aetate o tom, že Církev „s úctou hledí na muslimy“, neboť ani papež, ani koncil nemají právo ve věci víry a mravů měnit to, co Církev beze změny hlásala dlouhá staletí. Akceptuji i to, že Mohamed je jedním z řady antikristů.

Co říkáte tomu, jaký postoj vůči islámu a masové imigraci do Evropy zastává papež František?

Nejraději bych odpověděl: Bez komentáře. S papežem Františkem rozhodně nelze souhlasit. Jednak platí to, co jsem řekl výše, totiž že ani papež nemá právo měnit ve věci víry a mravů stanovisko Církve, jež ona nepřetržitě hlásala po staletí, jednak tento papež si vůbec neuvědomuje ohrožení současné Evropy, implicite životů prostých evropských lidí, kteří jsou tak vydáni na pospas islámskému terorismu.

A co si myslíte o tom, že někteří označují papežovo myšlení za v podstatě neomarxistické?

Souhlasím s tím, ale nemyslím si, že toto je jediný zdroj současného papežova postoje. Do hry tady vstupuje i pokoncilní neomodernismus v katolické církvi, který neguje zásadní rozpor mezi pravdou a bludem. Je známo, že papež František ještě jako argentinský kardinál patřil k těm hierarchům, kteří takové postoje zastávali a hájili.

V historii papežové vyhlašovali křížové výpravy proti islámu. Bylo by to legitimní i dnes? Například na obranu pronásledovaných křesťanů? 

Samozřejmě by to bylo legitimní, jenže není to reálné. Kdo by tuto výpravu vyhlásil? Snad papež František? Nebo některá ze světových mocností? Vždyť Saúdská Arábie, nejhorší pronásledovatel křesťanů v muslimském světě, která finančně podporuje teroristy podřezávající v Evropě krky a vrhající bomby na nevinné lidi, je spojencem USA.

*  *  *

PhDr. Radomír Malý vystudoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity. Poté pracoval jako historik v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, v roce 1972 byl z politických důvodů propuštěn a byl nucen pracovat mimo svůj obor. Aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu a stal se signatářem Charty 77. Po tzv. sametové revoluci byl v Brně zástupcem šéfredaktora deníku Lidová demokracie a mezi lety 1993 a 1994 šéfredaktorem křesťanského týdeníku Světlo. Od roku 1996 vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Radomír Malý je autorem řady odborných článků a publikací, které se týkají především církevních dějin. Své články též publikuje na webu Institutu sv. Josefa a v časopisech Te Deum a Immaculata. Svými názory je v rozporu s liberály a modernisty v rámci katolické církve v ČR, které kritizuje z tradicionalistických pozic. Vydal i knihu Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti – Málo známé informace o pronásledování křesťanů. Napsal též publikace Církevní dějiny, Katolíci ve stínu hákového kříže či Je dovoleno bránit inkvizici?.

www.parlamentnilisty.cz