Bloger František Matějka

Ukončit svůj život považuji za výsostné individuální právo člověka. Každého z nás. Jedno z práv, do kterého nemá co kdo kecat, natož politici a stát. Rozhodnutí odejít z tohoto světa v situaci, kdy buď nemáte šanci na uzdravení, nebo jste vyhodnotili, že zbytek života by rukou přírody nebo osudu nebyl podle vašich představ. Pokud člověk může, sáhne si na život sám. Osobně si nedokážu představit, že bych například po ochrnutí měl do konce života někde ležet, a kromě faktu, že si na mě budou mastit z veřejných peněz kapsu zdravotnická zařízení, lékaři a dodavatelé zdravotnické techniky a léků, bych byl já v háji a ještě tím zatěžoval nejbližší rodinu, která má celý svůj život před sebou. A když bych to nemohl udělat sám, chtěl bych, aby mi pomohli odejít jiní. Eutanázie.

Domnívám se, že jedno z největších psychických utrpení člověka je stav, kdy je smířen s osudem, rozloučil se v duchu s tímto světem a chce odejít, protože on jediný ví, ale kolem něho je systém, který ho proti jeho vůli udržuje tady. Beznaděj, deprese, bezvýchodnost. A neuděláte nic. Pokud se nenajde někdo, kdo má víc rozumu, než systém, a riskuje tím dokonce kus života svého, pro cizího. Pseudohumanismus a skrze něj uměle nastavená pravidla pro všechny nám právo na svobodné rozhodnutí o odchodu z tohoto světa upřely. Bojujeme o život do jeho konce proti vůli toho, komu jedinému patří. Výsledek je nezvratný, ale pořád je tu do té doby prostor pro fakturaci – což je podle mě, tedy prohnilý systém úhrad, kdy jde už jen o tvrdý byznys s umírajícími a ne o skutečné zdraví, jeden z hlavních důvodů odporu k legalizaci eutanázie z řad tzv. odborné veřejnosti.

Přesto provádí eutanázii osvícení lékaři po celou dobu existence této profese. Děje se to v každé nemocnici. A kdo tvrdí, že ne, nevidí si na špičku nosu. Podávání více léků skrze automatickou pumpu s morfinem, aby se člověk už neprobral a nic necítil. A trochu přidat, protože o žádné kvalitě života nemůže být řeč. Vyslyšet soukromé přání člověka odejít. Co víc může být na tomto světě. Odpůrci eutanázie namítají, že je zneužitelná. Ano, je. Stejně jako všechno, kde je lidský faktor. A protože je zneužitelná, nedovolíme ji ze strachu před hajzly nikomu, tedy ani těm, u kterých není jiné cesty? Křišťálové pokrytectví, které odnesou nevinní prohlubujícím se fyzickým a psychickým utrpením.

Když před pár lety umírala moje máma, navrhli mi lékaři, abych jí to neříkal a nechal ji v nemocnici, že se o ni postarají. V té době měla před sebou nezvratný osud. Přesto byla při smyslech, jedla, chodila. Do té nemocnice došla na běžné vyšetření. Rozhlédl jsem se po oddělení. Stačilo to k tomu, abych ji vzal do parku a řekl jí, že má jen pár týdnů. Vzala mě kolem ramenou a povídá „chci jít domů“. Byli jsme spolu 24 hodin denně celkem 42 dnů. Pak mi odešla v náručí a je jen mezi mnou a mojí mámou, jak a co proběhlo a proč. Pokud bych byl já v podobné situaci, chtěl bych od své rodiny totéž. A pokud bych ji neměl, chtěl bych, aby mi byla na blízku nějaká osvícená zdravotní sestra. Jako ta z Rumburku.