Zbývá asi jen málo lidí, kteří jsou tak oddaní protektorátní propagandě, že nevidí dvojí metr, jímž je v EU měřeno Velkému Německu a vzpurným guberniím ve Střední Evropě. Nástroje k prosazování bezpráví a kolonizace – takzvané soudy – ukazují názorně, o co jde. Najmenovaní politici v talárech dohlížejí na to, aby se falešná formální hra na demokracii nakonec v lidovládu opravdu neproměnila. Tuto katastrofu nelze připustit jak na úrovni unijní, tak na místní (dříve státní).

Viktor Orbán je „negr“ EU již dlouho. Polsko je zase jen kousek od otevřené intervence bratrských policejních sborů (že by 21. srpen?) – a má jedinou kliku, že tzv. evropská armáda ještě nestačila vzniknout. Jaroslav Kaczyński sice dal najevo, že si poradí s vetem prezidenta Dudy (který se „na trůn“ vyšplhal po jeho zádech) a reformu soudnictví prosadí i bez hada, kterého si choval na prsou, ale komplikace to je.

Brusel jemu a všem ostatním mezitím názorně předvedl, jak má vypadat onen posvátný „právní stát“ (jenž je údajně v Polsku ohrožen) v bolševické praxi. A je to poučné – zvláště pro ty, kteří nepamatují, jak to u nás vypadalo před státním převratem 1989. Dříve narození, kteří na paměť nerezignovali, vědí dávno, že jsme tam, kde jsme byli. Vlastně ne – je to ještě mnohem horší. Západ už není naděje na svobodu.

Merkelová před soudem?

Ponechme teď stranou, jak v EU vznikají zákony, že po schválení Lisabonské smlouvy jde už zcela zjevně o obyčejný diktát. Většina našich politiků, kteří se teď před volbami tváří jako rozhořčení vlastenci, nechali na holičkách prezidenta Klause, když se do posledního dechu za odmítnutí Lisabonské smlouvy bil. Dokonce mu hrozili „impeachmentem“ – podobně jako jejich soudruzi hrozí prezidentu Trumpovi aktuálně za oceánem.

Vezměme protentokrát na vědomí, že tu nějaké „evropské“ zákony jsou – a dokud z pozemského ráje EU nezmizíme jako Britové, budou nám jimi mlátit o hlavu. Názorně to předvádí bruselská milionářka Věra Jourová, když trvá na tom, že odmítáním povinných kvót na arabské a černošské muslimské „Nové Evropany“ porušujeme zákon, za což nás „její Komise“ musí pohnat před takzvaný soud. Tedy právě před ony nevolené strážce diktatury, aby se nám tu náhodou nerozmohla nějaká forma lidovlády. Jak takový „soud“ dopadne je samozřejmě dopředu jasné.

Jeden ukázkový příklad máme právě před nosem. Přestože je zásadní, nikdo si ho moc nevšimne – a bohužel nejen proto, že je doba dovolených. O co jde? Když se do Evropy začaly naplno řítit hordy dobyvatelů (s ochrannou známkou „uprchlíci“), velká Angela pronesla své nezapomenutelné „Vítejte, my to zvládneme“ – a otevřela jim v podstatě i naše hranice. Tím ovšem porušila zákon EU (tzv. Dublinskou dohodu), podle níž „uprchlík“ zůstává v tom „státě“ EU, do něhož, jako prvního, vstoupil. Tedy v tomto případě především v Řecku a Itálii.

Jenže právě kvůli tomu, že země střední Evropy trvají na dodržení Dublinské dohody, mají být nyní pohnány před Soudní dvůr EU. A aby to bylo dostatečně zábavné, na tentýž „soudní dvůr“ se už před časem obrátil jeden německý – nepochybně pravicový extrémista a neonacista – se žalobou na Merkelovou. A soud nyní rozhodl.

Čtěte ZDE: Jožin z Bažin 2017 má tvář Věry Jourové: Blíží se „bratrská pomoc“ Polsku? Orbán to zatím jistí. Soudy - pojistka tyranů proti lidovládě. Washington a Brusel mají problém: Lid buduje demokracii - a lidé na to...

Guma zvaná zákon

Bylo to tak komické číslo, že se mu podivili i někteří naši propagandisté z hlavních médií. Protože noviny už skoro nikdo nečte, dovolím si ocitovat z LN, kde napsal pan Petráček:

„Porušilo Německo před dvěma lety evropská pravidla? Otevřelo hranice nekontrolovanému proudu běženců a migrantů nezákonně? Ano i ne, odpovídá evropský soud na jednu konkrétní žalobu. Nebylo v právu, když porušilo Dublinskou úmluvu. Ale nejednalo proti právu, když uplatnilo humanitární klauzuli. Kdo si myslel, že unijní soud sdělí jasné „ano, ne", mýlil se. Leda že by se vyznal v takových nuancích, jako je rozdíl mezi pojmy Selbsteintritt a Alleingang. Obojí znamená samopostup, solitérství, rozhodnutí bez konzultace s partnery i spojenci. Leč v rámci Evropské unie se tomu prvnímu tleská (jde-li o Německo a jeho hranice), druhé se zatracuje (jde-li o východ EU a jeho zdrženlivost).“

Není to skoro „renegátství“? Kritika má být přece konstruktivní. Skvěle to předvádí třeba soudruh Čaban z deníku E 15:

„Pokud do měsíce neuspokojí (ČR) Evropskou komisi opatřeními, která povedou k přijetí uprchlíků z řeckých a italských táborů, bude muset spolu s Maďarskem a Polskem vysvětlovat svůj šprajc proti unijní legislativě u soudu. Slovensko vysvětlovat nemusí, neboť se šprajcuje jenom slovně, ale kapacity pro přijímání uprchlíků formálně nabízí. (...) Kvóty jistě nejsou nejlepším nápadem, jaký se kdy v unii zrodil Ale pořád je to zákon a zákon se má dodržovat.“

Ale úplně nejvíce příkladný přístup má soudruh Honzejk z Bakalových Hospodářských novin (redakční pobočka ČT). Však také nedávno dostal nějakou novinářskou cenu ÚVPK (Ústředního výboru Pražské kavárny). Jde na to proto od lesa:

„Česko dosud přijalo 12 (slovy dvanáct) lidí. Stačilo by přitom nabídnout pár dalších míst a byl by pokoj, žádné soudy, žádné pokuty. V září program stejně končí, takže nehrozilo, že bychom museli vyčerpat celou kvótu 2600 míst. Migrační euromechanismus by se nažral a Česka by neubylo. (...) Je pravda, že se Evropská komise zachovala nemoudře. Brusel nahrál tuzemským odpůrcům integrace. Ale nad zdejší politickou umanutostí, která nás bude stát miliony, jež by se mohly využít na něco smysluplného, zůstává rozum stát ještě víc.“

Čtěte ZDE: Volby jako ruská ruleta: Někdo určitě nepřežije. Poláci o život alespoň bojují. Maďaři je nezradí, my klidně. Báječní lidovečtí Jidášové. Hermanův Posselt, Bělobrádkův Herman. Zbývá jen Babiš a komunisté?

Pravý bolševický guláš

V téměř již pradávných dobách, kdy šlo ještě zdánlivě o prkotiny, nikoli o život, a lid většinově věřil tomu, že ti, kteří v referendu schválili náš vstup do EU, udělali dobře, jsem se ocitl ve Vídni. Bylo to právě v době prvních „malých šoků“, kdy nám EU zakázala mít v hospodách guláš starší než jeden den (teprve pak přišly na řadu žárovky, pomazánkové máslo atd.). Zbytek se podle nařízení musel vyhodit, ač každý (kromě bruselského panstva z tamních „tuzexových jídelen“) ví, že guláš je gulášem až po třech dnech.

No nedejte si u našich (v té době) euronadšených jižních sousedů pravý vídeňský guláš. To se ví, že jsem se současně zajímal, jak to s tím gulášovým nařízením dělají – když na rozdíl od nás neprotestovali. Smáli se. Prý když najdu ve Vídni jedinou hospodu, kde se toto absurdní nařízení dodržuje, mám útratu na jejich účet. A už vůbec nechápali, proč se nad tím tolik čílíme. V EU je prý takových „zákonů“, které nikdo nedodržuje, tisíce. Chce to mlčet a dělat si to posvém.

Jenže já ještě v té době žil v iluzi, že formální zákony, které nikdo nedodržuje, zatímco platí naopak ty neformální (kdo nekrade, okrádá rodinu), byly typické pro předlistopadový reálný socialismus, zatímco na Západě, ve svobodném světě, je ctění zákona ctností. Vlastně jsem měl pravdu, jen mně ještě naplno nedocházelo, že žádný svobodný svět už na Západ od nás neexistuje. Jak říkám, je to dávno. A nebyla tu migrantská invaze, nešlo o život.

Co s tím? Poláci a Maďaři bojují, my se necháváme chlácholit předvolebním bitím se v prsa politiků, které skončí druhý den po volbách. Nevidím, že by u nás kandidoval nějaký Kazcyński nebo Orbán. A pokud ano (možná skandalizovaný Okamura), že by měl takovou podporu, jako oni. Je snad v naší politice někdo, kdo by byl odhodlán udělat s našimi nejvyššími – ve skutečnosti politickými – soudy (ústavním na místě prvním) totéž co předseda polského Práva a Spravedlnosti (PiS)? Nebo který by veřejně promluvil o bruselských diktátorech jako před časem maďarský premiér – a vyzval k otevřenému odporu a boji?